2. díl - Zvláštní svět Betlémských mnišek

IV. Nezdravá spiritualita ve službách čísel 

A tak jsem dva roky po svém příchodu do Betléma, na konci třetího evangelního měsíce, měla obláčku. Svíral se mi žaludek. Dostala jsem horečku 41 stupňů a akutní záchvat střevních problémů. Bylo mi řečeno, že to mám obětovat Nejsvětější Panně. To, že jsem „vystresovaná“, je prý normální.

K lékaři mě neposlaly. Dostala jsem jen prošlý Paralen na snížení teploty.

Abych se dozvěděla své nové řeholní jméno, byla jsem několik hodin před obláčkou předvolána do obrovské přepychové hovorny generální představené. Rozhovor měl trvat jen několik minut. Měla tam totiž ještě dalších patnáct dívek, které také čekala obláčka. 

Po chvíli čekání vstupuji dovnitř. Uvítá mě. Jsme samy. Obejme mě, upřeně se na mě zadívá, a pak praví: „Ó, Helene od Boha, kterou tolik miluji, víš, že jsem se za tebe dlouho modlila k Panně Marii. Všichni andělé v nebi se dnes radují. A já také. Připojuješ se k naší velké a krásné mnišské rodině. Proto jsem požádala Pannu Marii, aby mi dala tvé nové jméno. Co si myslíš o sestře 'Nadouliyah'?" (Už si přesně nepamatuji, jaké bizarní jméno vymyslela).

Netvářím se nadšeně, protože takové jméno mi opravdu nic neříká. Když viděla můj výraz, navrhla mi jiné. To samé, vůbec mě neoslovilo. Navrhla třetí. To samé. Na oplátku jsem navrhla dvě nebo tři jména, která mě napadla, včetně mého křestního jména. Koneckonců můj patron je také krásný světec! To se jí ale nelíbilo. Rozhovor se začal protahovat a její tón se změnil. Její nadšení ze mě, přítomné ještě před deseti minutami, se stalo skutečnou netrpělivostí.

Tehdy se její mystická modlitba přetavila v prudký pohyb ruky směrem k telefonu. Zvedla ho a vytáhla malou složku plnou jmen, která byla do té doby dobře schovaná pod telefonem. Přečetla mi první z nich. U druhého jsem konečně podlehla, protože mi připadalo méně absurdní než všechna ostatní, která mi do té doby navrhla...

Po obláčce jsem se vrátila do kláštera, ve kterém jsem žila předchozí dva roky. Vzpomínám si, jak jsem byla ověšená objemnými a těžkými balíky, které jsem měla přivézt zpět. Hodněkrát jsem přestupovala. 

Žily jsme prostě a sestry spolu většinou vycházely velmi dobře. Když žijete v samotě, nehrozí tolik, že se odhalíte nebo že se budete navzájem konfrontovat! 

Stále jsem se ovšem cítila stejně špatně, dokonce ještě hůř. Během postulátu a noviciátu jsem říkala, že chci odejít a že to není moje povolání. Dostala jsem za úkol si do sešitu na lectio psát do dvou sloupců: Moje myšlenky x Co říká Ježíš a Maria. Ve sloupci „Moje myšlenky mi říkají, že“ bylo: „to není moje povolání.“ Druhý sloupec: „Co říká Ježíš, co říká Maria“ zůstával často prázdný!

Ve svých „tabulkách transparentnosti“ jsem uváděla,

…že začínám trpět nespavostí

Řehole života, kniha III, 46 Tělesná askeze, půst, bdění a nemoc, č. 575 :

„Pokud Bůh dovolí, aby nespavost přerušila její spánek, přijímá to mniška jako milost, jako pozvání k modlitbě a k obětování sebe sama ve společenství se všemi, kdo v noci tohoto světa bojují a trpí. Touto zkouškou prochází v poslušnosti a transparentnosti.“

... že mám hrozné migrény

Řehole života, kniha III, 46 Tělesná askeze, půst, bdění a nemoc, č. 571 :

„Odmítá potlačovat drobné tělesné utrpení tím, že se snadno uchýlí k lékům.“

… že neustále brečím, protože už sebe sama nepoznávám. Měla jsem pocit, že jsem se zbláznila, že nevím, kdo jsem, že se neznám. Cítila jsem se rozpolcená, jako na hraně schizofrenie. Myslela jsem si, že jsem ztracená, nenávratně ztracená.

Moje převorka mi ostatně poté, co jsem byla u „neošamanů“, řekla: „Teď bude tvou terapeutkou Panna Maria. To Ona tě povede. Všechno je to jen duševní zmatek. Vezmi si růženec, přimkni se k Marii. Dělej úklony před ikonami. Pros Ježíše. Vezmi si Bibli, zpívej ji, rozjímej o Řeholi života, dělej si z ní výpisky, uzavři smlouvu s Pannou Marií. Své slabé místo znáš: to, že si myslíš, že to není tvé povolání. A místo toho, abys se vrátila k Ježíši, vyvozuješ z toho, že musíš odejít. Tvé svědomí potřebuje nápravu. Tvé myšlenky oslabují tvou vůli. Předej tedy všechno Panně Marii, aby mohla obrátit tvé myšlenky. Tvé myšlenky tě klamou, jsi příliš myšlenkově autonomní, a to tě svádí. Ukazuj úkony víry, že jsi šťastná. Maria tě dosud nikdy neopustila. Ona posílí tvou vůli.“

Řehole života, kniha IV, 64 - formace svědomí, č. 732 :

„Pokud vnímá, že její svědomí potřebuje osvítit, může mniška v pokoře požádat o pomoc svých představených, aby rozlišila, co pochází z jejího nejhlubšího srdce a co z její afektivity a psychiky. Svobodně požádá o pomoc představenou, jíž ji Bůh a církev svěřili."

(…)

V Betlémě je vše prožíváno v rámci instrumentalizace Panny Marie. Ona je zakladatelkou, která o všem rozhoduje za všechny. Poslušnost se postupně stává zničením vlastního já. Nejhlubší touhy musí zmizet a jsou okamžitě přeznačeny moralizací, jako je například „hřích pýchy“ nebo „psychologické svědomí".

Není to snad vysvětlením pro hluboké pocity neklidu a zhoršující se zdravotní stav mnoha sester?

V roce, který předcházel mému odchodu, jsem si uvědomila, jak moc jsou tento jazyk a spiritualita falešné – jejich jediným cílem je udržet člena uvnitř komunity.

Tato nezdravá spiritualita vyžaduje, aby byl každý hluboký diskomfort sublimován: „Trpím! Ale obětuji všechno pro svět.“

Tak moment! Pokud trpím, pak si můžu položit otázku: „Jsem opravdu šťastná a pravdivá vůči sama sobě? Jsem klidná a sjednocená sama se sebou?“ To není „útěk od kříže“. 

V Betlémě neexistuje slib stability v klášteře. Existuje však slib stability v Betlémské mnišské rodině. Když je tedy sestra v krizi, řekne to své komunitě, a hop! přestěhuje se do jiného kláštera.

Tam, kde jsem žila osm let, jsem viděla přicházet a odcházet mnoho sester. Sestry „v krizi“ odcházely, nové sestry přicházely a pak se opět ocitly „v krizi“. Nezáleželo na tom, jak byly staré.

Jedna z nich přišla do Betléma ve svých dvaceti letech a teď jí táhne na šedesát. Trpí depresemi. Je vhodné a humánní, aby byla celý týden zavřená o samotě? Neměla by mít nějaké doprovázení?  Bůh přece není zvrácený sadista. Chce, abychom byli svobodní a kráčeli vzpřímeně. Chce, abychom byli věrní tomu, kým jsme a k čemu jsme byli stvořeni. Chce, aby naše svědomí bylo skutečně osvícené. 

 

V. Nedostatek kyslíku

 

Pokud jde o mě, jak jsem pokračovala s těmito mými nesvobodnými úkony vůle, které měly odpovídat Mariinu bláznivému plánu, který je věčným Božím záměrem pro můj život, rychle mi došel kyslík. A to z dobrého důvodu: mé vztahy se světem a s druhými lidmi byly přerušeny. 

 

1. Žádné informace o tom, co se děje ve světě

Je jasné, že kdo žije kontemplativní život, nemůže si nárokovat, aby byl informován o tom, co se děje ve světě. Není nutné být informován, nebo dokonce příliš informován o aktuálním dění v reálném čase. Když jsem vstupovala do kláštera, věděla jsem, že tam už nebude přístup k internetu, k televizi ani k rádiu. Připadalo mi to správné z hlediska toho, k čemu jsem se chtěla zavázat.

Jenže v Betlémě jsme už o světě neměli vůbec žádné informace. Ledaže by něco přímo souviselo s Betlémem.

Věděli jsme například, že v Izraeli panuje napětí, protože tam žije generální představená a její klášter. Takže jsme se měly za tamní sestry modlit. V roce 2010 jsme se také dozvěděly, že v Chile bylo zemětřesení, protože tam také máme klášter, a měly jsme se za sestry modlit. O ničem jiném jsme nevěděly nic, kromě několika výstřižků z tisku, které byly k dispozici se zpožděním 6 nebo 8 měsíců, nebo dokonce jednoho roku.

Několik měsíců před mým odchodem, na konci roku 2013, se toto stalo dalším z důvodů, které mě přiměly k odchodu: díky návštěvě jednoho kněze jsme se dozvěděly o událostech „Manif pour tous“ (demonstrace proti umožnění homosexuálních sňatků ve Francii). Mluvil s námi, jako bychom o tom byly samozřejmě informovány a modlily se za tento úmysl. Prostě nám sděloval „nejnovější zprávy“.

My jsme ovšem o návrhu zákona předloženém ministryní Taubirou nevěděly nic, a o mimořádných událostech, které se již několik měsíců odehrávaly po celé Francii, už vůbec ne.

Byla jsem tou zprávou ohromena, ale také jsem si uvědomila, že o světě nevíme fakt nic. Šokovalo mě, když jsem s odstupem viděla, jak se postupně mé dvě hodiny každodenní modlitby, „duchovního boje“ a takzvané přímluvné modlitby za svět po dobu téměř osmi let zcela oddělily od reality… 

Opravdu jsme nevěděly nic. Já sama jsem nakonec prožívala liturgická období jako v paralelním světě, daleko od reality života svých bratří a sester. A tak jsem postupně, aniž bych si to uvědomovala, rezignovala na informace a na to, abych měla mozek, který přemýšlí, a srdce, které bije a modlí se za své bližní ve světě.

 

2. Korespondence

Řehole života, kniha III - vztahy mnišek s příbuznými a přáteli, 53, č. 612 :

„Mnišky mají dovoleno psát rodičům zhruba jednou za dva měsíce. Mnišky se nesnaží o pravidelnou korespondenci s ostatními (...) Mnišky nebudou pravidelně psát svým přátelům nebo je zvát na setkání.“

Pod záminkou transparentnosti musela být písemná pošta předána převorce v otevřené obálce. V Betlémě má převorka plné právo poštu číst: "Každá mniška vždy posílá a přijímá své dopisy před zraky převorky. Převorka si je může přečíst, pokud to považuje za nutné. Činí tak s největším respektem k tajemství a soukromí své sestry nebo jiné osoby, které se korespondence týká. Především je ale důležité, aby obvyklá korespondence každé mnišky zaujímala své místo v duchovním vedení, kterého se jí dostává od její převorky“ (tamtéž).

Podobně Řehole života, kniha III, 49 - Mlčení, 591:

„Mnišky mohou mezi sebou komunikovat písemně, ale pouze s vědomím těch, kteří jsou za ně zodpovědní. Kdykoli je to možné, předávají mnišky své zprávy nebo žádosti písemně. Mnišky totiž spolu komunikují pouze písemně a s vědomím svých představených. Toto odříkání jim pomáhá lépe rozlišovat, co je třeba říci a co je zbytečné".

Nebylo dovoleno v dopisech šířit jakékoliv informace o životě v klášteře do okolního světa.

Když se mniška učila, že všechno vnitřní utrpení, pocit, že chřadne, a touha odejít nejsou nic jiného než „psychický zmatek“, bojovala pak proti těmto myšlenkám, proti naslouchání sobě samé, aby se podřídila velkému Božímu plánu, který nám připomíná převorka nebo její zástupkyně: „Blahoslavená Panna psychiku neměla. Vždy se dívala na Ježíše a o sobě mlčela: Mlčky ve tvém mlčení".

Moje převorka mi však umožnila udržovat kontakt s rodinou a přáteli. Byla jsem tak společenská, že jsem s nimi nemohla přerušit styky. A ona to akceptovala.

Během všech těch let byly pro mě jedinými radostnými okamžiky dopisy, které jsem dostávala, a návštěvy. Vzhledem k tomu, že jsem věřila, že všechno utrpení, které prožívám, je „psychické“, a tudíž hříšné, jsem samozřejmě nikdy nenapsala nic o tom, že se nemám dobře. Držela jsem se velmi „duchovně-mystického“ slovníku, a unikala tak tomu, co jsem hluboko uvnitř cítila. Nikdy jsem neřekla, že trpím. Nikdy jsem ale také neřekla, že jsem šťastná. Mluvila jsem o Ježíši nebo o Marii. 

A když jsem měla návštěvu, uměla jsem nasadit ten povzbudivý úsměv, díky kterému lze lidi přesvědčit, že jsem v Betlémě tak šťastná! V každém případě byly tyto několikahodinové návštěvy pro mě příležitostí se nadechnout. Nikdy jsem však nikomu, ani rodině, ani přátelům, neřekla, jak se cítím. Myslela jsem si, že je to „můj boj a můj hřích“ a že do toho nikomu nic není.

(…)

 

3. Intelektuální formace

„Betlémská mniška nemá být vzdělaná žena“. Tato slova zaznívala ještě v roce 2013 v homiliích sestry Isabelle.

Kromě několika privilegovaných sester, z důvodů zahalených tajemstvím, protože klást otázky bylo vždy nežádoucí, neexistuje v Betlémě žádné solidní, seriózní intelektuální vzdělání. Ani přístup do knihovny.

Jedinou intelektuální potravou nám byly „homilie“ místních převorek nebo generální představené, Bible, kterou jsme většinu času četly o samotě, kurz antropologie, který byl v polovině najednou ukončen, aby se pak se pokračovalo s řečtinou, protože je třeba pomoci jedné sestře „v krizi" stabilizovat se v klášteře, a tak nám bude předávat své znalosti. Pak jsme přešly na hebrejštinu. A pak jsme se vrátily k Řeholi života, a věnovaly se jejím více než 800 stranám při studiu, meditaci, opakování a opisování. 

Kromě toho nic. Vůbec nic.

Řehole života, kniha IV, 56 - Postulát, č. 651 :

„Mladá mniška věnuje celý rok četbě a rozjímání textu Řehole života, živí jím svou modlitbu a nechává se proměňovat ve svém srdci a ve svém životě silou Světla lásky, jehož tajemství tato slova odhalují.“

Taková je realita, kterou Betlém  nabízí: intelektuální vzdělání je skutečnou pouští.

A to je vážné, protože tím pádem tu není nic, co by podporovalo kontemplativní život a chránilo sestry před upadnutím do iluzí. Například veškerá karmelitánská spiritualita je zcela odmítána a o svatém Benediktu se nikde nemluví. Nikdy jsem nestudovala svatého Tomáše Akvinského, nikdy jsem neměl kurz patristiky, filosofie, dogmatiky, teologie....

Některým sestrám to vyhovovalo. Pro mě, která byl vždycky intelektuálně zvídavá, to bylo úplně jiné.

Během jednoho „dne pouště“ (duchovní ústraní), kdy jsem byl otrávená z toho, že není co číst, jsem se zavřela na záchodě, abych si přečetla telefonní seznam.

Když se nad tím zamyslím, je to tragikomické.

Je to ovšem také obzvláště závažné u 18-20letých lidí, kteří v tomto věku potřebují vzdělání na všech úrovních, aby si osvojili kritické a svobodné myšlení.

Čtení mi natolik chybělo, že jsem se během posledního roku v Betlémě, kdy ve mě postupně dozrávalo rozhodnutí odejít, rozhodla rezolutně neuposlechnout řeholi, abych rezolutně poslechla Benedikta XVI., který zahajoval Rok víry a povzbuzoval církev, aby si znovu přečetla Katechismus katolické církve a texty Druhého vatikánského koncilu. (Katechismus katolické církve byl naštěstí v prvních letech mého obrácení knihou, kterou jsem měla na nočním stolku, a před vstupem do Betléma jsem ho přečetla od začátku do konce. Jinak bych z Betléma odešla, aniž bych věděl, že tento dokument Magisteria existuje).

Jednou večer jsem ukradla klíče od knihovny. Vyhledala jsem si texty Druhého vatikánského koncilu. A pak jsem během toho posledního roku začala číst všechno: od dogmatických konstitucí až po závěrečné poselství koncilu od Pavla VI. Zejména četba Gaudium et spes mi přinesla nové uvědomění: všechny ty roky mezi čtyřmi stěnami v hodinách modlitby, které byly především hodinami iluzí a sebestřednosti… a oproti tomu intuice Jana XXIII., která byla tak správná: milovat svět, otevřít se světu, vést se světem dialog.

Řekla bych, že jediné vzdělání, kterého se nám každý týden dostávalo, se omezovalo na to „jak dělat výkladní skříň“: učíme se, jak se chovat při liturgii, jak dělat krásné úklony před ikonami v kostele, jak zpívat, jak sedět v lavicích, jak kašlat, smrkat a plakat, aniž by to dělalo hluk....

 

4. Svátostná zpověď a písemné vyznání Panně Marii

Každý den se mniška písemně zpovídá Panně Marii do sešitu s názvem Zpovědní sešit vyznání Panně Marii. Tyto sešity měly v dějinách Betléma různé názvy, ale princip zůstával stejný. Stejně jako ostatní jsem se musela pustit do této týdenní praxe, aniž bych si uvědomila, že nejenže na ní není vůbec nic svátostného, ale že je založena na teologii, která je více než pochybná a jejímž cílem je popřít a nahradit kněžství kněze.

Pokud jde o zpověď jako takovou, tuto svátost uděluje zpovědník vybraný podle kritérií představené. V důsledku toho se přístup ke zpovídajícímu knězi může v jednotlivých klášterech lišit.

V každém případě však Řehole života říká, že součástí svátosti smíření nemá být duchovní vedení. 

Svátost smíření je ovšem také velmi regulovaná: především má mniška otevírat své svědomí ohledně svých hříchů převorce, a to prostřednictvím již zmíněného zpovědního sešitu. Zato zpověď nesmí trvat déle než minutu. V klášteře, kde jsem byla, se tento časový interval pravidelně kontroloval. A pokud se ukázalo, že sestře trvala zpověď pět nebo deset minut, byla následující sobotu během kapituly vin před celou komunitou napomenuta. Nejen proto, že kněží byli staří a neměli by být unavováni, ale také a především proto, že, jak se opakovalo, mniška se má otevřít převorce, když se vyskytne nějaká obtíž. Kněz tu od toho není.

Později jsem si uvědomila, že článek 630 kanonického práva se v Betlémě nedodržuje. Uvádí se v něm zejména, že „členové se s důvěrou obracejí na své představené, kterým se mohou svobodně a spontánně otevřít. Představení je však nesmějí žádným způsobem nabádat, aby jim otevřeli své svědomí.“ Disciplína v Betlémě však byla jiná: prostřednictvím zpovědního sešitku vyznání k Panně Marii mnišky musely otevírat své svědomí právě představené. Svátostná zpověď se pak stávala jakousi formalitou, protože neměla překročit předepsanou krátkou minutu!

Jednou jsem se přeci jen odhodlala položit knězi, který se s komunitou přátelil, velmi rychlou otázku, ačkoliv jsem dobře věděla, že rozhodně nesmím mluvit o své „psychice“, a tedy ani o pochybách. Troufla jsem si tedy zeptat se na to, co mě trápilo: 

„Otče, je pravda, že k tomuto životu může být povolán každý?"

Okamžitě odpověděl: „V žádném případě! Specifický druh života si žádá specifické povolání.“ 

Večer jsem zašla za svou představenou a zeptala se jí, jak sladit tuto větu, která mi tak ulevila a připadala mi tak správná, s tím, co slyšíme stále dokola v Betlémě: „Každý je povolán k tomuto životu…. Abyste na něj mohli odpovědět, musíte své odložit své 'já'.“ Důrazně mě pokárala a řekla mi, že poslušnost řeholi a mlčení o sobě jsou naší stráží. Co je důkazem? Hle, jak jsem teď zmatená! Ano, naše povolání bude vždy napadáno, dokonce i přáteli, dokonce i kněžími. Proto jsme se nikdy neměly otevírat lidem zvenčí!

Vrátila jsem se do své poustevny a opět jsem byla velmi rozrušená. Myslela jsem si, že se kněz pokusil destabilizovat mé „povolání“.

Když jsem se k němu přišla vyzpovídat, měl vážné výhrady: „Dobře si to rozmyslete, než složíte sliby, potom se bude hůř odcházet.“ Často si dovolil přijít za mnou a trpělivě a jemně se mi snažil v mé situaci pomoci. Evidentně ho nezmátla ani moje uzavřenost, ani pravidla náboru betlemitek. 

Jenže já si myslela, že mě chce svézt z cesty. A to tak moc, že jsem devět měsíců nepřišla ke zpovědi!

(…) 

 

Zdroj: https://www.avref.fr/fichiers/Témoignages%20Béthléem%202014.pdf