Tento měsíc uplynulo pět let od chvíle, kdy papež František svolal do Vatikánu setkání o ochraně nezletilých v církvi. Toto první setkání svého druhu - ohlášené v září 2018 - bylo uznáním globálního rozměru krize zneužívání duchovními, která se po roce různých odhalení a zpráv stávala hrozivou hrozbou pro Františkův pontifikát.
V prosinci 2017 přišla zpráva australské královské komise, v lednu 2018 odhalení zneužívání v Chile (a rezignace třetiny tamních biskupů), v létě McCarrickův skandál, v srpnu 2018 zpráva velké poroty v Pensylvánii a pokus bývalého papežského nuncia ve Spojených státech, arcibiskupa Carla Marii Vigana, osobně spojit Františka s různými skandály - a možná ho donutit k rezignaci. Je zřejmé, že bylo třeba pokusit se o něco nového.
Massimo Faggioli
14. února 2024
Na summit byli pozváni předsedové národních biskupských konferencí, představitelé východních katolických církví, představení mužských a ženských řeholí a členové římské kurie. Většinu účastníků tvořili muži - duchovní, ale bylo mezi nimi také deset řeholnic a tři řeholníci, kteří měli na setkání promluvit. Setkání, které moderoval bývalý papežský mluvčí Federico Lombardi, SJ, mělo za cíl vytvořit mezi církevními představiteli společnou strukturu ohledně odpovědnosti, zodpovídání se a transparentnosti. Šlo také o naslouchání obětem, z nichž některé přijely do Říma a vyvíjely tlak prostřednictvím veřejných protestů mimo setkání, a o připomenutí moci tisku - jehož zástupci byli rovněž pozváni, aby se zúčastnili programu a promluvili k účastníkům.
Jak se věci mají po pěti letech od února 2019? To, že webové stránky vytvořené pro setkání a pro umístění materiálů a dokumentů již nejsou funkční, není dobrým znamením. Je však třeba vzít v úvahu i mnoho dalších událostí.
Za prvé se opakovaně připomíná globální rozměr krize. Ve Spojených státech se mezitím objevily celostátní zprávy o zneužívání duchovními z Marylandu a Illinois. Ve Velké Británii se v listopadu 2020 objevila zpráva IICSA a v říjnu 2021 zpráva CIASE ve Francii - ta odhalila odhadem 333 000 obětí za sedmdesát let. Ve Španělsku byla v roce 2023 vytvořena nezávislá komise, která informovala o odhadem 444 000 obětí za podobné časové období. Ve stejném roce zbeřejnily zprávy Portugalsko a Švýcarsko. V Německu zveřejnily diecéze Mnichov, Mönster, Freiburg a Mohuč podrobné forenzní zprávy o zneužívání. Itálie se vydala vlastní cestou, která je opatrnější a obezřetnější, možná v obavách, aby nerozpoutala něco podobného jako francouzská zpráva - "statistické auto da fé", jak to nazval církevní historik Alberto Melloni. Celkově je zajímavé, že všechny tyto zprávy, jak se zdá, považují za výchozí bod krize období 1945-1950. To naznačuje určitý sebe-omluvný záměr, způsob, jak rozlišit mezi všudypřítomným zneužíváním v katolické církvi a ústavními demokraciemi a otevřenými společnostmi v poválečném liberálním řádu - jako kdyby k sexuálnímu zneužívání nedocházelo v sekulárním prostředí a ve státem řízených institucích. Zároveň to však otevírá hluboké otázky o roli II. vatikánského koncilu v globálních dějinách zneužívání v katolické církvi. V roce 1962, během přípravy koncilu, navrhla Papežská salesiánská univerzita v Římě dokument o sexuálním zneužívání dětí, ale komise pověřená agendou II. vatikánského koncilu se jím nezabývala.
Zprávy vypracovaly i mimoevropské země: Japonsko v roce 2020 a Nový Zéland v roce 2022. A země v Latinské Americe se dostaly pod drobnohled částečně prostřednictvím vědeckého výzkumu a tisku; v roce 2023 například španělské noviny El Pais zveřejnily deník zneužívajícího španělského jezuity v Bolívii.
Došlo také k odhalení sexuálního zneužívání a nevhodného chování v laických církevních hnutích: viz interní zpráva pro Fokoláre v roce 2023; Communione e Liberazione v roce 2023; komunita L'Arche a její zakladatel Jean Vanier; a Schönstattské hnut, založené paterem Kentenichem. Pod drobnohled se dostaly i řeholní řády a komunity, které jsou vysoce ceněny pro svou roli v církvi II. vatikánského koncilu a po něm: dominikáni ve Francii v roce 2023; jezuita Marko Rupnik, proti němuž se objevila obvinění v roce 2022 a který byl v roce 2023 vyloučen ze Společnosti Ježíšovy; a ekumenická komunita Taizè.
V návaznosti na McCarrickův příběh se objevila odhalení týkající se dalších vysoce postavených církevních osobností. V roce 2022 se kardinál Jean-Pierre Ricard, bývalý arcibiskup z Bordeaux, bývalý předseda francouzské biskupské konference a člen Kongregace pro nauku víry, přiznal k "odsouzeníhodným činům" se čtrnáctiletou dívkou před pětatřiceti lety. Nejvýraznějším případem byl případ kardinála George Pella, nejvýše postaveného katolického duchovního, který byl odsouzen za sexuální zneužívání dětí; ve své rodné Austrálii strávil 404 dní na samotce, a v dubnu 2020 jeho odsouzení zrušeno. Dalším faktorem "globalizace" krize bylo nové, kritické povědomí o roli církve v kolonialismu a "kulturní genocidě" domorodých a původních národů. Patří sem i odhalení ohledně kanadských rezidenčních škol v roce 2021, které vedlo k "kající pouti" papeže Františka do Kanady v červenci 2022.
Jaké jsou na pozadí toho všeho některé institucionální reakce Vatikánu od summitu v únoru 2019? V květnu 2019 František zveřejnil motu proprio Vos Estis, jehož cílem bylo zavést postupy pro vyšetřování a posuzování případů sexuálního zneužívání v církvi a pro vyvození odpovědnosti biskupů, řeholních představených a dalších osob v případě krytí zneužívání. V březnu 2023 bylo Vos Estis aktualizováno tak, aby zahrnovalo i laické vedoucí představitele mezinárodních sdružení uznaných Svatým stolcem, kteří by mohli být vyšetřováni buď za to, že se sami dopustili zneužívání, nebo za to, že nevyšetřili nebo neřešili obvinění ze zneužívání nebo nesprávného chování učiněná v rámci jejich společenství.
V prosinci 2019 František zrušil církevní praxi, která ukládala přísná pravidla mlčenlivosti pro vatikánská soudní řízení v případech sexuálního zneužívání nebo pochybení duchovních. Na konci roku 2019 vatikánské dikasterium, které uděluje oficiální uznání mezinárodním katolickým laickým hnutím a organizacím, nařídilo těmto skupinám vypracovat podrobné postupy a normy pro ochranu a pro řešení obvinění ze zneužívání nezletilých a zranitelných dospělých. V únoru 2020 Vatikán oznámil vytvoření pracovní skupiny, která má pomáhat biskupským konferencím, řeholním institutům a společnostem apoštolského života při přípravě a aktualizaci pokynů na ochranu nezletilých. V červenci 2020 vydala Kongregace pro nauku víry příručku pro biskupy pro řešení případů, která požaduje, aby biskupové hlásili oznámení civilním orgánům. V květnu 2021 papež promulgoval novou VI. knihu Kodexu kanonického práva - trestní zákoník -, v níž byly trestné činy související se zneužíváním nezletilých nově definovány z trestných činů proti povinnostem duchovních na trestné činy proti životu, svobodě a lidské důstojnosti. V březnu 2022 promulgoval apoštolskou konstituci o reformě Římské kurie Praedicate Evangelium.
Tím se Papežská komise pro ochranu nezletilých přesunula ze svého satelitního postavení mimo systém kuriálních dikasterií do Dikasteria pro nauku víry. To však vyústilo v jakousi institucionální neurčitost; není jasné, zda tento krok skutečně představuje pozitivní reformu, nebo je jen "výkladní skříní".
Celkový účinek těchto institucionálních reforem zatím není jasný. Nejcitlivější otázkou je prosazování Vos Estis a role Komise pro ochranu nezletilých. V březnu loňského roku, během druhého latinskoamerického kongresu věnovaného účinnému řešení případů sexuálního zneužívání, požádal František komisi o zprávu, v níž by uvedla oblasti, kde je třeba zlepšit uplatňování Vos Estis. Jak by však mohla být komise se svým omezeným personálním obsazením považována za schopnoutoto provést? Tento typ příliš ambiciózního a zmateného postoje byl zřejmě jedním z důvodů, proč v březnu 2023 odstoupil z komise nejuznávanější odborník na ochranu v katolické církvi, P. Hans Zollner, SJ (ředitel Institutu antropologicko-interdisciplinárních studií o lidské důstojnosti a péči na Papežské univerzitě Gregoriana). V ostré odpovědi předsedovi komise, kardinálu Seanu O'Malleymu, Zollner vznesl otázky ohledně role komise po reformě kurie.
Je také otázkou, jak má komise fungovat, když je nyní součástí Dikasteria pro víru. František ani kardinál Fernandez, její nový prefekt, se k tomuto vztahu nevyjádřili. Fernandez ve svém příspěvku na sociálních sítích napsal, že před přijetím jmenování vysvětlil, že se necítí být kvalifikovaný pro řešení krize zneužívání. Ve svém neobvyklém jmenovacím dopise Fernandezovi z července 2023 František napsal: "Vzhledem k tomu, že pro disciplinární záležitosti - zejména související se zneužíváním nezletilých - byla nedávno vytvořena zvláštní sekce s velmi kompetentními odborníky, žádám vás jako prefekta, abyste své osobní nasazení věnoval bezprostředněji hlavnímu účelu dikasteria, kterým je 'zachování víry'." Znělo to téměř, jako by František neochotného Fernandeze uklidňoval - i když pro zbytek církve to uklidňující nebylo.
Tím se dostáváme ke kulturnímu a intelektuálnímu vývoji citlivosti katolické církve vůči zneužívání. Vlna nových textů a výzkumů o krizi – o jejích teologických, historických a sociokulturních aspektech - znemožňuje redukovat ji na fenomén nějakým způsobem importovaný "zvenčí", ze sekulární kultury, což byl argument, který zazněl v eseji z dubna 2019, pod nímž je podepsán Benedikt XVI. Rovněž se zvyšuje povědomí o povaze zneužívání a stále více řeholníků a řeholnic, kněží a mnoho laiků a stále větší počet katolických organizací jsou odhodláni identifikovat kořeny krize a přímo jí čelit. Objevují se nové, kreativní způsoby, jak řešit její dopady tím, že se dá hlas obětem a těm, kdo přežili, a jak zajistit uzdravení a smíření, jako například Loudfence (organizace, jejímž "cílem je spolupracovat s církvemi na aktivní podpoře kultury, která je nakloněna ochraně a sdělování pravdy"), a Notre Dame Folk Choir, který nastudoval skladbu The Passion, jež se zamýšlí nad duchovními dopady zneužívání.
A přesto: stále přetrvává neochota nebo neschopnost mnoha biskupů a dalších církevních představitelů zvládat kontakt s oběťmi, pachateli zneužívání, duchovními a médii. Neřešeny jsou také dopady krize na předávání víry, duchovní život katolíků a důvěryhodnost církve - nejen mezi jejími členy, ale i mezi nekatolickou veřejností a státními orgány. V celém diskurzu o reformě církve v rámci přípravy, slavení a souhrnné zprávy synody o synodalitě hraje krize zneužívání jen okrajovou roli.
To se do jisté míry týká i akademické obce. Jak napsal Zollner v posledním čísle časopisu Concilium: "V akademickém světě je stále málo skutečných známek uvědomění si dlouhodobého závazku nebo připravenosti k němu. Nelze si jinak vysvětlit, že ani na teologických fakultách po celém světě nevedla angažovanost v konkrétních teologických otázkách vyvolaných krizí zneužívání k dlouhodobému zájmu, který by přesahoval rámec jednotlivých iniciativ."
I přes všechny výše uvedené nové výzkumy a práce je komplexní výzkum zneužívání komplikován ideologickou polarizací ve Spojených státech i jinde a také rozpory uvnitř celosvětové církve (například mezi Západem a Afrikou nebo mezi západní a východní Evropou). Společenskovědní přístupy (antropologie, etnografie, kulturní a genderová studia) a kanonické disciplíny teologie (Písmo, patristika, liturgie, svátosti, ekleziologie, systematika) dosud nedospěly ke konstruktivní vzájemné spolupráci. Existuje také napětí mezi tolik potřebnou vědeckou prací a tolik potřebným aktivismem v této oblasti. V tomto smyslu je výzkum krize zneužívání v církvi příkladem křižovatky, na níž se katolická věda nachází.
Je však třeba vzít v úvahu ještě něco jiného: faktor vztahů s veřejností. Výzkum zneužívání vyžaduje přímou konfrontaci s fakty o něm, zejména s tím, co způsobuje obětem, což se příliš neslučuje s cíli známých absolventů – dárců a dalších finančních mecenášů, kteří instinktivně chtějí oslavovat a chránit pověst církve a řádů, které sponzorují katolické vysoké školství. Není to pro „obchodní značku“ dobré, když je na konkurenčním vzdělávacím trhu model katolického vysokého školství, ne-li samotná myšlenka univerzity, zpochybňován. Jen velmi málo zavedených katolických teologů a ještě méně správců katolických vysokých škol učinilo z výzkumu krize zneužívání institucionální a vědeckou prioritu. Výzkum zneužívání vyžaduje nahlížet na akademickou teologii jako na církevní poslání, což je nejen výzvou pro způsob, jakým dnes akademická obec funguje, ale vyžadovalo by to také obrácení v tom, jak církevní představitelé nahlížejí na význam teologie při řešení krize zneužívání.
Zdroj: https://www.commonwealmagazine.org/francis-faggioli-pope-church-abuse-summit-minors
