Doris Wagnerová
1. února 2021
Duchovní násilí je přinejmenším stejně tak závažné jako násilí sexuální
Na rozdíl od sexuálního násilí, „duchovní zneužívání“ nebo „duchovní násilí“ na první pohled zní méně závažně. Přesto bývají tyto dva aspekty nejen neoddělitelné, ale duchovní násilí často vede i k drastickým výpadům. Duchovní násilí se často projevuje kromě jiného neustálým kontrolováním, zakazováním a znehodnocováním osoby, nuceným ukončováním přátelství a podpůrných vztahů, destrukcí věcí a hodnot, které pro danou osobu hodně znamenají – a to vše ve jménu Boha, s poukazem na „řeholní poslušnost“ nebo na údajné duchovní dobro. Pokud osoby, které požívají obzvláštní úcty, zasáhnou do něčího života natolik zraňujícím způsobem, ve jménu duchovních principů, může to být extrémně traumatická zkušenost, která danou osobu poznamená do konce života. V konkrétních případech mohou být následky dokonce závažnější než následky sexuálního násilí.
Ohrožení řeholníci
V řeholních řádech, institutech zasvěceného života a nových duchovních společenstvích může k duchovnímu násilí docházet častěji, a to hned ze tří důvodů. Za prvé kvůli vysokým ideálům. Ne náhodou se tu mluvívá o „povolání“ a „odevzdání života“. Takové vysoké ideály bývají často spojované s patosem a bývají spouštěčem duchovní dynamiky, ve které se umírněnost a rozumnost stávají obtížnými. Za druhé proto, že dějiny takové životní cesty a osobnosti mnoha svatých jako by legitimizovaly (extrémní) zneužívání (připomeňme si některé legendy ze života sv. Benedikta, sv. Kláry nebo sv. Terezy z Lisieux). Jako by normální lidské potřeby, jako jsou dostatečný spánek, jídlo, lékařská péče, smysluplné činnosti a přátelství, neměly v řeholním životě místo, nebo jako by najezení, odpočinutí řeholníci s dobrými přáteli a s volným časem, kteří o sebe dobře pečují a pohodlně sedí na gauči, nemohli být dobrými řeholníky. Za třetí, protože řeholníci mívají často intenzivní společný život, do kterého je jednotlivec velmi těsně zapojený na několika úrovních: právně, duchovně, finančně, sociálně i emočně. Dojde-li v tak těsném, hierarchickém, strukturovaném a mnohovrstevnatém společenství k nerovnováze, pokud se pokřiví ideály zasvěceného života, když vedení komunity ztratí ze zřetele prospěch jednotlivce nebo pokud v komunitě neexistuje vyrovnaný systém sdílené zodpovědnosti, pak si toho mohou jednotlivci jen velmi obtížně včas všimnout a přijmout účinná opatření.
Všechny tyto tři aspekty – vysoké ideály, někdy kýčovité a nekriticky čtené příběhy svatých a mnohovrstevnatá závislost na určitém společenství – hrají roli v duchovním zneužívání v řeholním životě. Např. v některých komunitách hrají ideály bezpodmínečného oddání se a utrpení dominantní úlohu v každodenním životě až natolik, že se prospěch řeholníka a jeho normální lidské potřeby úplně ztratí ze zřetele, nebo jsou dokonce záměrně opomíjeny. Pak se může zdát „normálním“, že řeholníci musí být nonstop „po ruce“, a to bez ohledu na svou osobní odolnost. Musí být neustále připraveni na zavolání, brzy ráno, pozdě večer nebo v noci. Žijí bez pravidelné pracovní doby, obvykle bez poděkování a samozřejmě bez mzdy.
V postulátě a noviciátě po řeholnících představení a zpovědníci vyžadují, aby chápali toto břemeno neustálé připravenosti jako něco normálního a aby ho nesli radostně, vyrovnaně, „velkoryse“ a s úsměvem. Často se pro ospravedlnění a motivaci používá např. formulka: „V duchu naší svaté zakladatelky.“ Pokud toho nejsou sestry schopny, cítí se zahanbeny a někdy kvůli tomu zakoušejí pohanění od představených nebo spolusester. Pokud např. potřebují více spát, jsou stále nemocné nebo nejsou schopny pracovat tak rychle a těžce jako ostatní sestry, jsou pomalejší, dělají pod tlakem více chyb nebo potřebují častější přestávku. Kromě stresu z neustálé připravenosti k práci, vnějších omezení a nedostatku ocenění, se objevuje také stres ze společenského dozoru v komunitě a ještě stres z pocitu, že člověk není dostatečný. V dlouhodobém horizontu to nikdo nemůže vydržet.
Řeholníci mají právo mít svá normální lidská omezení, a ta aby byla jejich představenými, spolusestrami a spolubratry respektovaná, aby měli nárok na pravidelnou, bezpečnou a přiměřenou dobu odpočinku a zotavení. Mimochodem to také zaručuje řeholní právo. Pokud tomu tak není, může to mít nebezpečné následky jak pro fyzické a duševní zdraví těchto osob, tak zejména pro jejich práci. Ti, kdo neustále pracují za hranicemi svých možností, bez spolehlivé kompenzace, bez svobodného prostoru a odpovídajícího ohodnocení, budou mít potíže se soustředěním, pečlivostí a empatií, jak je každodenní práce vyžaduje.
Jádro duchovního zneužívání: směšování duchovních a praktických úrovní
Stěžejním prvkem duchovního zneužívání bývá prolnutí duchovních a praktických úrovní. Duchovní násilí nastupuje, kdykoliv jsou právní, ekonomická, lékařská nebo jiná rozhodnutí ve vnější sféře (forum externum) ospravedlňována duchovně. Např. se o duchovní zneužívání jedná a vede k dalšímu zneužívání, pokud je novicmistrová automaticky také zároveň duchovní vůdkyní novicek. Jejím úkolem samozřejmě je uvádět sestry do nezbytných znalostí, seznamovat je s historií a apoštolátem komunity a zjistit, zda jsou vhodné pro tento způsob života. Nicméně pokud zároveň přebírá i duchovní doprovázení novicek, vypadá to – a v některých komunitách to tak bývá – že v noviciátě musí být duchovní život novicek předem omezen a otestován, aby ke slibu prošla jen ta novicka, která je „správně“ duchovní.
To je ale problematické. Připuštění ke slibům totiž náleží ke vnější sféře (Forum Externum). Vhodnost novicky musí být tedy určována kritérii, která jsou jasná a zřetelná především ve vnější sféře, a novicka musí mít v tomto ohledu právní jistotu. A tu má např., pokud se její připuštění ke slibům vztahuje na nějakou pevně stanovenou dobu, jak to vyžaduje kanonické právo.
Po ukončení tohoto období musí být novicka buď připuštěna ke slibům, nebo poslána pryč. Noviciát nelze prodlužovat donekonečna nebo čekat, až bude novicka „dostatečně dobrá“. Pokud ale její vhodnost závisí na duchovním životě, je závislá na svévolném hodnocení novicmistrové, která by musela porušit forum internum duchovního doprovázení a sdílet své hodnocení duchovního života novicky s představeným nebo s vedením komunity.
Modlí se dostatečně horlivě? Plní dokonce i podřadné úkoly s velkorysou oddaností? Stala se pokornější? Má živý vztah s Bohem? Nezanedbává své zasvěcení Panně Marii? Na tyto otázky se nikdo v řádu nesmí ptát, protože nikdo není oprávněný posuzovat duchovní život člověka.
Ani představený nebo novicmistrová tu nejsou od toho, aby soudili duchovní život člověka. Naneštěstí je tento druh „testu způsobilosti“ v některých institutech zasvěceného života přesto pěstován. Jiný příklad: Pokud jsou rozhodnutí z vnější sféry, např. rozdělení práce v komunitě, zdůvodňováno spíše duchovně než fakticky.
Jedna řeholnice mi nedávno řekla, že v její komunitě je zvykem, že ty nejmladší čistí toalety, aby rostly v duchu pokory. K čemu tu dochází? Mladé řeholnici je přidělen úkol ve vnější praktické sféře, uklízení toalet. A s duchovním odůvodněním, že se tak jakožto nejmladší stane více pokornou. Přináší to problémy hned na mnoha úrovních. Za prvé to posuzuje duchovní život, pokoru vnějším pohledem.
Navíc se soudí, že tato mladá řeholnice by měla být méně pokorná než ty starší, takže tento růst v pokoře potřebuje nejvíce. Zadruhé jde o předsudek, že čištění toalet ji učiní pokornější téměř automaticky. A za třetí, jakákoli námitka proti tomuto rozdělení úkolů se nepřipouští, pokud to nechce dělat, pravděpodobně není dost pokorná. Takže o to víc to potřebuje. Dochází zde především k násilí na intimitě duchovního života. Uklízení toalet může mít duchovní rozměr. Nicméně ten bude pro rozličné lidi velmi různý. Žádný druhý člověk nemůže vědět, co uklízení toalet znamená na duchovní úrovni pro tuto mladou řeholnici. Ale především nikdo jiný nemá žádný nárok se to od ní dozvědět nebo dokonce – což také není možné – ji k tomu nutit. To také platí zejména pro její představené, kteří mají zodpovědnost za vnější sféru přijetí osob do řádu, za jejich připuštění ke slibům a za zadávání jim určených úkolů.
Tato zásada, že představení nemají právo na to být vpuštěti do svědomí a duchovního života řeholníků, je stanovena řeholním právem: CIC c. 630 § 5 zakazuje představeným vyzývat svěřené řeholníky, aby jim „jakýmkoli způsobem otevírali své svědomí“. Münsterský komentář k tomu říká: „Tento zákaz je třeba vykládat striktně.“ Proto se to zřejmě týká i předpokladu, že mladý kolega musí růst v pokoře.
Samozřejmě je potřeba, aby někdo uklízel toalety. A je úkolem nadřízených, aby nakonec zajistili rozumné rozdělení úkolů mezi členy. Může se stát, že jsou důvody pro to, aby to dělali nejmladší. Ale důvody musí být vnější, z praktické sféry. Např. že všichni ostatní mohou mít zrovna naléhavější úkoly.
Kdy bývá duchovní zneužívání v zasvěceném životě obzvláště časté
V určitých situacích bývá duchovní zneužívání v zasvěceném životě velmi časté. Jednou z nich je oblast náboru a formace. Některé komunity nabírají nové členy téměř agresivním způsobem, jiné zase skoro manipulací. Mladí lidé bývají doslova „zpracovávaní“, jsou téměř „přemlouvaní“ k povolání pomocí emocí a zdůrazněného pojetí Božího „namlouvání“ nebo „volání božského Ženicha“.
Pokud jsou váhaví nebo odmítaví, jemně na ně zatlačí. Např. člověk z řádu, který je jim nejbližší, je tímto váháním „zklamaný“ nebo to výslovně chápe jako projev „nedostatku víry“ či „pohodlnosti“. Takové praktiky jsou zneužívající, protože podrývají osobní svobodu.
Vstup do kteréhokoli institutu musí být vždy projevem svobodné vůle jednotlivce, bez jakéhokoli nátlaku. Potencionálnímu nováčkovi musí být ozřejměny zákonná ustanovení a důsledky vstupu, a to upřímně a s náležitou střízlivostí, se všemi výhodami i nevýhodami a s právy i závazky nového člena.
Další oblastí, ve které bývá duchovní zneužívání v řeholním životě celkem běžné, je zpověď a duchovní vedení. Pokud nemá řeholník respektovanou svobodu sám si vybrat zpovědníka nebo duchovního průvodce, nejde pouze o duchovní zneužívání, nýbrž také o porušení důležitých norem kanonického práva. Tuto svobodu zaručuje kanonické právo a ukládá představeným povinnost ji zajistit. Toto též stanovuje kánon 630 CIC.
Zde se v § 1 uvádí: „Nadřízení ponechávají členům svobodu, co se týče svátosti pokání a duchovního vedení,“ a v § 4: „Představení nemají naslouchat vyznání podřízených.“ V některých komunitách je nicméně zvykem, že představení jsou zároveň zpovědníky svého společenství.
Zvláště v ženských komunitách bývá velmi běžné, že představení ponechávají sestrám velmi málo svobody, namísto toho nabízejí dva až tři zpovědníky, nezřídka muže, se kterými se představení dobře znají, a ke kterým musí jít všechny sestry jednou měsíčně ke zpovědi. Většina řeholnic a pravděpodobně také většina představených si neuvědomuje, že se jedná o nepřípustné omezení svobody svědomí sester.
Podle kanonického práva má řeholník, stejně jako jakýkoli věřící, svobodu si vybrat kdy, jak často a komu se chce zpovídat a zda a kým se nechá duchovně vést. Představený nejenže nemá právo v tomto ohledu vydávat jakékoli pokyny, není ani oprávněn dostávat informace, tedy ani sestra nemusí svému představenému říkat, zda, kdy, jak často a ke komu chodí ke zpovědi.
Posledním bodem, ve kterém dochází stále častěji k duchovnímu zneužívání, je řešení buď rezignace členů, nebo situace členů, kteří už rezignovali a odešli. Když chtějí řeholníci opustit komunitu, je třeba vzít na zřetel několik věcí. Např. musejí být dodrženy normy vztahující se k této situaci. Rozhodnutí je ale na samotném členovi. On nebo ona nesmějí být nuceni k setrvání v institutu proti své vůli, např. ani tím, že by ho jinak komunita zanechala bez prostředků nebo že by jeho či její odchod ostatní vnímali jako neloajálnost či zradu.
Podobně také nadřízení nesmějí vyloučit člena kvůli chatrným důvodům nebo jen proto, že onemocněl a nemůže dále pracovat a ani proti jeho vůli. Rezignace, stejně jako vstup, je osobním rozhodnutím učiněným jedincem v jeho vlastním svědomí před Bohem, svobodně a bez vnějšího nátlaku.
Jak čelit duchovnímu zneužívání v řeholním životě
Kdo chce zabránit v řeholním životě duchovnímu zneužívání, měl by si vzít k srdci následující body:
1) Řeholníci by měli být obeznámeni s tím, že zneužívání není „normální“. Měli by znát základní normy řeholního práva a stanovy komunity a být seznámeni se svými právy a povinnostmi. Musejí vědět, že si mohou svobodně zvolit vlastního zpovědníka a duchovního vůdce a že jejich představený není pověřen jim dávat v tomto ohledu žádné instrukce a že oni jim nemusí poskytovat informace o zpovědi a duchovním životě.
2) Řeholní život by měl být chápán jako normální způsob života, ne lepší ani horší než ostatní formy křesťanského života, aby si lidé uvažující o vstupu nebo odchodu nemuseli neoprávněně volit mezi údajně „vyšším“ a „nižším“ způsobem života, ale aby mohli svobodně a zcela upřímně zkoumat své vnitřní já.
3) Úroveň praktických rozhodnutí a kompromisů, které se nacházejí v každodenním životě komunity, by měla být pečlivě a důsledně oddělena od úrovně duchovního života. Na vnější praktické úrovni musí řeholníci dělat kompromisy a přijmout vlastní citlivost a touhy bez ovlivnění ostatních. Na této úrovni nesou zodpovědnost za své činy. To ale neplatí na úrovni vlastního vnitřního života. Tady před tváří Boží žijí svůj duchovní život, který je mimo vhled a posuzování kteréhokoli druhého člověka.
Tam, kde nadřízení berou v úvahu tyto body, vytvářejí základ pro svobodný život řeholníků, dospělých lidských bytostí, které naplňují své úkoly a povinnosti a jejichž nitro a duchovní život se mohou svobodně rozvíjet ve skrytu osobní intimity, a tak dosahovat skutečné zralosti. Jinými slovy: Ti, kdo dozorují a regulují duchovní život řeholníků, jim prokazují medvědí službu. Na druhé straně ti, kdo chrání duchovní sebeurčení řeholníků, přivádějí jejich život k rozkvětu.
