Obě nezávislé komise – jedna z pověření komunity Archa, druhá na zadání dominikánů -, které měly objasnit sexuální a duchovní zneužívání, jehož se dopustili Jean Vanier a bratři Philippové, zveřejnily v pondělí 30. ledna 2023 své zprávy. Výsledky jejich bádání odhalují sektářský charakter tohoto církevního společenství a jeho mysticko-erotické praktiky, praktikované po celá desetiletí.
Trigger warning - Článek obsahuje popis sexuálního násilí. Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.
Je to nepravděpodobné
Před třemi lety, v únoru 2020, odhalila Archa první náznaky celé causy, a vyvolala tak zemětřesení. Se zděšením jsme zjišťovali, že Jean Vanier, který byl již za svého života považován za světce a dostal státní vyznamenání za obdivuhodnou práci s postiženými, si byl nejen vědom činů svého učitele, dominikána Thomase Philippa (1905-1993), ale dokonce ho v nich následoval. První svědectví zneužitých žen, které se v komunitě Archa objevily krátce před jeho smrtí v roce 2016 naznačovaly, že se mysticko-erotických představ a praktik osobně účastnil již v padesátých letech a že v nich v největším utajení, ale s vědomím Thomase Philippa pokračoval i dlouho po Philippově odsouzení Římem roku1956...
Abychom se pokusili představit si nepředstavitelné, bylo třeba jít dál. V roce 2020 byly svolány tři mezioborové komise: jedna Archou, jedna dominikány a jedna Bratry svatého Jana, jejichž zakladatel a pokrevní bratr otce Thomase, Marie-Dominique Philippe se při své činnosti rovněž dopouštěl zneužívání.
Po náročném archivním zkoumání ve Francii, v Římě a v Quebecu zveřejnily obě komise, komise Archy i komise ustanovená dominikány, své zprávy, a to v pondělí 30. ledna. První o rozsahu devíti set stran osvětluje příběh založení Archy a osobní trajektorii Jeana Vaniera ve vztahu k Thomasi Philippovi, druhá (sedm set stran) se zabývá zodpovědností za excesy bratří Philippů, kteří svůj život nerušeně dožili v dominikánském řádu, byť v ústraní.
« Ovládání, sexuální zneužívání, koletivní blouznění, duchovní deviace, manipulace (…). Spis je obsáhlý… »
Tyto dva spisy ukazují ještě úděsnější příběh, než si kdo dokázal představit. «V některých bodech těžko uvěřitelný », zmiňují odborníci z Archy, historikové Florian Michel a Antoine Mourges. « Neuvěřitelné se někdy stává skutkem», potvrzuje historik Tangi Cavalin, autor dominikánské zprávy, když hovoří o této «mimořádné aféře, která se táhla po několik generací».
Právě tato skuečnost totiž vyplývá z obou hlavních dokumentů: totiž příběh « sekty skryté uvnitř církve», která existuje již téměř osmdesát let. "Ačkoli jsme určitě ještě nesložili všechny dílky celé skládačky, je jich dost na to, abychom mohli přesně rekonstruovat obraz," zdůrazňuje Florian Michel. „Spis je obsáhlý...", říká Florian Michel, "ovládání druhého , sexuální zneužívání, kolektivní blouznění, teologické pokřivování klíčových pojmů křesťanství, duchovní deviace, manipulace, incestní zobrazení vztahu mezi Ježíšem a Marií. Spis je obsáhlý..."
Závažnost činů
Abychom to celé pochopili, musíme se vrátit k aféře „Živá voda“. V roce 1945 založil otec Thomas Philippe, stoupající hvězda dominikánského řádu, duchovní centrum ve Soisy-sur-Seine (Essonne) poblíž dominikánského studijního konventu v Saulchoir. Místo, které mělo být "školou moudrosti", začalo rychle vzkvétat. Sjížděli se sem mladí lidé z celého světa, které přitahovala je katolická elita: Jacques Maritain, Charles Journet... Iiniciativu osobně podpořil sám papež Pius XII.
Stížnosti dvou žen, které Thomas Philippe duchovně doprovázel, jedné laičky a jedné novicky, se však dostaly až k jeho řádovým představeným. V dubnu 1952 byl předvolán do Říma, a vedením „Živé vody“ byl tak pověřen jeho „duchovní syn“ Jean Vanier. Ve Vatikánu se mezitím rozjel proces, který trval další čtyři roky. 28. května 1956 byl vynesen ten nejzávažnější rozsudek: kromě propuštění z duchovenského stavu byl otec Thomas suspendován a neměl už právo vysluhovat svátosti ani zastávat žádnou duchovní službu.
Důvod jeho odsouzení byl dlouho vzhledem k církevnímu tajemství a nepřístupnosti dokumentů z procesu dlouho opředen nejistotou a fámami. O závažnosti obvinění byli totiž informováni pouze dominikánští představení. Bratři Philippové využili tohoto mlčení a rozšířili fámu, že se teolog Thomas stal obětí ideologického boje. Obsah zpráv dnes již nepřipouští žádné pochybnosti. Podle archivovaných dokumentů a informace, kterou historikům zaslala Kongregace pro nauku víry – bývalá „svatá inkvizice“ - která proces vyšetřovala jako "falešnou mystiku", se proti rozhodnutí nelze odvolat.
Najdeme zde důkazy toho, že Thomas Philippe udržoval přinejmenším od roku 1942 se ženami, které duchovně doprovázel, sexuální vztahy. Ty obhajoval teologickou argumentací a velmi výraznou duchovní nadřazeností. Všechny tyto ženy, ať už šlo o karmelitky, benediktinky, dominikánky či laičky z Živé vody měly jedno společné: velmi silnou touhu po absolutnu a po duchovním povolání. Vatikán postupně identifikoval pět zainteresovaných klášterů a asi třicet "zasvěcených“ osob. Na začátku celého procesu se tyto záležitosti sdílely v kolektivu, ovšem později se tyto "modlitby" přesunuly do prostoru individuálního doprovázení; tehdy Thomas Philippe zacházel tak daleko, že žádal zasvěcovanou osobu, aby se napila jeho spermatu s tím, že má "takto pít ze Srdce našeho Pána".
Potrat
Tento skandál odhalili v roce 1950 nejprve představení karmelitánů, jmenovitě P. Marie-Eugène de l’Enfant-Jésus, a zakázali kazateli vstup do svých klášterů. Ovšem teprve díky houževnatosti jisté laičky, Madeleine Guéroultové, zahájili nakonec dominikáni vyšetřování. Vyšetřování v letech 1952-1955 nakonec vyplynulo do ztracena - až do doby, kdy přišel rozhodující impuls díky nečekanému svědectví P. Guérarda des Lauriers, profesora ze Saulchoiru, který měl k Thomasi Philippovi blízko.
Badatelé veřejnost upozorňují zejména na jeden hrozivý a dosud nepublikovaný prvek z tohoto vyšetřování, který byl doposud držen v tajnosti vatikánských archivů: podle výpovědi potvrzené dalšími svědectvími došlo 8. září 1947 – tedy na svátek Narození Panny Marie - k potratu; tenkrát totiž otěhotněla Anna de Rosanbo, žena z nejbližšího okolí Thomase Philippa. Ten "z toho byl vyděšený a zoufalý, protože věřil, že Panna Maria vzhledem k povaze toho, co mu tajemně zjevila, zabrání početí. Zařídili vše tak, aby se dítě narodilo mrtvé.“ Ještě závažnější je, že tomuto potratu přisuzovali mystický význam; všichni zasvěcení byli "vyzváni, aby mrtvé dítě uctívali jako něco posvátného, protože se jedná o tajemství Panny Marie".
Počátky: 1938 ?
Kde se tato mysticko-erotická úchylka vzala? Podle obhajoby, kterou otec Thomas sepsal v roce 1956, měla svůj původ ve "svatební noci" s Pannou Marií. V roce 1938, ve svých 33 letech, měl totiž zažít "jistou velmi zvláštní milost" při modlitbách v kostelech v Římě, kde vyučoval teologii - zejména před obrazem Mater Admirabilis v kostele Trinità dei Monti. Tato milost "zahrnovala božské působení na tělo, které se jasně lokalizovalo v oblasti pohlavních orgánů...". Než se jim plně oddal, tři měsíce prý plně oddolával, poté však požádal o radu svého strýce a duchovního otce, dominikána Thomase Dehaua a svěřil se "Panně Marii, která věc zjevně iniciovala". Thomas Philippe vypráví, že byl tehdy "se vší svou tělesností po celou noc vytržen v usebrání a krajní důvěrnosti s Ní" a odnesl si "nové poznání Marie".
«Jedna ze sester vypověděla, že Thomas Philippe tvrdil, že cílem laskání bylo proměnit její ženské tělo v tělo Mariino.»
Na tomto poznání se zakládalo jeho "tajemství": Ježíš a Maria měli mít během svého pozemského života mystický vztah sexuální povahy s cílem rehabilitovat tělo a stát se předobrazem toho, jak to bude vypadat v nebi. Okamžitě se začal před ženami prezentovat jako člověk s nesmírně důležitým posláním a toto "zjevení" uváděl do praxe ve vztahu k nim: ztotožnil se s Ježíšem a požádal svou "malou nevěstu", aby se zřekla vlastního rozumu a slepě ho poslouchala.
"Jedna ze sester, která byla zneužívána na začátku 50. let, vypověděla: Thomas Philippe jí tvrdil, že má za úkol transsubstanciaci jejího ženského těla v tělo Mariino, čímž tyto sexuální kontakty připodobnil ke svátosti," uvádí se ve zprávě Archy. "Už tady a teď jsme s otcem a mezi sebou zažívali to, co budeme prožívat v nebeském Jeruzalémě: tělesné spojení Ježíše a Marie tam bude středem nebeského města na místo kříže," dosvědčila jiná zasvěcená v roce 1956.
Hélène Claeys
Stojí « zjevení » z roku 1938 skutečně u zrodu této pokřivené mystiky? Tangi Cavalin o tom pochybuje, protože Thomas Philippe se o něm zmínil pouze v roce 1956, když ho vyšetřovatelé zatlačili do kouta a nezmiňuje ho ani v žádné korespondenci. Podle historika je pravděpodobnější hypotéza, že sám otec Thomas byl v předválečném období do této zvrácenosti zasvěcen jinou klíčovou, ale nenápadnou postavou této aféry: Hélène Claeys-Bouuaertovou (1888-1959), vlámskou "mystičkou", kterou od raného mládí duchovně doprovázel P. Dehau a která se prezentovala jako vykladačka Boží vůle pro dominikánský řád. Mimo jiné řekla, že "v blízkosti Saulchoiru vznikne Boží dílo, které bude významnější než dílo Kateřiny Sienské"...
Právě toto "předávání mezi generacemi" bude dělat Římu vrásky na čele. Několik svědectví naznačuje, že i sám strýc měl sexuální vztahy se sestrami, které duchovně doprovázel v klášterech zaměřených na kontemplaci. Odpovědnost za tyto ženy posléze předal svému synovci. V roce 1956, krátce před svou smrtí, obdržel P. Dehau kanonické napomenutí. Přiznal, že se se sestrami dopouštěl "tajemných věcí".
"Neexistují žádné důkazy pro to, že se těchto činů v první polovině padesátých let dopouštěl i Marie-Dominique Philippe, ale spočívá na něm těžké podezření."
Sestra Thomase Philippa, matka Cécile, bývalá převorka kláštera sousedícího s Živou vodou, byla rovněž tvrdě potrestána za to, že naháněla svěřenkyně do náruče svého bratra; ostatně, s několika z nich měla lesbické vztahy, se svým bratrem Thomasem pak vztah incestní. "Neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že se těchto činů v první polovině 50. let minulého století dopouštěl také Marie-Dominique Philippe, ale existuje silné podezření, že povzbuzoval jednu z obětí svého bratra, kterou duchovně doprovázel, aby s ním v těchto sexuálních praktikách pokračovala," uvádí se ve zprávě Archy. V roce 1957 byl Thomas Philippe odsouzen, ovšem tento rozsudek zůstal utajen; na tomto utajení se podílel zejména tehdejší magistr dominikánského řádu. Ten druhého z bratří Philippů chránil z doktrinálních důvodů: Thomas byl totiž považován za výsadního strážce pravověrnosti...
Vzhledem k tomu chtěl Svatý stolec zabránit Thomasi Philippovi, aby "silou své přesvědčivosti a uhrančivosti" škodil, a tak mu nařídil pobyt v psychiatrické léčebně a zakázal Jeanu Vanierovi a ostatním zasvěceným osobám jakýkoli kontakt s ním.
Šílenství?
Zde je třeba se krátce zastavit: máme hovořit o šílenství, zvrácenosti, nebo jen o cynismu? K případu Thomase Philippa si Vatikán vyžádal několik psychiatrických posudků a všechny dospěly k závěru, že je vážně psychicky narušený. Pro římské vyšetřovatele to byl šílenec, nebezpečný a odsouzeníhodný šílenec. Sám se v průběhu procesu zřejmě na duševní chorobu odvolával, aby mohl být poslán zpět do Francie na léčení a uniknout tak dozoru.
Pro Jacquese Maritaina, který do té doby považoval otce Thomase za svatého muže a jehož zápisky z roku 1952 svědčí o jisté jasnozřivosti, která se mohla stát důkazem, kdyby byly tyto zápisky zveřejněny, se zde mísilo šílenství a působení ďábla: "P. Thomas je podle mého názoru šílený. P. Marie-Dominique zná fakta a tvrdí, že jeho bratr je svatý, a proto je vše v pořádku. Další šílenec. V této neslýchané aféře se ďábel utrhl ze řetězu," napsal si do svého Deníku. A ještě: "Pro mě je to mimořádný případ schizofrenie – příliš silné víno (upřímná touha po svatosti atd.) v měchu s dvojitým dnem, jehož hniloba vše mění ve zvrácenost. »
Jedno je jisté: nikdo z aktérů skupiny "maličkých" - jak si zasvěcení říkají - neprojevil ve své korespondenci žádný pocit viny ani lítosti.
Nejfanatičtější učedník
Krátce po nuceném odchodu Thomase Philippa do Říma v roce 1952 zaujal ústřední místo ve skupině "maličkých"Jean Vanier, který byl ve svých 24 letech jmenován Thomasovým nástupcem v čele Živé vody. Sám se do společenství přihlásil o dva roky dříve, aby po odchodu z námořnictva dospěl k rozlišení svého duchovního povolání. Jak však dosvědčil v r. 2016 po první stížnosti adresované Arše, v červnu 1952 ho jedna z žen blízkých otci Thomasovi, šestadvacetiletá Jacqueline d'Halluinová, zasvětila do intimních sexuálních praktik skupiny. Tuto zkušenost posléze popsal jako " zásadníí", "stojící u zrodu jeho povolání, jeho životní volby".
Opravdu věřil bludu svého mistra smíšenému se zvráceností, nebo v něm našel jistou formu ospravedlnění? Těžko říci. Jean Vanier vstoupil do Živé vody v útlém věku a jeho ne zcela strukturovaná a nezralá osobnost poskytovala prostor "fenoménům nadvlády a závislosti", uvádí zpráva Archy. Svatý stolec ho líčí jako "nejfanatičtějšího žáka" otce Thomase Philippa a on sám se až do konce života prohlašoval za dominikánova "duchovního syna", což svědčí o tom, že se nikdy nevymanil z jeho područí. Vnímáme však i u něj značnou míru obojakosti a jisté sklony k podvádění.
Jistý muž ve Vatikánu se však zmást nenechal; komisař Svatého stolce pověřený vyšetřováním a budoucí kardinál Paul Philippe (shoda jmen, bez jakéhokoli spojení s rodinou), který případ léta pečlivě sledoval. Došel k závěru, že Thomas Philippe by měl být odsouzen, i když Jean Vanier vynaložil velké úsilí, aby ho obhájil: "Tento mladík prokázal naprostý nedostatek soudnosti při posuzování morální odpovědnosti člověka, o jehož chybách věděl a kterého hájil až za hranici opravdové lásky, když ho ve svém okolí vydával za zneuznaného světce.“
V roce 1956, když se Řím rozhodl Živou vodu zrušit, pobýval Jean Vanier v ústraní na různých místech a stále vyhledával kontakt se svým učitelem. Poradil mu, aby si jako "zástěrku" vzal svůj doktorát z filosofie.
Kultura tajností
Takové úchylky jsou pochopitelně obklopeny hradbou mlčení. Při čtení zprávy lze posoudit moc tohoto malého jádra zasvěcenců - nejméně čtyř lidí, obou mužů, Jacqueline d'Halluin a Anne de Rosanbo a dalších osmi až deseti členů v různém období - schopných projít mnoha turbulencemi s přesvědčením, že to oni byli vyvoleni a že se jim dostalo zvláštní milosti, kterou ti ostatní zatím nemohou pochopit. Již dlouho před rozpuštěním Živé vody obestírá činnost P. Thomase Philippa tajemství. Počínaje rokem 1952, když už byl tento dominikán pod dohledem a byla sledována také jeho pošta, vypracovali jeho stoupenci důkladné strategie, jak zůstat diskrétně v kontaktu.
"Tato malá skupina lpí na svých kódech stejně jako na rituálech praktikovaných v exkluzivním a sektářském prostředí.“
Jejich pošta je kódovaná, což posiluje atmosféru ilegality: „Tato malá skupina lpí na svých kódech stejně jako na rituálech praktikovaných v exkluzivním a sektářském prostředí. Používání kódu značí zasvěcení a členství," poznamenávají badatelé, kteří strávili mnoho dní luštěním tohoto záhadného jazyka. Jedním z klíčových prvků jejich pátrání je archiv "NFA" objevený po smrti Jeana Vaniera: « Not for All », "Ne pro všechny"; jedná se o krabici určenou ke skartaci, která byla na poslední chvíli zachráněna a obsahuje mimo jiné několik set dopisů od Thomase Philippa, Jacqueline d'Halluin a Anne de Rosanbo. Zanechal Jean Vanier po sobě stopy těchto kontaktů mezi zasvěcenými osobami, i když věděl, že je nemocný? Tyto dopisy se každopádně staly zásadním zdrojem pro pochopení života "centra" až do roku 1964, kdy se všichni připojili k Thomasi Philippovi v Trosly-Breuil v regionu Oise, a přestali si tedy psát.
Archa jako zástěrka
Po tomto datu už nemáme tolik písemných svědectví skupiny "maličkých", která čekala na návrat svého mistra. V roce 1964 se totiž zrodila Archa. Avšak komise objasnila jestě jeden velmi zarážející prvek: dobrodružství po boku postižených lidí se ve skutečnosti zrodilo z plánu skupinky shromáždit se kolem P. Thomase, tedy jako jako ideální "zástěrka" pro jejich znovushledání... „V založení je přítomna sektářská logika, zároveň se v těchto lidech projekt života s lidmi s postižením potkává s jejich hlubokou a upřímnou intuicí. To, co sami založili, je bude přesahovat", zdůrazňuje Florian Michel. To se týká jak Archy, jež stvořila Jeana Vaniera a jeho budoucí mediální úspěch, stejně jako Jeana Vaniera coby zakladatele Archy.
Takže v ústraní pokračuje to, co vyšetřovací komise označuje za skrytou sektu v srdci církve, "aby tak označila jádro mužů a žen, kteří v utajení zajišťují kontinuitu" s Živou vodou a jejími mysticko-sexuálními praktikami. Chrání je nečekaný úspěch Archy a narůstající aura Jeana Vaniera. On sám doprovází stále více lidí a u velkého počtu žen postupně a obratně přerůstá jeho duchovní doprovázení až k nerovnému sexuálnímu vztahu. Jedná se o mladé dívky, řeholnice, svobodné i vdané, členky komunity nebo blízké příznivkyně Archy, které se nacházejí ve složité životní fázi nebo ve fázi velkého duchovního hledání...
"Vztah legitimní autority, k níž Jean Vanier vychovává členy Archy, je založen na jejich podřízenosti (láskyplné, důvěřivé a osvícené)," poznamenává komise, která zdůrazňuje hlavní prvky této nadvlády: "kolektivní fascinace prorockou postavou a charismatickou autoritou, prolínání sfér intimity, soukromého a profesního života, všudypřítomná spiritualizace, zosobnění moci.“ Přestože se komise nesnažila o kvatitativně vyčerpávající informace, bylo identifikováno 25 žen. "Byl považovánza proroka, osobního vůdce, jasnozřivého zakladatele a výjimečného člověka, který může uplatňovat svou autoritu ve všech oblastech osobního, duchovního a profesního života, aniž by se uchyloval k nátlaku" a vyvolat v ženách velký zmatek, z něhož se některé dostanou až po letech.
Kněz pro Archu
Z mnoha odhalení, která historikové učinili, patřímezi důležitá také snaha Jeana Vaniera o to, aby byl vysvěcen na kněze. Tato touha ho držela po čtvrt století, dokud nebyl Římem definitivně odmítnut. Myšlenka povolání odpovídala pozici, kterou zaujal v Živé vodě, když byl otec Thomas nucen odejít do Říma. Student se stal ústřední postavou sdružení a malé skupiny zasvěcených. "Pro Jeana Vaniera by byl veřejný výkon kněžského povolání způsobem, jak uklidnit své okolí a poskytnout mu ochranu," vysvětluje Antoine Mourges.
V roce 1954 tedy touží po kněžském svěcení, a zároveň pokračuje v tajných kontaktech s P. Thomasem v naději, že bude vysvěcen quebeckým arcibiskupem, aniž by musel projít kněžským seminářem. S podporou vysoce postavených osobností, zejména rodičů, plánuje své svěcení, ale odsouzení P. Thomasev roce 1956 vede na poslední chvíli k oslabení bezvýhradné podpory dominikánů. Jean Vanier se musí z Živé vody vzdálit a je Svatým stolcem donucen „projít řádnou přípravou v semináři": pokud by chtěl přistoupit ke kněžskému svěcení, musel by Římu předložit "skutečné důkazy o detoxikaci"... V roce 1959 se Vanierovi rodiče obrátili přímo na Jana XXIII. Papež požádal Jeana Vaniera, aby se od P. Thomase distancoval. "Odcházel jsem se zraněným srdcem, ale s vnitřním pokojem. Věděl jsem, že mě Ježíš k P. Thomasovi příliš váže, než abych ho mohl opustit," přizná v roce 2009.
Potřeboval toto uznání, i když byl Thomasem Philippem pasován na právoplatného dědice? Otázka kněžství se znovu objevila v roce 1975, kdy Thomas Philippe vyjádřil přání, aby byli pro Archu vysvěceni kněží. "Nejenže se zakladatel Archy nikdy nepodřídil podmínkám stanoveným pro jeho svěcení, ale ponechal si Thomase Philippa jako svého kaplana (...) Jeho posedlost svěcením je nepřijatelná," odpověděl Řím.
Rostoucí sláva Jeana Vaniera, často podporovaná katolickou hierarchií a popularita Archy tento lapsus napravily. Touha po kněžství se nakonec vtělila do pozice proroka a Jean Vanier určitým způsobem obnovil kněžské atributy, jako je kázání nebo duchovní doprovázení, které mohlo umožnit později odhalené zneužívání. Až do konce svého setrval Vanier v popírání a lžích, přesvědčený, že mu nikdo nerozumí.
