Nikdo nezná počet synů a dcer katolických kněží ve Spojených státech či jinde ve světě, ale je známo, že stovky – nebo možná tisíce – těchto potomků žily v utajení a skrývaly minulost svých otců před světem, častokrát dokonce i před rodinnými příslušníky.
Další děti otců z řad kléru pak vyrůstaly, aniž by věděly, kdo je jejich skutečným rodičem, a často jej mylně zaměňovali za strýce, kmotra nebo nějakého jiného rodinného přítele či příbuzného, kterého znaly od dětství. V mnoha případech nebyly dětem katolických kněží zabezpečeny citové, zákonné ani finanční potřeby.
Jakmile se dozvěděli, kdo je jejich skutečným otcem – často až v pozdějším věku –, někteří z těchto dcer a synů si prošli duchovním rozčarováním, kdy se nebyli schopni odpoutat od víry, kterou milují a v níž byli vychováni, a od muže, který se k nim nepřiznal nebo přiznat nemohl a nebyl jim opravdovým otcem. Někteří si odnesli psychické zranění z toho, že museli po celý život nosit tajemství – lež.
Tato zjištění popisuje dvoudílný článek pojednávající o potomcích kněží, který ve dnech 19. a 20. srpna 2017 zveřejnil novinářský tým Spotlight z periodika The Boston Globe. Jeho autorem je držitel Pulitzerovy ceny Michael Rezendes. Během rozhovorů, které tým investigativních novinářů vedl po mnoho měsíců, reportéři zjistili, že děti katolických kněží „tvoří neviditelný zástup utajovaných a přehlížených“.
Celé znění reportáže týmu z The Boston Globe najdete zde: Děti katolických kněží žijí s tajemstvími a se zármutkem (může být vyžadováno předplatné).
Článek informuje o dospělých dětech – mnoho z nich je ze Spojených států, další z Kanady, Velké Británie, Irska a Španělska – s bolestnou minulostí, kterou musely chovat pod pokličkou. V řadě případů se dotyční svěřují s pocity odmítnutí a opuštěnosti. Nejen že někteří z nich utrpěli emoční trauma ze strany jejich bezcitných a lhostejných otců-kněží, ale také ze strany dalších rodinných příslušníků, jakmile byla odhalena celá pravda o jejich původu.
Deprese, sebevražedné myšlenky, nadměrná konzumace alkoholu, sebepoškozování, to vše patří mezi přetrvávající následky u dítěte, jehož rodičem je kněz, jak se v reportáži uvádí. Součástí je také finanční nejistota ve chvíli, kdy se kněží zavázali své dítě podporovat, ale nečinili tak.
Pouze ve dvou z deseti případů, které se dostaly do hledáčku týmu z The Globe, se matky obrátily na soud, aby se domohly výživného. Obvykle se dotyčné protějšky dohodly na tom, že rozhodnutí, kolik bude otec společnému dítěti poskytovat, nechají na něm. V některých případech bylo placení výživného podmíněno slibem matky, že skryje totožnost otce.
Článek přináší rozhovory s dospělými dětmi, které vyrůstaly bez lásky a podpory svých otců a které jsou „častokrát zastrašovány či tlačeny k tomu, aby tajily existenci tohoto vztahu“. V reportáži jsou označeny jako „nešťastné oběti církve, která už téměř devět set let zakazuje kněžím uzavírat sňatek nebo mít sex, ale nikdy nestanovila pravidla, co mají kněží či biskupové dělat, když se duchovní stane otcem“.
The Globe sice nedisponuje přesnými údaji o počtu potomků duchovních, ale reportéři uvádějí, že s ohledem na počet 400 000 kněží po celém světě, „z nichž mnozí v dodržování celibátního slibu kolísají, je potenciál zplodit neplánované dítě obrovský“.
Reportáž poukazuje na řadu významných církevních hodnostářů, kteří se stali otci, jako mimo jiné:
- Eamonn Casey, charismatický biskup v irském Galway;
- P. Marcial Maciel Degollado z Mexika, zakladatel kongregace Legionáři Kristovi;
- paraguayský prezident Fernando Lugo, který zplodil dítě v době, kdy byl katolickým biskupem;
- losangeleský pomocný biskup Gabino Zavala, otec dvou teenagerů, kteří žijí se svou matkou v jiném státě.
Na rezignaci těchto církevních představitelů a na skutečnost, že se stali otci, poukazoval National Catholic Reporter již v minulých letech, a to převážně v souvislosti s probíhající krizí církve v oblasti sexuálního zneužívání.
Přestože milostné aféry duchovních žijících v celibátu se vyskytují po staletí – The Globe zmiňuje „přinejmenším“ čtyři papeže z doby renesance, kteří zplodili děti –, v posledních třiceti letech se znepokojení týkající se potomků kněží objevilo znovu.
Zájem reportérů vzbudily v devadesátých letech dvacátého století představené několika ženských řádů. Ty předložily Vatikánu řadu důvěrných oznámení, v nichž uvedly, že sexuální zneužívání řádových sester kněžími v Africe a v dalších částech rozvojového světa si vyžaduje okamžitou pozornost. Podle The Globe se o prověření těchto do té doby utajovaných záznamů zasloužil právě National Catholic Reporter, který odhalil jejich existenci roku 2001.
Sociolog P. Paul Sullins novinářům z The Globe řekl, že počet dětí kněží může dokonce převyšovat počet obětí sexuálního zneužívání duchovními. Ten odhaduje Katolická biskupská konference Spojených států amerických na více než 18 500, jak podotýká tým Spotlight. Sullins je docentem na Americké katolické univerzitě.
Reportérům z The Globe se sice nepodařilo získat rozhovor s bostonským kardinálem Seanem O’Malleym, ten však poskytl k věci vyjádření: „Jestliže se kněz stane otcem, má morální povinnost zanechat služby a zajistit péči o matku a dítě a postarat se o jejich potřeby. V takové chvíli je nejvyšší prioritou jejich blaho,“ uvedl.
O’Malley, který předsedá Papežské komisi pro ochranu nezletilých, podotkl, že komise obdržela v roce 2016 zprávu o dětech kněží. „Po pečlivém uvážení této významné záležitosti bylo shledáno, že tato otázka přesahuje mandát komise,“ konstatoval a věc předal k dalšímu posouzení Svatému stolci.
Marie Collinsová z Irska, která v komisi působila až do své březnové rezignace, označila kardinálovo prohlášení za „uhýbání před problémem“. Listu The Globe řekla, že O’Malley a další členové komise podpořili její žádost o prověření potřeb dětí kněží tím, že rozeslali představitelům církve dopisy, aby zjistili, jaké jsou ve věci aktuální zásady a postupy.
Collinsová uvedla, že z komise odešla kvůli tomu, co označila za „odpor Říma vůči reformám“. Týmu Spotlight sdělila, že i když kněz, jenž je otcem dítěte, neplní vůči tomuto nezletilému rodičovskou povinnost, pak se „své odpovědnosti za blaho tohoto dítěte rozhodně nemůže zříkat i církev“.
Nejvyšší představitel irské katolické církve, dublinský arcibiskup Diarmuid Martin, s tím souhlasí. Podotýká, že biskupové mohou a měli by vyžadovat, aby kněží dodržovali finanční a citové závazky vůči svým potomkům. V této souvislosti dokonce pomohl financovat organizaci Coping International, internetový portál a podpůrnou síť pro děti kněží, kterou založil Vincent Doyle, syn P. Johna J. Doylea.
Doyleovi bylo 28 let, když se dozvěděl, že jeho zesnulý kmotr – kněz z venkovské diecéze ve středním Irsku, s nímž trávil mnohé dny a kterému od dětství říkal „J. J.“ – byl ve skutečnosti jeho biologickým otcem. Doylea dlouho zajímalo, kolik asi potomků takových mužů v Irsku existuje. Upozornil na to, že příjmení McEntaggart znamená v gaelštině „syn kněze“ a příjmení McAnespi označuje „syna biskupa“.
Co se stane v Irsku, to tam také zůstane, souhlasil Martin, který během hodinového rozhovoru podotknul: „Lidé to věděli, ale nemluvili o tom.“
Poté co Martin a další představitelé Irské katolické biskupské konference nyní schválili soubor opatření „Zásady odpovědnosti pro kněze, kteří se ve službě stanou otci dětí“, se však o tom mluvit začíná. Zmíněné zásady neukládají biskupovi, aby postihoval svého kněze, jenž se ocitnul na scestí, ani nenařizují knězi, který zplodil dítě, opustit své povolání. Avšak jasně se v nich uvádí, že takový duchovní se musí v první řadě o své dítě postarat a „převzít zodpovědnost – osobní, zákonnou, morální a finanční“.
Doyle byl reakcí irských duchovních autorit mile překvapen. Stále čeká na vyjádření papeže Františka, s nímž se setkal během jednoho z jeho týdenních promluv na Svatopetrském náměstí v červnu 2014. Při této příležitosti Doyle papeži španělsky řekl o své nově objevené identitě: „Jsem synem katolického kněze z Irska.“
Poté Doyle předal Františkovi španělsky psaný dopis, v němž papeže žádal, aby se zasadil o řešení nelehkého údělu dětí kněží. „Sí, sí, přečtu si,“ pronesl Svatý otec, když obálku přebíral. Dosud na dopis nereagoval.
Doyle však stále neztrácí naději. Dozvěděl se totiž o vyjádření tehdy ještě arcibiskupa Buenos Aires kardinála Jorgeho Bergoglia, že by knězi, jenž zplodil syna nebo dceru, nejspíš řekl, že „musí opustit kněžskou službu a postarat se o své dítě“. Tento výrok najdeme v knize O nebi a zemi, již napsal Bergoglio společně se svým přítelem, rabínem Abrahamem Skorkou.
Děti katolických kněží se ptají, zda se tento výrok někdy stane součástí kanonického práva, a tedy i církevní praxe.
Zdroj: článek byl převzat z webu National Catholic Reporter, kde vyšel 21. srpna 2017. Autorkou článku je Patricia Lefevere, která je dlouholetou přispěvatelkou tohoto periodika.
