Závěrečný díl vyprávění Helene, která píše o své zkušenosti s řádem Betlémských mnišek.
IX. Závěr
Jednoho dne, který byl pro mě dnem radosti a úplného osvobození, jsem si uvědomila, že když chci odejít, nemusím se ohledně toho otevírat své převorce. Potřebovala jsem jen úplně sama pokračovat na své cestě rozlišování, a přitom dělat dojem „spokojené mnišky“, která už neprožívá žádný „boj“ a ani neuvažuje o odchodu, prostě má jasno.
Ten poslední rok byl pro mě rokem vnitřní cesty k Pravdě a Svobodě. Setkala jsem se s Bohem ve svém srdci a svědomí, aniž by do toho zasahovali další lidé nebo převorky. Pochopila jsem, jak moc Bůh ve mně a pro mě trpěl během všech těch let, kdy jsem byla uvedena v omyl. Ale také jsem si uvědomila, jak mě miluje a že mě nikdy neopustí. A že jsem stejně zůstala jeho dítětem: můj život v Něm a s Ním bude pokračovat dál i mimo klauzuru, i mimo Betlém.
Jen jednou jsem znovu řekla své převorce, že jsem pochopila, že jsem se na své duchovní cestě zmýlila, ale že vím, že mě Pán neodsuzuje a osvobozuje mě ode všech mých, našich omylů. A že důležité je tyto chyby vidět, abych mohla zase vstát, a to mě naplňuje velkou radostí. Odpověděla tehdy: „To je naprosto psychologické!“ Přála jsem si upřímný hluboký dialog, vzájemnou otevřenost. Říkala jsem si totiž, že jsem se do té doby možná nevyjadřovala dost srozumitelně. Ale zase jsem narazila do zdi naprostého nepochopení. A tak jsem o tom už definitivně přestala mluvit.
Moje rozhodnutí odejít tedy dozrávalo v tichu, skutečném, opravdovém tichu!
Občas jsem ovšem udělala pár kroků zpět, protože jsem byla natolik naočkovaná ideou, že mě k odchodu a neposlušnosti Panně Marii ponouká démon, že jsem někdy umírala strachy!
Ale svůj odchod jsem začala přesto připravovat. Nejprve tak, že jsem si z kasičky komunity vypůjčila deset Euro, abych si tajně koupila kartu na telefonování.
Čekala jsem, až budou v noci všechny sestry spát, a pak jsem se sešla dolů do údolí. Našla jsem telefonní budku a zatelefonovala jsem osobě mě blízké. Neslyšela o mě několik let. Musela být asi půlnoc. Nějakou dobu jí trvalo, než pochopila, co se děje. Takhle jsme si volaly několikrát během dalších nocí v neděli.
Svědkem mých útěků byl jen pes z jedné farmy poblíž. Vždycky, když jsem scházela dolů do údolí a pak zase stoupala nahoru, na mě štěkal. Trvalo to měsíc.
Až do dne, kdy pro mě, v den, který nejméně narušoval běh kláštera, přijeli.
A tak jsem mohla konečně odjet. Bylo to rok po mých slibech. Bylo pro mě důležité dát o tom předem vědět přímo generální převorce.
V předvečer mého odjezdu oznámila převorka během jednoho společného setkání, že mě sestra Isabelle posílá na misii. To mi umožnilo se se sestrami naposledy obejmout. Abych byla fér, o to šlo i mojí převorce. Chtěla se také vyhnout tomu, že budou sestry rozrušené, když mě druhý den v klášteře už neuvidí: „Nemají žádné podezření. Kdyby se mě na něco ptaly, nevěděla bych, co jim říct, a nechci říkat příliš velkou lež.“ Mě to zabolelo u srdce, protože jsem věděla, že je už nikdy neuvidím, a měla jsem je moc ráda. A ony opravdu věřily, že jdu do jiného kláštera a že se při příštím evangelním měsíci „dá-li Panna Maria“, zase uvidíme, nebo že se vrátím do kláštera, až „můj úkol skončí“.
Plody mé zkušenosti
Můj vztah s Pannou Marií byl pokřiven. Chci i nadále věřit tomu, že Panna Maria má mateřské srce, které je něžné a milující. Ale všechny ty roky v Betlémě opravu zadusily, nebo úplně zničily můj vztah k ní. Panna Maria se pro mě postupně stala jakousi despotickou ženou, před jejíž vůlí ta moje prostě musí úplně zmizet.
Velmi pokřivené pojetí poslušnosti, které lidi totálně infantilizuje, je něčím, u čeho si dodnes kladu nejvíc otázek.
Institut papežského práva. Nyní chápu, že úsilí o to, aby byly betlémské mnišky uznány Římem, byla prostě dobrá strategie. Na jednu stranu to ve všech vyvolává důvěru, a to zmátlo i mě. Na druhou stranu, z hlediska kanonického práva kláštery nespadají pod biskupy. A mají specifická pravidla. A všechna důležitá rozhodnutí musí přijít z Říma. A to má svá rizika…
Z jiných svědectví jsem se dozvěděla, že prý v Betlémě v roce 2009 proběhlo kanonické vyšetřování. Já jsem z Betléma odešla v roce 2013 a můžu potvrdit, že jsem se nikdy nesetkala z nikým z Říma nebo z nějakého jiného společenství. „Kanonické vyšetřování“ a stres, který by s tím byl býval spojen v komunitě, jsem nikdy nezaznamenala. Naopak, byl to rok generální kapituly Betléma. Kdo ví, možná ono kanonické šetření spočívalo v tom, že někdo brnknul sestře Isabelle? „Dostali jsme nějakou stížnost… Je to pravda, co se tam píše?“
V Betlémě jsem již od svého příchodu slýchala jenom: „V Římě nás všichni tolik milují!“ A absolutně nic mi nikdo neřekl o tom, že by Řím měl o Betlémě nějaké pochyby.
Jenž i kdyby tam někdy proběhlo seriózní kanonické vyšetřování, opravdu nevěřím, že si Betlém někdy uvnitř připustí své dysfunkce, které jsou už tak hluboce zažité. Všichni by se stejně jen snažili jen povrchně „otřít prach“, aby se zamezilo skandálu a znepokojeným lidem se mohlo něco říct.
Betlém má ostatně odpověď na všechno: když se to hodí, je to Východ, když ne, je to Západ. Jindy je to zase svatý Bruno: ticho a samota, pak zase Panna Maria, která nezarmucovala Ducha svatého tím, že by lpěla na zákonech a pravidlech. Tím se dají odůvodnit změny v komunitním životě na poslední chvíli, specifické životy mnišek, které žijí více mimo klauzuru než v ní, specifický styl život generální představené, ale i různé excesy Řehole života.
Dnes bych řekla, že je omylem myslet si, že život v Betlémě je velmi tvrdý, náročný, plný ticha a samoty, a proto to není pro každého. Realita je spíš ta, že Betlém není pro nikoho! Je to klam. Jsem přesvědčena že tento život, který je údajně inspirován východním mnišstvím a životem svatého Bruna, je prostě parodie. „Východní mnišství“ tomu dává exotický ráz, zároveň ovšem o východním mnišství nikdo moc neví.
Samozřejmě, jeden biskup, který mi naslouchal a kterého si vážím, si nepřál, abych své svědectví šířila mezi dalšími biskupy, aby to nevypadalo, že se s Betlémem vyřizuji osobní účty.
Podle mě ovšem není poskytování takto závažných a důležitých informací žádnou „osobní válkou“. Jakožto dospělá a zodpovědná laička musím skládat účty svému svědomí. Nemohu proto zachovávat ostýchavé diskrétní ticho, ani být komplicem „systému“. A je obtížné najít někoho, na koho se lze obrátit a kdo mi bude věřit.
Vydání tohoto svědectví tedy považuji za povinnost vůči svému svědomí: neboť uvnitř instituce se nic doopravdy nemění, ať už ze strachu nebo z neznalosti psychologie nebo samotného fenoménu nebo kvůli manipulaci svědomí. Chci zabránit tomu, aby ostatní upadli do této nebezpečné léčky, a doufám, že od církve někdy přijde potřebná spravedlnost a pravda.
Píši své svědectví jako povinnost svědomí, ve jménu mojí víry v Krista.
„Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ (Jan 17)
Zdroj: https://www.avref.fr/fichiers/Témoignages%20Béthléem%202014.pdf
