Příběhy bývalých obětí: Sedm ponaučení z problému pohlavního zneužívání

Diane Knightová

Velká část pozornosti se v současnosti upírá na Evropu, přestože v této zemi /USA/ došlo k obzvláště děsivým novým případům. Uveďme např. P. Lawrence Murphyho a zneužívání téměř 200 neslyšících chlapců internátní školy, kterou vedl ve Wisconsinu.

Většina těchto zpráv se zaměřuje na činy zneužívajících kněží a na tu skutečnost, že byli přesouváni z jedné farnosti do druhé, z jedné služby do jiné, přičemž měli stále neomezený přístup ke zranitelným dětem a mládeži. 

Málokdo se ale zaměřuje na osoby, které byly takto vážně zraněny. Přesto jsou to ony, kdo jsou srdcem těchto tragických příběhů. Jak před nějakou dobou zdůraznil arcibiskup Jerome Listecki z Milwaukee, právě odvaha obětí, a to i těch bývalých, předstoupit a veřejně sdílet své příběhy z nás učinila jinou církev, než jakou jsme byli doposud.

Jako sociální pracovnice a členka a nyní i předsedkyně Národní kontrolní komise mám tu čest naslouchat mnoha příběhům obětí a bývalých obětí pohlavního zneužívání duchovními. Vnímám toto privilegium jako posvátnou důvěru, která musí být přijímána s velkou citlivostí a pastorační péčí.

Naslouchání těmto jednotlivým příběhům prožívám jako požehnané chvíle. Bývají to okamžiky obrovské milosti, a to jak pro bývalou oběť vyprávějící svůj příběh, tak pro mě jakožto příjemce tohoto příběhu – a to díky propojení, kterým přináležíme jeden k druhému. 

Sedm lekcí, které jsme se já i mnozí další naučili od těchto odvážných bratří a sester:

1. Vyžaduje nesmírnou odvahu, aby oběť nebo bývalá oběť přišla se svým příběhem po letech, někdy desetiletích, mlčení a pocitů hanby. Je pro ně naprosto klíčovým, aby se jim věřilo. 

Jeanne byla coby mladá dívka několik měsíců zneužívána pomocným knězem ve farnosti. Zaměnila tuto pozornost kněze – a svoji reakci na ni – za romantický vztah. Jak ale čas ubíhal, začala pochybovat, co se to vlastně děje, a svěřila se důvěryhodnému dospělému.

Ten jí domluvil setkání s dotyčným knězem, který ji obvinil, že je zodpovědná za svedení kněze do takového vztahu. Když se o tom dozvěděli její rodiče, také jí to vyčítali a žádným způsobem nevinili z iniciování a udržování tohoto vztahu onoho kněze. Doslova se neměla kam obrátit. 

Jeanne žila s pocitem viny a hanby a toto tajemství o svém životě držela v utajení téměř 30 let. Nakonec svůj příběh prozradila terapeutovi. Její úleva z vyprávění příběhu i z toho, že jí po všech těch letech někdo uvěřil, byla naprosto osvobozující, i když ji čekalo v terapii ještě hodně práce směrem ke skutečnému uzdravení.

Pocity viny a studu se staly přidaným rozměrem života mnoha mužů, kteří byli zneužíváni duchovními. Jak emocionálně a psychosexuálně dospívali, prožívali zápas soustředěný okolo otázky, zda to, co se jim stalo, znamená, že jsou gayové. Mnozí z nich nakonec poznali, že jsou heterosexuálové a žijí dnes v úspěšném dlouholetém manželství.

I tak však drtivé většině mužů trvá desítky let, než se mohou se svými ženami podělit o to, co se jim stalo. Pocity studu a viny jsou natolik silné a vytrvalé.

Když vystoupí s takovým příběhem, nejméně při třech příležitostech se setkají s tím, že jim nikdo nevěří. Takže když přijdou vyprávět svůj příběh, očekávají, že budou muset bojovat za to, aby jim někdo vůbec uvěřil. Dva muži, padesátiletý a šedesátiletý, se zhroutili a plakali, když po odvyprávění svých příběhů jsem je přijala a jménem církve se omluvila za to, co se jim nikdy nemělo přihodit. Oba se svěřili, že to byla taková úleva, že jim někdo po všech těch letech věřil. 

2. Některé bývalé oběti kvůli narušení důvěry spojené se zneužíváním dodnes nevěří absolutně nikomu. Jiní tuto bolest dokážou překonat s pomocí a podporou svých nejbližších.

Otázka důvěry je natolik zásadní pro emocionální vývoj lidské osoby, že pokud je vážně narušena, může to mít celoživotní následky. Nejedna oběť mi řekla s ne zrovna malou dávkou hořkosti a hněvu: „Nikomu nedůvěřuji.“

Ostatní bývalé oběti musí těžce bojovat, aby mohly znovu důvěřovat, zejména když si začínají vytvářet intimní vztah. Některé mají to štěstí, že si vzaly partnery se schopností naslouchat, přijímat a doprovázet tak zraněnou osobu. Ale i tak to často trvá roky, než se v jejich vztazích může objevit opravdová důvěra.

Nejvýstižnější jsou obrázky „před a po“, které se mnou sdílelo několik dospělých bývalých obětí. Na fotkách „před zneužíváním“ jsou šťastné, smějící se děti s bystrým pohledem, bezstarostné a důvěřivé. Kontrast na obrázcích „po zneužívání“ je děsivý. 

Ta tam je jasný důvěřivý pohled. Pryč je bezstarostný úsměv dítěte, které očekává, že ve světě zažije dobré věci. Vidět takové fotografie je srdcervoucím zážitkem. Není třeba slov k vyjádření škod, ke kterým došlo. Je to bolestně očividné.

3. Mnoho bývalých obětí žije roky v přesvědčení, že byly tím „jediným“ zneužívaným určitého kněze.

Joeova rodina se po mnoho let přátelila s celou řadou svých farářů. Pozvání do jejich rodinného domu začalo večeří a pokračovalo rodinnými oslavami. Většinou to bývaly zdravé vztahy. Až do pátera X.

Páter X se stal nakonec tak pevnou součástí rodiny, že se účastnil i jejich rodinných dovolených. Tehdy už měl takovou důvěru rodiny, že se nikdo ani nepozastavil nad tím, že začal chodit do Joeova pokoje, aby ho „uložil ke spánku“. Otec X Joeovi vyprávěl, jak je „výjimečný“ a jak je důležité, aby Joe o jejich „zvláštním přátelství“ nikdy nikomu neřekl.

O několik let později se jméno otce X objevilo ve zprávách v souvislosti s pohlavním zneužíváním mnoha chlapců během let, kdy působil jako farář. Joe tehdy začal zpracovávat své zneužívání v terapii a při pohledu na zprávy si poprvé uvědomil, že nebyl jediným, kdo byl pro otce X „tak výjimečným“. 

Byl to pro něj samozřejmě šok, ale zároveň to potvrzovalo, co začal poznávat při terapii. Že co se mu stalo, nebyla jeho chyba, ale chyba jeho zneuživatele.

4. Mnoha bývalým obětem navzdory vlastnímu utrpení leží více na srdci, aby církev zabránila zneužívání dalších dětí, než starost o sebe a své vlastní  uzdravování. 

To mě skutečně zasáhlo. Samozřejmě to tak není úplně pokaždé, ale slyšela jsem to dost často na to, aby to na mě zapůsobilo. 

Po odvyprávění příběhu, včetně problémů v průběhu terapie, se mi Mark podíval do očí a řekl velmi jasně: „Vystoupil jsem se svým příběhem také proto, aby tím vším, čím jsem prošel, nemuselo projít žádné další dítě.“

Když slyším tato nebo podobná slova, bývají vyřčena jistým pevným hlasem a s určitým hněvem. Vlastně je těmi několika slovy vyjádřeno, „měli byste se v církvi postarat, aby se to neopakovalo“. Takto konkrétně to možná nemusí být ani vysloveno, ale jde o jasný vzkaz, a to tak zřejmý, jak jen může být. 

5. V dnešní době existují terapeutické metody, které dokáží efektivně pomoci bývalým obětem pohlavního zneužívání v dětství a jednotlivcům mohou pomoci dokonce i po mnoha letech neúspěšných snah na vše zapomenout.

Za posledních 20 až 30 let jsme pochopili hodně o dynamice pohlavního obtěžování, hodně jsme se také naučili, co může pomoci jednotlivcům s hojením tohoto přehlubokého zranění. 

Pro každou bývalou oběť platí, že už pouhé vyprávění příběhu je počátkem k uzdravení. U některých dojde k tomuto prvnímu sdílení při terapii. Jiní to prožijí v hloubce sdílení mezi manželi / partnery. Ale dokud nedojde k vyprávění příběhu, dokonce i kdyby jen sám sobě, nemůže dojít k uzdravení.

Na toto téma by mohl být napsán celý článek. Cesta za uzdravením je dlouhá. Neodehrává se přímočaře. Zahrnuje četné vzestupy a pády. To důležité poučení z této lekce je uvědomit si, že pomoc existuje a že prvním krokem je vynést na světlo, co bylo ukryté ve tmě. 

6. Zneužívání připravilo některé z obětí o jejich víru. Pro některé to znamenalo ztrátu katolické víry; pro jiné to znamenalo ztrátu jakékoli víry v Boha obecně. 

Annin příběh byl jedním z těch, co se těžko poslouchají. Byla zneužívána od 5 do 10 let pomocným knězem ve farnosti. Jako malá holčička se denně modlila, aby zneužívání přestalo, ale nestalo se tak. Dodnes není schopna víry v Boha, který by ji miloval.

Jiné bývalé oběti jsou schopny věřit v Boha a praktikovat svou víru, ale už se nejedná o katolickou víru. Ještě jiné zase věří sice v Boha, ale nejsou schopny praktikovat svou víru v rámci žádné církve.

Ale jsou i tací, jejichž víra dokázala odolat hrůzám někdejšího zneužívání. Byli toho schopni a toužili nadále růst ve víře. Některé z těchto osobností dnes pracují v katolické církvi jako kněží, jáhni i laičtí služebníci.

7. Zatímco některé oběti nejsou schopny v důsledku velkého emocionálního traumatu uspět v důležitých oblastech svého života, jiné vedou zdravý a produktivní život.

Některé bývalé oběti bojují se závislostmi nebo s chronickým těžkým duševním onemocněním a po léčbě znovu a znovu recidivují. Nejsou schopny uspět v žádné významné životní oblasti – manželství, zaměstnání, vzdělání, rodičovství apod. 

Jiné si vedou velmi dobře. Stali se z nich právníci, soudci, odborníci ve službách, zdravotní sestry a pedagogové. Prospěla jim léčba a mají trvalé vztahy. Stali se manžely nebo manželkami, otci nebo matkami. 

Mezi těmito dvěma krajnostmi existuje tolik variant, kolik existuje obětí.

Máme se ještě stále co učit. Lidé, kteří se stali oběťmi pohlavního zneužívání ze strany duchovních a nyní jsou bývalými oběťmi, nás mají co učit: o trýznivé a nepolevující bolesti, o spravedlivém hněvu, o umění léčit, o odvaze a odolnosti lidského ducha. 

Problém pohlavního zneužívání nezletilých duchovními v katolické církvi se dotkl každého katolíka a zničil mnoho životů. Zároveň obsahuje mnoho ponaučení; některé z nejdůležitějších k nám přicházejí od samotných bývalých obětí.

Tento článek byl publikován v lednu 2011 v U. S. Catholic (Roč. 76, č. 1, str. 34-36).

Diane Knightová je předsedkyní Národní kontrolní komise ustanovené katolickými biskupy Spojených států pro pomoc s předcházením pohlavního zneužívání nezletilých duchovními a dalšími církevními pracovníky. Dříve působila jako výkonná ředitelka Katolické charity arcidiecéze Milwaukee.