"Vyrovnání podepsané se osobami zneužitými dominikány je příležitost pro uplatnění spravedlnosti a smíření. Ale před námi je další pokračování: reforma řádu,“ říká Paweł Gużyński.
Jak jsme předevčírem, v sobotu 22. ledna 2022, informovali, Paweł Kozacki OP v posledních hodinách úřadu představeného Polské provincie Kazatelského řádu podepsal vyrovnání s několika osobami zneužitými jeho spolubratrem Pavlem M., bývalým akademickým duchovním pastýřem ve Wrocławi. Tato vyrovnání definují výšku finančního odškodnění.
Kapitula polských dominikánů v těchto dnech diskutuje o otázkách mimofinančního zadostiučinění.
V dlouhých rozhovorech mezi zneužitými osobami a představiteli řádu sehrálo významnou roli sedm dominikánů, kteří navázali blízké kontakty s osobami dotčenými před léty různými podobami násilí ze strany jejich spolubratra, a následně 20 let ignorovanými. Řeholníci se stali prostředníky rozhovorů. Zprostředkovali mj. bezprecedentní setkání zneužitých osob s provinční radou.
Níže uvádíme rozhovor s jedním z této sedmičky, Pawłem Gużyńskim OP. V současnosti žije v Rotterdamu. Je magistrem studentů a novicmistrem holandských dominikánských kleriků.
Zbigniew Nosowski: Před třemi dny jedna z žen zneužitých Pavlem M., která podepsala vyrovnání, mi řekla: „Mám pocit hořské satisfakce, že během těch několika měsíců počet dominikánů, kteří stáli na mé straně, vzrostl z jednoho na sedm.” Sedm spravedlivých zachránilo Sodomu?
Paweł Gużyński OP: Kdyby nás bylo jen sedm, nic by se nestalo. Ale mnoho, rozhodně mnoho se podařilo. Ano, naše skupina čítala sedm bratří, ale naše iniciativy podporovali samozřejmě i další polští dominikáni.
Je známo, že první spravedlivý, o. Marcin Mogielski, byl ve zprávě komise Tomasza Terlikowského nazván „hlavním přímluvcem zneužitých”. A odkud se vzala ta zbylá šestka?
„Z hnutí srdce.” U mě to začalo tím, že v rámci diskuse uvnitř dominikánů jsem po zveřejnění zprávy navrhl pravidelné debaty online v pátek večer. Hovořili jsme mj. s členy komise, se zplnomocněncem zneužitých osob a zplnomocněncem provincie. Během těchto rozhovorů spontánně vznikla „skupina dobré vůle”.
Nejdříve spolu s Marcinem začal pracovat Maciej Biskup a Wojciech Jędrzejewski. Byli v kontaktu se zneužitými osobami před zveřejněním zprávy, pokoušeli se ovlivnit rozhodnutí provinčních autorit, vyžadovali mj. osobní setkání se zneužitými osobami a změnu jazyka vyšetřování. Po zprávě se k této trojici připojili Tomasz Biłka, Gaweł Włodarczyk a já. O chvíli
později i Maciej Kosiec.
Byli jsme otřeseni a styděli jsme se za tak velké ublížení, k jakým došlo v dominikánském klášteře ze strany našeho spolubratra. Chtěli jsme pomoct uvést do pohybu takové procesy, které by dokázaly, že náš řád se zachoval, jak je třeba – uznal svoje viny, litoval jich, poprosil za odpuštění a poskytl zadostiučinění. O takovém cíli jsme snili.
Dost rychle jsme se zorientovali, že rozhovory mezi zplnomocněnci zneužitých osob a autoritami provincie významným způsobem uvízly. Jako „sedmička“ jsme navrhli začít znovu čili zaposlouchat se do hlasu zneužitých osob.
Řekli jsme o tom nápadu osobám zneužitým Pavlem M., s nimiž jsme byli v kontaktu (Marcin od roku 2000). Se zájmem poslouchaly, když jsem jim řekl, že v episkopátu Spojených států před mnoha lety, ještě za Jana Pavla II., byly proporce hlasů v otázce sexuálního zneužívání půl na půl. Tehdy bylo navrženo celému americkému episkopátu, aby tři dny věnoval výlučně výslechům obětí. Po těchto třech dnech 97 % biskupů bylo pro přijetí politiky „nulové tolerance“.
Osoby zneužité Pavlem M. nejdříve nevěřily, že takové setkání je vůbec možné, ale později v tom uviděly svoji příležitost být vyslechnuty, po čemž léta marně toužily. Když to provinciál a provinční rada přijali, podařilo se zorganizovat takové setkání týden před Vánocemi, 18. prosince 2021 ve Wrocławi.
To setkání bylo ve stejném klášteře, ve kterém Pavel M. přetvořil tam působící akademickou pastoraci v destruktivní sektu. Právě tam docházelo k psychickému, fyzickému, sexuálnímu, duchovnímu a finančnímu násilí. Bylo to vhodné místo pro zneužité osoby?
Ony tento návrh přijaly, i když pro některé to bylo těžké. Ale tím se barokní refektář, kde jsme se setkali, stal místem mimořádně bezprecedentní události. Setkali jsme se, abychom především uslyšeli svědectví života zneužitých osob a jejich otázky, očekávání a požadavky adresované dominikánům.
To nebyla jednání, ale slyšení. Bez této události by se později nic dobrého nepodařilo. Kdyby proběhlo hned po zveřejnění zprávy, byli bychom dnes mnohem dál.
Tohoto setkání se účastnilo především devět zneužitých osob, současný provinciál a jeho předchůdce a členové provinční rady. Oni měli jako první právo hlasu, ale i tak mělo vedení naší provincie prostě naslouchat. Díky rozhovoru tváří v tvář mělo setkání sloužit k vyslechnutí zneužitých osob, které hovořily o své bolesti, ke hledání východisek z patové situace spojené s jejich pocitem depersonalizace. Kromě toho byli k účasti přizváni právní zplnomocněnci stran a naše sedmička, ale předpokládalo se, že by neměli hlas.
Podle mého předpokladu se po tomto setkání atmosféra rozhovorů změnila natolik významně, že porozumění bylo možné. Je pravda, že rozhovory se ještě velmi proměňovaly (nebudu, samozřejmě, říkat žádné podrobnosti), ale nakonec došlo k podpisu vyrovnání týkajících se finančního odškodnění s většinou osob, kteří vedení provincie nahlásili svá zranění. V současnosti jsou podepsaná poslední vyrovnání.
Jaký význam má pro „sedmičku” podpis těchto dokumentů?
Je to uzavření určité velmi těžké etapy složitého procesu. Ta vyrovnání jsou podle mě příležitost pro uplatnění spravedlnosti a smíření. Ale minimálně to není konec cesty. Nechci říkat velká radikální hesla typu „hluboké smíření”, anebo naopak „nic podstatného se nestalo”. Mluvím o příležitosti, nikoli o uskutečněném smíření. Proces navracení důstojnosti osobám zneužitým naším bratrem stále trvá.
Na jedné straně dobře znám vztahy dvou zneužitých žen, které po odsouhlasení tří dohod s řádem hovořily o prožitku hlubokého pokoje. Jedna z nich se zvlášť setkala s provinciálem Pawłem Kozackým a jeho předchůdcem Krzysztofem Popławským. V jejím vyprávění o tomto setkání je zřetelně přítomno naprosté křesťanské smíření, postavené na spravedlnosti, nikoli na bagatelizaci zla.
Na druhé straně ale vím, že další zneužité osoby vnímají situaci poněkud jinak. Co víc, jsem si také vědom, že se za nějakou dobu může něco změnit, a pak zadostiučinění a smíření zažijí ti, kterým nyní chybí, ale i opačně. To vše je v současnosti prostě velice čerstvé, živé a citlivé. Ostatně ani já sám nevím, jak budu toto porozumění hodnotit. Dnes mám pocit uspokojení ze tří čtvrtin, ale jak to bude po kapituje nebo za rok?
Křivdy, o kterých hovoříme, jsou noční můry, zranění jsou velmi hluboká, jejich hojení je dlouhý proces. My jako dominikáni můžeme a musíme tento proces provázet. Teď se nám podařilo uvést do pohybu – což se v církevní instituci děje zřídka – vnitřní mechanismy vedoucí k rozlišení a sebekritické reflexi. Ale před námi je pokračování.
Co se musí nyní v polské dominikánské provincii stát?
Především obrovská změna mentality. Řeknu to na svém příkladu. Po prosincovém setkání „kulatého stolu” jsem se vracel do Rotterdamu a uvědomil jsem si, že je dobře, že mám s sebou pas, tak aspoň vím, jak se jmenuji. Zbytek identity budu muset vybudovat znovu.
Prostě po tom všem, co jsem slyšel, mi došlo, že není v současnosti možné být dál polským dominikánem stejným způsobem jako dosud. Pochopil jsem, že se účastním nějakého nemocného systému, který toleroval velké zločiny, nedokázal je rozpoznat ani správně odpovědět na křivdy. A to je třeba změnit!
Musíme tedy znovu revidovat řeholní život, různé podoby našeho fungování. Musíme to udělat od základů. Jako „sedmička” předložíme cca 18 závěrů kapituly. Mimo jiné požadujeme vysvětlení, jak se mohlo v našem řádu stát něco takového, že Pavel M. mohl svobodně působit tak dlouho, co k tomu přispělo a kdo ho podporoval. Je nutno to udělat
velmi precizně, krok po kroku, tak jak se zkoumají letecké katastrofy, abychom potom sestavili checklist věcí, které je třeba zkontrolovat, než se dá letadlo do pohybu. Církev, včetně dominikánů, takový checklist nemá. Nyní musí vzniknout.
Slyšení zneužitých osob způsobilo, že došlo k vnitřním pozitivním změnám v účastnících vroclavského setkání. Nyní musíme tuto změnu v mikroměřítku přenést do strukturálních reforem uvnitř celé provincie. Jinak bude všechna ta snaha marná.
Jsou polští dominikáni připraveni si s těmito výzvami poradit?
Kdybych tomu nevěřil, pak bych ty závěry nevytvářel. Doufám, že bratři k tomu dospějí, jako jsme kdysi dospěli k vnitřní lustraci.
Pokračování rovněž znamená mimofinanční odškodnění, které v současnosti nebylo
schválené. Není to chyba?
Ne. Podpis dohod ve finančních záležitostech je aktem spravedlnosti, po němž je třeba jít dál. Ti, kteří podepsali, to udělali svobodně, bez donucení. Ale všechny otázky, jež nazýváme mimofinanční odškodnění, jsou úkony, které musí udělat sami dominikáni.
Po prosincovém vroclavském setkání jsme se s plným vědomím snažili uzavřít dohodu především ve věci finančního odškodnění, protože jsme chtěli tuto otázku vyřešit před koncem kadence současného vedení provincie. Provinciál a dosavadní rada se těchto slyšení účastnili, oni tedy museli rozhodnout ze strany řádu. Setkali se osobně se zneužitými
osobami, nejen s jejich příběhy psanými na papíře.
Otázky mimofinančního odškodnění nebyly odloženy ad acta. Už jsou součástí vnitřních úkolů provincie a momentálně o nich hovoří účastníci provinční kapituly, která právě teď zasedá v Krakově a je nejvyšší autoritou polských dominikánů.
Poctivě se vyrovnat s minulostí musí mít také osobní rozměr. To vše se přece neodehrávalo samo. Konkrétní lidé se konkrétně rozhodovali. Zpráva Terlikowského komise na to dost dobře poukazuje, kdy se bude pečlivě číst.
Proto na základě výpovědí zneužitých osob jsme vytvořili seznam bratrů, kteří nějak o působení Pavla M. věděli, nic s tím neudělali a jednali nesprávě, mlčeli nebo výtky skrývali. Požadujeme, aby kapitula zavázala nového provinciála, aby vyslechl výpovědi těchto bratrů, ověřil je, následně definoval viny a vyvodil personální důsledky.
Co bude dál se zneužitými osobami? Dominikáni se teď budou zabývat vlastními vnitřními záležitostmi; nezapomenete na ženy a muže zneužívané Pavlem M.?
Cesta, kterou jsme spolu s nimi prošli, způsobila, že mezi námi vznikly zásadní vztahy. Nás jako dominikány nyní tyto vztahy vnitřně zavazují k věrnosti. Pro někoho slovo „závazek“ může znít špatně. Jedná se prostě o vědomí, že my jim chceme a musíme být nablízku, tak normálně lidsky. Před víc než 20 lety jim to ze strany dominikánů patřilo. Máme mnoho co dělat…
Zdroj: https://wiez.pl/2022/01/27/pawel-guzynski-op-bez-wysluchania/
