Co obsahuje zpráva francouzské Commission indépendante sur l’inceste et les violences sexuelles faites aux enfants dans l’Eglise (CIASE)? Přeložila a zpracovala Martina Vintrová.
- Vznik, úkol a členové komise
CIASE vznikla z iniciativy katolické církve ve Francii, konkrétně francouzské biskupské konference (CEF) a konference řeholníků a řeholnic ve Francii (CORREF). Měla čtyři základní úkoly:
- osvětlit sexuální násilí v této instituci od r. 1950;
- prozkoumat, do jaké míry byly tato případy řešeny;
- zhodnotit opatření, která katolická církev přijala pro vypořádání se s touto pohromou;
- dát užitečná doporučení jakéhokoliv druhu.
Členy komise vybíral její prezident na základě jejich kompetence a nestrannosti, výběr nebyl zvnějšku nijak ovlivňován. Kvůli nestrannosti v ní nebyli žádní členové církve a žádné oběti. Skládala se z odborníků z oblasti práva, medicíny (zvláště psychiatrie), historie, psychologie, sociologie, etiky, politiky sociální a zdravotní péče a teologie. Mužů byl zhruba stejný počet jako žen, a to různého věku a náboženství včetně agnostiků a ateistů.
- Financování práce komise
Všichni členové komise pracovali jako dobrovolníci a měli k dispozici malý tým složený z hlavního sekretáře a hlavního zpravodaje, koordinátora projektu a několika dalších zpravodajů a spolupracovníků. Další přidružení členové, většinou penzionovaní právní odborníci, pomáhali zdarma.
Nezbytné finance poskytly CEF a CORREF, přičemž nekontrolovaly jejich využití, zajímalo je jen, aby byly použity v souladu s právem a aby byly přesně vyúčtovány. Většina financí – 2,6 miliónů euro - byla použita na vyhledávání a výzvy ke svědectví. Náklady na zaměstnance činily 1,2 mil. Euro za 26 000 hodin práce, přičemž prezident komise, její členové, přidružení členové, generální sekretář a někteří zpravodajové pracovali jako dobrovolníci (podle hodinové mzdy francouzské biskupské konference pro dobrovolníky). Celkové náklady CIASE tedy činily 3,8 mil. Euro.
Komise sama rozhodovala o svém pracovním programu a pro její práci nebyl stanoven žádný finanční limit. Měla přístup do církevních archivů. Svou práci konzultovala s mnoha odborníky.
- Získávání dat a informací
Data z kontaktů s lidmi byla získávána týmem odborníků z Inserm (Francouzský národní institut pro zdravotní a lékařský výzkum). Celkem bylo v období 3.6. 2019 - 31.10. 2020 uskutečněno 6471 kontaktů (telefonických, e-mailových a písemných). Na tyto kontakty byl zaslán anonymní dotazník vypracovaný IFOP (Institut français d´opinion publique). Bylo vyplněno 1628 dotazníků, což vedlo k 69 výzkumným rozhovorům. Obecný průzkum populace, vedený též IFOP, proběhl v období 25.11. 2020 – 28.1. 2021 a zahrnoval 28 010 osob starších 18 let.
Archivní a socio-historický průzkum byl proveden EPHE (École pratique des hautes études) čerpal údaje z pěti zdrojů:
- Z odpovědí na dotazník zaslaný všem biskupům a vyšším řeholním představeným institutům přidruženým ke CORREF ohledně jejich archivů;
- Zkoumání archivů 31 diecézí a 15 institutů. Pouze jedna diecéze a jeden institut odmítl.
- Zkoumání veřejných archivů, zvláště archivu Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra a gendarmerie nationale.
- Dotazník zaslaný 48 klerikům a mnichům ohledně vývoje formace k celibátu.
- Svědectví, ať přímo adresovaná CIASE nebo veřejně dostupná.
- Veřejně dostupné zdroje, zvláště veřejné statistiky a data z francouzského tisku.
Socio-antropologická studie vedená FMHS (Fondation Maison des sciences de l´homme) je ve své první části založena na 153 zapsaných autorizovaných výpovědí obětí členům CIASE, 2819 dopisech a e-mailech zaslaných CIASE. Druhá část studie spočívá v analýze televizních pořadů z let 1991-2020 a novinových článků z let 2016-2020. Dále bylo provedeno 11 výzkumných rozhovorů s pachateli (10 kněží a 1 jáhen), kteří kontaktovali CIASE na výzvu biskupů a vyšších představených. Byla provedena studie analýzy osobnosti a psychiatrických zpráv ze 35 soudních spisů odsouzených duchovních osob, a série 20 rozhovorů a kněžími a seminaristy různých profilů z celé Francie. Kromě toho byly provedeny další typy rozhovory: 73 rozhovorů se specialisty a obětmi během plenárních zasedání, bylo vyslechnuto 174 obětí členy komise, přidruženými členy nebo generálním sekretářem ve dvojicích nebo mezi čtyřma očima s předsedou komise ( z těchto rozhovorů byl pořízen protokol včetně rozhovorů formou videokonference v době protikovidových opatření). Čtyři pracovní skupiny komise vedly 48 rozhovorů s 67 kvalifikovanými osobami různých postavení a profesí (odborníci, představitelé katolické církve a jiných denominací, právníci, teologové, vládní úředníci, členové církevních podpůrných center, …).
V komisi pracovaly 4 pracovní skupiny:
1) skupina odpovědná za otázky teologické, církevní a církevního vedení;
2) skupina zodpovědná za studium příslušných článků kanonického a civilního práva a za reflexi možných cest reformy kanonického práva;
3) skupina věnující se situaci obětí a tématy odpovědnosti a odškodnění. Tato skupina spolupracovala se „zrcadlovou skupinou“ složenou z obětí, které tak mohly pomoci svými zkušenostmi;
4) tzv. „vyhodnocující skupina“ zodpovědná za analýzu toho, jak se církev (ne)vypořádala s případy já známými, a zhodnocení opatření přijatých francouzskou církví od r. 2000.
Komise chtěla postavit oběti do centra své práce. Její členové hovořili s řadou obětí. Tato zkušenost formovala základ práce komise. Komise došla k přesvědčení, že oběti mají klíč k poznání specifik utrpení sexuálního násilí a pouze ony nám můžou dát přístup k tomu, co vede k nápravě. Jsou to oběti, které se staly svědky. Jejich slova jsou podkladem pro základní principy zprávy komise. Zpráva vznikla díky jim, a je určena také jim, nejen zadavatelům. Bez svědectví obětí by naše společnost stále žila v nevědomosti či popření toho, co se stalo. Práce s obětmi ovlivnila také členy komise a všechny zainteresované osoby. Byli často otřeseni, zraněni nebo hluboce šokováni, vyšlo však z toho všeho změněni a odhodláni být hodni důvěry, které se jim dostalo.
Na závěr své práce komise sestavila soupis sexuálního násilí v církvi.
Počet nezletilých, kteří trpěli jednáním kněží, řeholníků nebo řeholnic, byl odhadnut na 219 000. Počty klesají od začátku devadesátých let.
Od r. 2000 a ještě zřetelněji od r. 2006 církev učinila důležité kroky k prevenci sexuálního násilí a k efektivnímu řešení případů, opatření však často přišla pozdě a nebyla adekvátně aplikována. Reakce církve se komisi jeví jako celkově nedostatečná. Při zkoumání faktorů, které umožňovaly sexuální násilí a blokovaly jeho efektivní řešení komise vydala 45 doporučení. Tato doporučení pokrývají široké spektrum témat od naslouchání obětem, přes reformu kanonického práva, uznání spáchaných trestných činů, otázku promlčení až k základnímu odčinění způsobených škod. Komise také upozornila na určité otázky z teologie, eklesiologie a sexuální morálky, jejichž určité zkreslené interpretace mohou podle jejího mínění podněcovat zneužité nebo excesy. Komise také předložila návrhy ohledně vedení církve, formace kleriků, prevence a zacházení sexuálního násilí a zacházení s viníky.
Zpráva je rozdělena do tří částí podle tří témat:
- „Vrhnout světlo“ o bolestných kvantitativních a kvalitativních poznatcích plynoucích ze shromážděných dat
- „Odhalit stíny“ a určit krutou diagnózu založenou na poznatcích a umístěnou do kontextu zainteresovaných oblastí
- „Rozehnat temnotu“ a najít vhodné cesty, jak se vypořádat s tématem sexuálního násilí v katolické církvi od r. 1950, pokud jde o minulost, přítomnost a budoucnost.
- Kvantitativní a kvalitativní analýza shromážděných dat
Některé oběti mluvili o své zkušenosti poprvé, někteří zde byli poprvé uznáni jako oběti. Komise chtěla především uznat jejich trauma a jejich příběhy a učila se z jejich vyprávění a z názorů odborníků ohledně dlouhotrvajících následků sexuálního zneužití, zvláště pokud k němu docházelo v dětství a dospívání.
Dále komise zasadila tento fenomén do historického, geografického a sociologického kontextu.
Historický kontext. Zkoumané období bylo obdobím sekularizace, individualizace, evoluce postavení žen a dětí a proměny sociálního pojetí sexuality a sexuálního násilí. Na tomto pozadí se pak lze tento jev v katolické církvi víceméně rozdělit do tří období: období let 1950-1970 lze popsat jako vrchol zneužívání, v období 1970-1990 se zdá, že zneužívání ubývalo a na začátku devadesátých let je zřejmý nárůst.
Geografická analýza ukázala, že častěji docházelo ke zneužívání v oblastech s nízkým praktikováním náboženství. Pravděpodobně to souvisí s nižším dohledem a podporou kněží v těchto oblastech a s nižší tolerancí nevhodného chování, která vedla k systematičtějšímu ohlašování případů v posledních 70 letech.
Sociologická analýza ukázala, že mezi obětmi bylo nejvíce pre-adolescentních chlapců ze všech sociálních vrstev. Typologie zneužití odpovídá 6 kategoriím: „zneužívání ve farnosti“ místním knězem, „zneužívání ve škole“ knězem, řeholníkem, učitelem nebo ředitelem, „zneužívání v rodině“ členem rodiny nebo blízkým rodinným přítelem, „zneužívání při výchově“ v kontextu nějakého patronátu nebo skautského hnutí, „zneužívání při terapii“ knězem, který působil nebo tvrdil, že působí jako psychoterapeut, a „prorocké zneužívání“ v kontextu tzv. nových komunit, které byly populární zvláště v sedmdesátých letech 19. stol. Nad touto typologií pak vládly tři ovládací mechanismy: svátosti, vnímání povolání a charita či pomáhání druhým.
Případy zneužití dospělých osob, zvláště řeholnic a seminaristů, vykazují vnímání autority přetvořené do moci a ovládání ve všem, zvláště ve zranitelných situacích, které jsou v církevním kontextu ještě závažnější.
Z výpovědí obětí je vidět, jak dlouhý a plný překážek je proces prolomení mlčení a jak je jejich sdělení jen málokdy bráno vážně a jak řídce se jím instituce zabývá.
Studie pachatelů sexuálního zneužívání je založena na zkoumání 2000 případů z archivů diecézí nebo institucí a z rozhovorů, které proběhly na jaře r. 2021 s 11 pachateli, kteří se narodili v letech 1933-1954. Tyto rozhovory poskytly vhled do toho, jak pachatelé vidí své chování, od (časté) minimalizace jeho závažnosti, přes popření, až (zřídka) k plnému poznání a uznání.
Pachatelé také reagovali na rozhodnutí týkající se jich přímo (církevní sankce, světská spravedlnost, vznik CIASE) a na jejich mínění ohledně kněžské formace, zvláště v otázkách sexuality.
- Statistické údaje
Statistická data je třeba brát s opatrností. Jsou limitována mlčením obětí, jejich blízkých a církve. Komise teda odkazuje i k jiným zdrojům – k obecným průzkumům populace, kvantitativním a kvalitativním průzkumům založeným na výzvách ke svědectví a na analýze archivního materiálu, a dvojí kontrole výsledků. Z jejích zjištění vyplývá následující:
V letech 1950 – 2020 bylo zneužito kněžími, řeholníky a řeholnicemi 216 000 osob mladších 18 let. Pokud do skupiny pachatelů zahrneme další osoby spojené s církví (zaměstnanci katolických škol, laičtí katecheté či kaplani, organizátoři skautů nebo jiných katolických mládežnických hnutí), odhadovaný počet obětí se zvýší na 330 000. Z toho plyne, že více než třetina sexuálních útoků v katolické církvi pochází od laiků. Z důvodu nedostatečné vědecké jistoty se komise vzdala odhadu počtu dospělých obětí.
Situace ve francouzské společnosti
Z výzkumů vyplývá, že 14,5% žen a 6,4% mužů ve francouzské společnosti zažilo v dětství sexuální útok. 4% těchto útoků pocházejí do kněží, řeholníků a řeholnic, resp. 6% od osob spojených s katolickou církve, započítáme-li i laiky. Zdaleka nejvíce sexuálních útoků na nezletilé pochází od rodinných příslušníků nebo rodinných přátel (3% od členů rodiny, 2% od rodinného přítele, 1,8% od přítele nebo známého). Od osob spojených s katolickou církví pochází 1,16% sexuálních útoků, z toho 0,82% od kněží, řeholníků a řeholnic. Co se týče ostatních sociálních prostředí, k 0,36% útoků dochází v letních táborech, 0,34% ve státních školách, 0,28% ve sportovních klubech a 0,17% při kulturních a uměleckých aktivitách. S výjimkou rodiny a přátel je tedy katolická církev prostředím, kde zdaleka nejčastěji dochází k sexuálnímu násilí.
Je zřejmé, že obětí je více – jednak proto, že v mnoha shromážděných svědectvích jsou zmíněny další oběti, které se nepřihlásily, a jednak proto, že z vědeckých studií ve dobře dokumentována vysoká latentnost sexuálních útoků. Jediný obecný průzkum populace srovnatelný s CIASE byl proveden v Nizozemí pod vedením pana Wim Deetmana a jeho výsledky jsou srovnatelné s výsledky CIASE.
Počet kněží a řeholníků, pachatelů sexuálního násilí
Co se týče počtu kněží a řeholníků, pachatelů sexuálního násilí, průzkum církevních archivů, soudního systému a dat shromážděných v tisku spolu s daty shromážděnými z výzvy ke svědectví, vedl k odhadu 2900 - 3200 agresorů. To je dolní odhad, protože ne všechny případy jsou církvi známy, a ne všechny případy vedly k otevření případu a není tedy o nich záznam. To je asi 2,5%-2,8% kněží a řeholníků od r. 1950 dodnes (z cca 115 000 kněží a řeholníků). To je nižší poměr, než který se vyskytuje u jiných studií zahraničních komisí, kde se uvádí číslo 4,4-7.5%, ale není nesrovnatelný s ještě nižším číslem nizozemské studie. Je pravda, že to znamená vysoký počet obětí na jednoho agresora, vědecké studie nicméně ukazují, že sexuální predátor může zneužít velké množství osob. Komise si je vědoma také existence dvou různých typů agresorů – těch, kdo jednají pouze impulsivně a když se naskytne vhodná příležitost, a notorických opětovných pachatelů.
- Postoj katolické církve k problému sexuálního násilí
Co se týče vývoje postoje katolické církve k problému sexuálního násilí, zjistila komise, že mezi lety 1950 – 1970 převládala v postupech církve snaha chránit sama sebe před skandálem a „zachránit“ agresory. Oběti byly nabádány, aby mlčely, o jejich osud se nikdo nezajímal.
V letech 1970 – 1990 byla otázka sexuálního násilí upozaděna problémem krize kněžství. Pachatelé byli odesíláni na léčení, tento způsob řešení případů zneužívání však byl na konci tohoto období opuštěn.
Postoj katolické církve se začal postupně měnit na začátku 90. let 20. stol. Církev si začala všímat také obětí, i když se ještě nejednalo o jejich uznání.
Až od r. 2010 Církev začala uznávat oběti, když začala ohlašovat případy zneužití, ukládat kanonické sankce a připustila, že s agresory se nemůže vypořádávat jen interně.
Po větší část studovaného období lze postoj církve charakterizovat jako zatajování, relativizace či přímo popírání.
Až od r. 2015 dochází k uznání problému, a i pak je jeho přijetí ze strany diecézí a řeholních institutů neadekvátní. Co se týče otázky prevence, církev neměla jasnou představu, jak tomuto násilí zabránit nebo ho vůbec vidět, natož se s ním důsledně a rozhodně vypořádat.
Kromě socio-historického kontextu jsou specifickými faktory katolické církve, které mohou objasnit fenomén zneužívání a nepřiměřenou reakci církve, kanonické právo a klerikalismus. V kanonickém právu existují v řešení problému zneužívání slabiny. Bylo vytvořeno především k ochraně svátostí a nápravě viníků, oběti v něm nemají místo. I kanonické trestní právo je špatně uzpůsobeno k potlačování sexuálního násilí, které ostatně nikdy nenazývá tímto jménem. Komise došla k závěru, že kanonické právo je v tak citlivém oblasti jako je sexuální zneužívání dětí zcela nedostačující, co se týče spravedlivých procesních norem a lidských práv.
Komise dále studovala deviace, poruchy a perverze, kterým učení katolické církve může napomáhat v růstu a které podporují výskyt sexuálního násilí: tzv. klerikalismus, o kterém papež František mluví ve svém Listu Božímu lidu (srpen 2018) jako o přemrštěném uctívání kněží, nadhodocení celibátu a kněžského charismatu, zcestné lpění na poslušnosti na úkor vlastního svědomí a chybné interpretaci Písma. V církevní nauce a tradici může nacházet živnou půdu nedostatek pozornosti k napadení, skrývající se za „porušení čistoty“, nebo příliš tabuizovaný pohled na sexualitu. Je v kompetenci církve se s tím doktrinálně vypořádat.
- Zhodnocení preventivních opatření přijatých CEF a CORREF
Co se týče preventivních opatření přijatých CEF a CORREF, nastává zde obrat v r. 2000, kdy nejvyšší autority v církvi začínají mluvit o sexuálním zneužívání. Existují však velké rozdíly mezi jednotlivými diecézemi a řeholními instituty – odpovědi ze strany církve jsou většinou nedostatečné, často přicházejí pozdě a pouze v reakci na ohlášené případy, nebo jsou preventivní opatření špatně aplikována. To je případ povinnosti ohlásit justičním orgánům jakékoliv chování kněze nebo řeholníka, které by mohlo být trestným činem nebo přestupkem. O tomto opatření rozhodla CEF v r. 2000, stejně jako další veřejné či soukromé instituce pro nezletilé, bylo však aplikováno pomalu a nerovnoměrně. Církev také selhávala v přijetí oprávněné kritiky zvláště ze strany podpůrných skupin pro oběti. Podpůrná centra pro oběti zřízená církví byla velmi kritizována. Z rozhovorů CIASE s laiky odpovědnými za tato centra vyšlo najevo, že centra byla zřízena bez solidních základů a velmi chaotickým způsobem. Přesto je zde dobrá vůle. Komise proto dala doporučení ohledně struktury a upevnění existující sítě podpůrných center na lokální i národní úrovni. Bylo doporučeno, aby v centrech pracovali pouze odborně vyškolení laici, kteří by byli v kontaktu s profesionály kvalifikovanými k práci s obětmi sexuálního násilí.
- Odškodnění
Co se týče odškodnění, církev musí přijmout svou zodpovědnost individuálně i systematicky. Trestní proces musí být doplněn restorativní spravedlností. Není třeba, aby kvůli tomu byla prodloužena promlčecí lhůta. Církev musí vytvořit proceduru pro uznání zneužití i v promlčených případech, a poskytnout kompenzaci utrpěné škody. Vedení církve by mělo zavést opatření k regulování nebezpečí zneužití moci. Vzdělávání je zde klíčovým nástrojem.
Tento přístup by měl začít uznáním spáchaného násilí a jeho rozsahu, uznáním absolutní nezákonnosti těchto skutků a závažnosti zranění, která jimi byla způsobena. Je potřeba konat podobné veřejné vzpomínky či obřady, jaké vykonala CEF v březnu 2021. Komise trvá na tom, že je potřeba pokorného uznání na lidské úrovni, které musí být upřímné. Nejedná se jednoduše o hříchy, které je třeba vyznat, ale o zločiny, které je třeba napravit bez eufemismu a omluv, že jsme „nevěděli“ a výmluv na sociální nebo institucionální kontext. Je to nutné pro věrohodnost restorativních opatření.
Ve všech svědectvích obětí jako první zaznívá volání po spravedlnosti. Komise navrhuje zabývat se dvě hlavními cestami: restorativní spravedlností a zavedení opatření, která by umožnila zjistit pravdu nezávisle na tom, před jakou dobou k činu došlo.
Principem restorativní spravedlnosti je snaha napravit újmu, která byla způsobena oběti přímo v jádru jejího bytí a která přesahuje fyzickou újmu. To vyžaduje provedení šetření nezávisle na tom, před jakou dobou k násilí došlo, kvůli potřebě spravedlnosti a uznání a proto, aby se zabránilo dalšímu násilí. Tento přístup se zdá být důležitější než rozšíření promlčecí doby.
Na konci celého procesu by měl být systém odškodnění. Komise slyšela od mnoha obětí, že peníze nemohou vynahradit utrpěnou újmu a pokud se odškodnění prování špatným způsobem, může být vnímáno jako cena za mlčení. Mnozí ale také poukazují na jeho symbolický význam nebo na přání použít tyto peníze jinak než pro svou osobu. CIASE uzavírá, že finanční odškodnění musí být individualizované, ne však formou jednorázové sumy podle „platební stupnice“ za jednotlivé kategorie trestných činů. Je potřeba vypracovat metodu pro odškodnění specifické újmy každé jednotlivé oběti. Mechanismus odškodnění by měl být svěřen nezávislému orgánu vně církve. Financování by mělo pocházet z fondu, jehož zřízení ohlásila CEF. Podle komise by tento fond měl být tvořen z majetku pachatelů a institucí náležejících do katolické církve ve Francii, a měla by být vyloučena jakákoliv výzva o příspěvky věřících, protože to by nebylo konzistentní s uznáním odpovědnosti církve jako instituce. Systém odškodnění by měl být jednotný pro diecéze i řeholní instituty.
- Další návrhy a doporučení
CIASE nechce formulovat žádné konečné odpovědi, ty musejí přijít od církve samotné. Co se týče vedení, chtěla by však církev pozvat ke hluboké reflexi zřejmého napětí, které dnes existuje mezi hierarchickým uspořádáním a touhou po synodalitě, a nad důsledky koncentrace moci řízení v rukou biskupa. Aniž se dotýkáme dogmat, v každé organizaci je potřeba zamýšlet se nad vyjádřením horizontality a vertikality a nad rozdělením moci. Je také přínosné rozvíjet hodnotící a kontrolní procesy např. jednoduše mapováním rizik či každoročními pohovory. To může zkvalitnit řízení církve, aniž by se to dotýkalo její podstaty. Užitečné, ne-li nezbytné, se také jeví zapojení většího počtu laiků a konkrétně žen do rozhodovacích procesů. To připustili všichni církevní představení při plenárním zasedání s CIASE.
Navzdory poslední reformě kanonického práva, která vstoupí v platnost 8. prosince 2021, CIASE žádá o rozsáhlé přepracování kanonického práva v trestních záležitostech a v řešení a trestání deliktů. Začátkem by měla být jasná definice trestných činů v kodexu kanonického práva a jejich prováděcí legislativa, specifikování referenčních norem tak, že se stanoví stupnice závažnosti deliktů, a rozdělení trestných činů podle materie. Kanonické procesní normy by měly být přepracovány podle základních pravidel spravedlivého procesu tak, že dají obětem místo v kanonických procedurách, což nyní nemají. Tyto reformy by měly umožnit vznik interdiecézního kanonického trestního soudu, jehož vytvoření ohlásila CEF na jaře 2021. Tento soud by měl zaručit kompetentnost a nestrannost, čehož by se principiálně dosáhlo integrováním speciálně vyškolených laiků. Také je třeba lepší stanovení spolupráce se státním justičním systémem v zacházení s případy. Arcibiskup a státní zástupce Paříže podepsali v r. 2019 protokoly v této věci.
Komise volá po opatřeních ohledně zpovědního tajemství, které má podle ní být podřízeno oznamovací povinnosti, neboť se jedná o ochranu lidského života a důstojnosti, jež jsou přirozeným právem člověka.
Komise dále poukazuje na potřebu kvalitní formace kněží a noviců a na stanovení pravidel rozlišování pro jejich přijetí ke svěcení či ke slibům. Do vzdělávání má být zařazeno téma sexuálního zneužívání včetně setkání s obětmi.
Nakonec komise vyzývá k zavedení postupů, které by přirozeně podporovaly prevenci, jako je přeorganizování prostor, ve kterých kněží a řeholníci žijí a oddělení soukromých prostor a prostor pro návštěvy, preventivní opatření ve farnostech, vzdělávání dětí ohledně jejich práv, upozornění kněží a řeholníků, kteří pracují s nezletilými, na ohlašovací povinnost státním orgánům s možností poradit se s kompetentní osobou v případě nejasností, opatření při akcích pro děti a mládež.
Komise také doporučuje, aby se kněží a řeholníci z diecéze či institutu pravidelně scházeli a diskutovali o metodách prevence podle podkladů, které obdrží z podpůrných center.
CIASE si je vědoma, že zde existuje nebezpečí přehnané přísnosti a „protokolizace“, které neodpovídají zdravým lidským vztahům. Přehnaná transparentnost může být na škodu důvěrnosti a může vést k atmosféře sledování a podezřívání. Zde je nezbytná rovnováha, která je křehká, ale nutná, aby se mohlo v nebezpečí zasáhnout, aniž by se křivily lidské vztahy. Tuto rovnováhu musejí najít ti, jejichž úkolem je realizovat doporučení daná v této zprávě.
Zpracovala Martina Vintrová
Zpracováno podle anglického résumé. Podrobné informace o komisi a její práci včetně závěrečné zprávy jsou uvedeny na webové stránce na ciase.fr
Stránky francouzské biskupské konference: https://eglise.catholique.fr/
Stránky konference řeholníků a řeholnic ve Francii: https://www.viereligieuse.fr/
