Mluvíme s dětmi o sexuálním zneužívání? Nebo nám všem nějak dochází slova?

Jsem součástí jedné online skupiny pro křesťanské matky. Když se teď téma sexuálního zneužívání v církvi znovu ozvalo, jedna z nás tam sdílela i odkaz na článek, který přinesl nové svědectví. Ačkoli jindy si vyměníme desítky názorů na vztek u tříleťáků, tipy na novou sušičku nebo dárek ke křtu, tentokrát jen pár převapených, soucitných reakcí. Nedalo mi to a zeptala jsem se, jestli my, matky, mluvíme s dětmi o tom, že i tohle se může stát. A - nic. Jen jedna, dvě reakce, jinak ticho. Je těžké přemýšlet o našich dětech jako o možných obětech.

Tak kdybyste potřebovali, tady je výběr pár věcí, na které jsem narazila a připadají mi inspirativní:

Děti je třeba učit, že jejich tělo je jejich. A dotýkat se ho smí jen ten, komu dáme souhlas. I když je to teta, která chce pusu na rozloučenou. Nutíte své děti pusinkovat, i když se jim nechce? "Dej babičce pusu, ať ví, že jí máš ráda." Má ji ráda, jenom třeba není objímací typ. Tohle video dětem dobře vysvětlí, jak to je. 

Další videa (v angličtině) najdete na Youtube kanálu Marka Drábka.

Berme vážně, pokud děti říkají "ne". Pokud je naučíme, že jejich "ne" stejně nikdo nebere v potaz, časem ani nebudou zkoušet odporovat. A když za pár let někdo zkusí, kam až může zajít, šance, že děti nebudou mít dost síly na odpor, bude větší. Ne, fakt tím nemyslím, že když mají vyklidit myčku a řeknou ne, budeme to respektovat (věřím, že spíš s respektem budeme držet rodinné hranice a dohody). Ale pokud si vybírají třeba mezi dvěma tričky do školy nebo něčím jiným, podobným a přiměřeným věku, je správně nechat výběr na nich. "Jakou chceš zmrzlinu? Jahodovou? Ale ta ti přece nechutná, koupím ti citronovou." Uff.

Chtěli byste vědět, že vašem dítěti někdo ublížil? A má k vám dítě takovou důvěru, aby mohlo přijít a svěřit se? Naučte se dětem dobře naslouchat. Je to jednoduché - vlastně stačí jen hodně mlčet a pak opakovat to, co řekli, aby věděli, že je posloucháme. Nechat si svůj názor pro sebe (dokud neřeknou všechno, co měli na srdci). Mlčet neznamená souhlasit s tím, co říkají, ani to schvalovat, ale dáváme jim prostor pro vyjádření toho, co cítí, pro uznání jejich emocí. 

Představte si, že za vámi přijde dítě, že jeho učitelka je úplně blbá. "Mami, ta naše učitelka je fakt úplně blbá." Co mu řeknete? "Počkej počkej, takhle se přece o paní učitelce nemluví!" Ups, myslíte, že dítě pak bude mít chuť přijít ještě jednou? U nás to jednou vypadalo takhle: "Mami, ta naše učitelka je fakt úplně blbá." "Připadá ti, že je tvoje učitelka úplně blbá?" "Jo, dá nám dneska písemku a mám strach, že to nedám." "Aha, máš strach, viď?" Kdybych zarazila "blbou učitelku", nikdy bych se nedozvěděla, že má fakt strach. Jasně, došlo i na pravidla ohledně "blbů", ale až ve chvíli, kdy jsme probrali to, co vlastně chtělo dítě říct. Pokud budeme děti často zastavovat, možná nám jednou neřeknou to, co bychom vědět chtěli a měli.

Čas od času pojďme na rande jen s jedním dítětem. Zvlášť pokud máme víc dětí, tohle je skvělá cesta k tomu jak navázat s dítětem pevné pouto. Ukázat mu, že o něm víme a zajímá nás, čím žije. Mluvit spolu, aby měli prostor říct nám, co potřebují. Ať už to bude při procházce po Praze s tím, koho zajímá historie nebo během zkoušení očních stínů v parfumerii s tou, co chce zrovna vypadat jako Elsa. Nebo "jenom" využít pár minut, než vyzvedneme ostatní ve škole. Mimochodem, nepomůže to jenom k budování důvěry, ale i jinak, děti pak nemusí bojovat o své místo na slunci, což často dělají tak, že prostě zlobí. 

A nakonec, tady je pár tipů, co nepřehlédnout. Samostatně nemusí nic znamenat, ale pokud si všimneme víc věcí ať už u svého nebo cizího dítěte, měli bychom se ptát. Děti nepřijdou a neřeknou "víš, můj trenér/strejda/kamarád mého bráchy na mě divně sahá". Spíš se celkově změní. Zarazit by nás měly výrazné změny, které přichází bez příčiny.

Potřebujete další informace? Doporučujeme knihu Nenech si to líbit! nebo slovenskou Láske je treba sa učiť.

A ačkoli tohle všechno vím, stejně je to strašně těžké. Bojím se, že něco přehlédnu, že mým dětem někdo ublíží a já jim nedovedu pomoci. Připadá mi děsně nespravedlivé, že děti musí vyrůstat ve světě, který není na sto procent bezpečný. A tam někde možná začíná prostor pro víru, že když je Bůh stvořil, tak o nich také ví a je s nimi, ať se děje cokoli.