Dokonalá oběť

Edward Augustyn 

21. ledna 2021

Linka pomoci pro oběti zneužívání v církvi již vyzváněla 300 krát. Mnoho telefonátů se týkalo „zranění utrpěného v dětství nebo raném mládí“, přibližuje Katarzyna Sroczyńska, asistentka přeživších zneužívání z iniciativy „Zraněni v církvi“. Iniciativa od roku 2019 provozuje psychologickou pomoc obětem. Mezi nimi ale bylo i několik desítek lidí, kteří byli zneužíváni jako dospělí, a to včetně několika telefonátů týkajících se řeholnic nebo zasvěcených osob.

Byly mezi nimi řeholnice celého věkového spektra, jejich příběhy ze současnosti byly podobné příběhům z dávných let. Někdy pachatele znovu po letech potkávají a musejí s ním spolupracovat. „Nemohu mluvit o podrobnostech,“ vysvětluje Katarzyna. „Telefonáty jsou anonymní, neshromažďujeme žádné informace o lidech, kteří nám volají. Dozvídáme se jen to, co nám sami chtějí říct.“

Sexuální manipulace

O tomto problému se ví už roky. Sestra Maura O´Donohueová, lékařka, předložila roku 1994 Vatikánu zprávu o pohlavním zneužívání řeholnic kněžími. V březnu 2001 to odhalil americký týdeník National Catholic Reporter. Ukázalo se, že existovalo více takových zpráv. Mluvčí Vatikánu připustil, že tato obvinění byla shledána pravdivými v případech týkajících se 23 zemí. Jan Pavel II. se omluvil za hřích „pohlavního zneužívání kněžími, které obětem přineslo obrovské utrpení a duchovní zranění“ (exhortace Ecclesia in Oceania z listopadu 2001). Krátce nato propukl ostře sledovaný pedofilní skandál, odhalený deníkem The Boston Globe, a zneužívání dětí se stalo hlavním tématem v mediích na mnoho let. Jen pár lidí hovořilo také o zneužívaných řeholnicích.

V lednu 2019 se k tomuto tématu vrátil magazín Donne Chiesa Mondo, měsíční příloha vatikánského L´Osservatore Romano. Několik dní poté papež během odpovědí na otázky novinářů v letadle připustil existenci tohoto problému. Dodal, že jeho předchůdce dokonce rozpustil ženskou kongregaci, jejíž členky byly „sexuálními otrokyněmi“ kněží. Zdá se, že František propojil dva příběhy: francouzskou komunitu rozpustil Benedikt XVI. kvůli neposlušnosti (jednalo se o pohlavní zneužívání zakladatelem) a řeholnice znásilňované kněžími v Africe během epidemie AIDS (kněžím se zdál bezpečným pouze sex s řeholnicemi). Pojem „sexuální otrokyně“ pak byl velmi rychle vypuštěn z oficiální verze papežského prohlášení – mluvčí Vatikánu vysvětlil, že František měl na mysli „manipulaci, jež je svým způsobem zneužitím moci, která se projevuje v pohlavním zneužívání“.

Tichý hlas

Lucetta Scaraffiová, bývalá šéfredaktorka měsíčníku Donne Chiesa Mondo, mi vypráví, že její spolupráce s Vatikánem skončila dva měsíce po publikování článku. „Smyslem našeho měsíčníku bylo dát hlas ženám, a to včetně řeholnic, které v církvi nebývají vždy slyšet. A to se nelíbilo. Nový ředitel chtěl zasahovat do témat a do složení redakční rady. Tým rezignoval.“ 

Mluvit o pohlavním zneužívání řeholnic stále zůstává tabu. Až tak, že jedinou řeholnicí v Polsku, která se o tom odvážila veřejně promluvit, byla sr. Jolanta Olechová, voršilka a sekretářka Konference generálních představených ženských řeholí. Františkovo prohlášení okomentovala: „Problém pohlavního zneužívání řeholnic kněžími existuje i v Polsku, a to už hodně dlouho. Jsem v řádu 50 let. 12 let jsem byla generální představenou. Už jsem musela několik takových případů řešit.“

Mnoho lidí ji za to začalo nenávidět. Dnes o tom nechce mluvit. Dotkla se bolestivé a hanbou pokryté rány.

Rozsah zla

Sr. Olechová připustila, že nezná celkový rozsah tohoto jevu v Polsku, protože se tím dosud nikdo nezabýval. Dotazník, který byl po onom papežově prohlášení rozeslaný do řeholních řádů Kongregací pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života společně s Mezinárodní unií generálních představených, se nikdy do Polska nedostal.

Trojice psychologů z univerzity v Saint Louis (J. Chibnall, A. Wolf a P. Duckro) vybrala reprezentativní vzorek 2 500 sester, z kterého téměř polovina (1 166) souhlasila s vyplněním 15stránkového dotazníku. Třetina z nich měla zkušenost pohlavního zneužívání uvnitř řádu. Většina z nich (81 %) zažila slovní nebo fyzické zneužívání (polibky, objímání, dotýkání), ale také (19 %) zneužívání v pravém slova smyslu (dotýkání pohlaví, pohlavní styk, znásilnění). Pachateli nejzávažnějšího zneužívání byli kněží (49,3 %), řeholnice (24,6 %) a laici (19,2 %). Odpovědi se zdrželo 6,9 % respondentek.

P. Jacek Prusak, jezuitský kněz a psychoterapeut, je přesvědčený, že v Polsku je tento jev mnohem častějším, než se může zdát z několika telefonátů nebo dokonce studií z jiných zemí. „Vždy je obětí ve skutečnosti více, než ukazují oficiální čísla. Co se týče pohlavního zneužívání, bývá to pravidlem,“ vysvětluje. „Kromě toho máme v naší zemi více kněží a řeholnic než ostatní státy dohromady, takže těch případů tady nemůže být méně. Statistiky hovoří jasně.“

Trestný čin, ne slabost

Stejně uvažuje také Lucetta Scaraffiová. Sexuální násilí je mnohem rozšířenější, než si myslíme. Vyskytuje se nejen v Africe nebo Asii, ale také v Itálii, Německu, USA, Irsku nebo Francii. Proč by se mělo vyhýbat Polsku?

Jako hlavní příčiny tohoto stavu vidí moc a peníze. „Kněží mohou řeholnice zneužívat, protože se cítí nepostižitelní. Mají nad nimi moc a ony na nich bývají závislé i ekonomicky.“ Nevěří, že by tento problém dokázala církev ovládaná muži vyřešit sama. „Musíme těmto sestrám pomoci. Nejúčinější je oznámit trestné činy státním úřadům – policii nebo státnímu zastupitelství. Je třeba vytvořit instituce nabízející právní pomoc a psychologickou podporu. Ale především je třeba naslouchat stížnostem řeholnic a brát je vážně. Zatím přichází jediná pomoc, a to z médií, které znemožňují umlčení některých případů.“

Upozorňuje, že konkrétní případy by neměly být zlehčovány či bagatelizovány. „Mnoho lidí příliš snadno řekne, že se to týkalo dvou dospělých, že šlo o vzájemný souhlas, takže to nechme být. Že se vlastně jedná o zamilování se a porušení slibu čistoty. Lidé ani netuší, jaký život ve skutečnosti řeholnice žijí. Nechápou, že se jedná o úplně jiný svět, o podřízenost moci kněží, o zranitelnost vůči manipulaci a vykořisťování na všech úrovních. To se netýká porušení čistoty, ale jde o nátlak. Tedy o znásilnění.“

Obětuj se

Marta Abramowiczová, autorka knihy Nuns Leave Quietly /Sestry odcházejí tiše/, vedla rozhovory s několika sty řeholnic, současných i bývalých. Díky tomu byla schopná popsat život v klášteře jinak, než jak ho běžně ukazují barevné letáky rozdávané při exerciciích na rozpoznání povolání. Je vidět, že už na samém počátku formace jsou mladé sestry připravovány na roli oběti – a to v každém významu tohoto slova. „Vždy své místo zaujmi pokorně a dělej, co se po tobě žádá“, je jedním z pravidel Nun´s Savoir – Vivre Manual /Příručka sestry – Manuál pro život/.

„Hrdinky mé knihy mě naučily, že formace řeholnic se nejenže nezaměřuje na zralost, ale dokonce je v nezralosti udržuje“, říká autorka. „Existují výjimky, ale z informací, které jsem nejméně od poloviny kongregací obržela, vyplývá, že sestry se učí podřízenosti a slepé poslušnosti, zatímco jsou zbavovány sebeurčení a přemýšlení. Proto mívají velmi omezenou schopnost bránit se proti agresorovi, a to zvláště pokud se jedná o kněze. Ostatně ten samý problém vidíme i ve společnosti. Ženy nevědí, jak se mají bránit proti obtěžování a znásilnění, a to zejména od blízkého přítele nebo známého. Jsou takto vychovávány.“

Abramowiczová dodává, že „během formace se sestrami nikdo nemuví o sexualitě, o tom, jak s ní během života v čistotě zacházet. A ještě méně slyší, co mají dělat v případě násilí. Slyšela jsem pouze o jediném případě, ve kterém superiorka o těchto tématech se sestrami mluvila. Těžko čekat, že řeholní řády půjdou příkladem, když se o těchto tématech tak málo mluví i ve školách a v rodinách.“

Vážený kněz, nepatrná sestra

Tématem knihy sice nebylo pohlavní zneužívání, ale autorka se s ním během práce na knize setkala. „O dvou případech vím z první ruky, od lidí, kteří si tím sami prošli. První se týkal malého ženského kláštera nacházejícího se vedle rozsáhlého mužského konventu. Bývalá sestra mi vyprávěla, že ona i další sestry trpěly pohlavním zneužíváním. Dělo se to v devadesátých letech, a i když tito kněží nezašli až přímo k fyzickému násilí, jednalo se o znásilňování, protože nešlo o dobrovolné činy. Druhý případ se týkal kláštera, ve kterém bývaly mladé sestry posílány do pokoje kněze, profesora na odpočinku, papežova přítele. Měly mu nosit jídlo. Kvůli jeho „nenechavým rukám“ se tam bály chodit. A dokonce, i když tento problém ohlásily, představená je tam posílala i nadále a bylo jim řečeno, že by měly být vděčné, že mohou vůbec být v blízkosti tak úžasného člověka.“

Zneužívané řeholnice zřídkakdy hledají pomoc mimo /svůj klášter/. Snad ani netuší, kde přesně by ji měly hledat. Nemají, komu si postěžovat. Marta Abramowiczová nevěří, že by některá z nich šla na státní zastupitelství. Není zvykem takto řešit problémy v církvi. Nejdříve se úplně vše řeší s matkou představenou, a pak s provinční nebo generální představenou. A tyto ještě vždy mohou rozhodnout, že za vše, co se stalo, může daná sestra sama. Jediné, co ještě zbývá, může být žádost o přeložení do jiného řeholního domu, aby násilníkovi unikla.

Jedním z prvních, kdo se o tom dozvídá, bývá zpovědník. Stává se, že někdy řeholnice obtěžovaná knězem dostane během zpovědi radu, aby popřemýšlela na svém podílu viny na tomto incidentu. Autorka knihy pochybuje o tom, že by si pak kdokoliv ještě dokázal jít stěžovat na státní úřad. Dokonce ani bývalé řeholnice. Tyto situace doprovází hradba mlčení. Neprolomitelná. Jednoduše řečeno: obrovská hanba.

Dosud nejznámějším případem hledání spravedlnosti u soudu veřejného mínění je případ bývalé představené Misionářek Ježíšových, která v roce 2018 obvinila jalandharského biskupa Franco Mulakkala ze znásilnění. Pomohla jí rodina a několik sester, které ji podporovaly a veřejně žádaly o potrestání pachatele. Biskup byl Vatikánem suspendován, ale vinu popřel. Byl z vazby propuštěn na kauci a proces stále pokračuje.

Dynamika svádění

Sr. Mary Lembová z Toga je první řeholnicí, která na téma pohlavního zneužívání sester napsala doktorskou práci. Obhájila ji vloni na katedře psychologie Papežské gregoriánské univerzity v Římě. Rozebírala devět případů pohlavního zneužívání řeholnic a kandidátek do řeholního řádu kněžími (znásilnění, pokus o znásilnění, svádění k pohlavnímu styku a obtěžování). Svoji analýzu začala tou nejjednodušší otázkou: jak je to vůbec možné? Popsala proces svádění a „vztahovou dynamiku“. Začíná to ukolébáním ostražitosti oběti, navázáním užších vztahů s rodinou nebo představenými („jejich vtažením do procesu svádění“), poté na řadu přichází přesvědčování oběti o její jedinečnosti a zvláštním charakteru jejich vztahu, což bývá doprovázeno postupnou deformací významu slov a pojmů z etiky a duchovního života tak, aby se oběť chovala určitým způsobem. Obvyklá bývá také ekonomická závislost.

Psycholožka popisuje škody, které oběti utrpěly: fyzické (bolest, těhotenství, potrat), psychologické (posttraumatická stresová porucha, deprese, sebevražedné myšlenky, pocit hnusu z vlastního těla, pochybnosti o životní cestě, nedostatek víry v lepší budoucnost), společenské (nedůvěra, stud, strach ze stigmatizace) a duchovní (oslabení víry, vyčítání Bohu, ochabování náboženského života, neschopnost odpustit).

Sr. Lembová předkládá doporučení, jak řeholnice chránit před zneužíváním. Ta se týkají především sexuální výchovy (v rodinách, školách a během řeholní formace), rozvoje zásad prevence (stanovení hranic, které by nikdo v řeholním životě nebo pastorační práci neměl překračovat) a tvorby podpůrných struktur.

Jak pomoci

„Musíme mít na paměti, že pohlavní zneužívání v církvi má vždy svůj institucionální charakter“, uvádí P. Jasek Prusak. „Vždy se jedná o zneužití moci a o vytvoření takového kontextu pachatelem, aby oběti co nejvíce znemožnil vyzrazení tohoto tajemství.“

Katarzyna Sroczyńska popisuje proces poskytování podpory v iniciativě „Zraněni v církvi“. „V průběhu telefonátu psychoterapeut vyslechne příběh oběti. Mnoho lidí nás kontaktuje pouze jednou, ale existují i případy dlouhodobé spolupráce. Během jedné z našich prvních telefonických služeb v roce 2019 nám zavolala osoba, která byla roky nazpět zneužívaná. Poprosila o psychologickou pomoc, na kterou jsme ji odkázali. Po několika měsících se už cítila natolik silná, že zavolala znovu a chtěla právní pomoc. S pomocí právníka pak o tomto případu svědčila v diecézi a na státním zastupitelství. Pomohli jsme jí také se získáním financí od diecéze na další terapii. Kromě toho jsme jí nabídli účast v podpůrné skupině. Díky tomu, že s námi zůstávala po dlouhou dobu v kontaktu, mohla využívat nejrůznější formy pomoci.“

Proces uzdravování

Glòria Durà-Vilàová, dnes renomovaná psychiatrička a odbornice na autismus, získala doktorát na univerzitě College London v roce 2013. V rámci přípravy na disertační práci vedla pětihodinový rozhovor se španělskými řeholnicemi rozdílného věku a z různých kongregací, které měly za sebou trauma z pohlavního zneužívání kněžími. Cílem výzkumu bylo najít obecné aspekty uzdravujícího procesu – psychologické i náboženské. Durà-Vilàová odlišila osm charakteristických a opakujících se fází: od šoku a sebezpochybnění, přes zlost, nedůvěru, stažení se do modlitby, až po vyjevení tajemství, přijetí společenství, duchovní integraci, odpuštění a posttraumatický růst. Každá fáze je ilustrovaná vyjádřeními obětí. „Nikdy to neuznal za napadení. Po nějaké době jsem zjistila, že spával s různými řeholnicemi a vždycky si to vše ospravedlnil. Pro Kristovy rány! Moje první myšlenka byla: jak to může dělat!“

„Podle matky představené to není možné, protože je to dobrý kněz. On vše popírá. V hloubce duše vyvstávají pochybnosti. Nakonec začnete obviňovat sebe. Co když už jde o posedlost? Co když se vůbec nejedná o zneužití, protože to vlastně nedošlo do úplného konce?“

„Nikdy jsem nebyla tak vzrušená. Nikdy předtím jsem ten pocit nezažila. Byla jsem sice zamilovaná, než jsem šla do kláštera, ale až on /ten kněz/ ve mě „probudil“ to, co jsem fyzicky ještě nikdy nezažila. Myslela jsem, že jsem vůči tomu imunní. Teď jsem o svém povolání pochybovala.“

„Říkala jsem si: nebudeš před sestrama plakat. Šla jsem do kaple a modlila se a modlila. Líbala jsem Kristovy nohy a říkala, Pane, Ty víš.“

„Plakala jsem a pak jsem si opláchla tvář. Cítila jsem smutek. Ale v kapli jsem říkala, Pane, jsem tu, protože Ty mě tu chceš mít.“

„Cítila jsem se jako oběť, podobná Ježíši. Cítila jsem se s Pánem solidárně: oba dva jsme procházeli hrozným okamžikem. To mi pomohlo: nebyla jsem sama obětí, byl jí i Ježíš. Oba dva jsme prožívali tuhle strašnou zkušenost.“

Zneužitý Ježíš

Podle profesora Davida Tombse, teologa univerzity v Otago (Nový Zéland), „uznání Ježíše jako oběti pohlavního zneužití může při léčbě traumatu pohlavního zneužívání u náboženských lidí, včetně řeholnic, pomoci.“ A i když nás může takové prohlášení šokovat, není těžké pro ně najít důkazy: v dávných dobách stejně jako v dnešní době bývalo mučení vězňů spojované s ponižováním a pohlavním zneužíváním. Tombs připomíná citace evangelijních úryvků o Ježíšově svlékání, zesměšňování a o ukřižování nahého těla. Tvrdí, že bederní rouška nebyla v umění přidána pouze kvůli citlivosti k divákům nebo kvůli tabu sexuality v křesťanství, ale z touhy vytlačit problém pohlavního zneužívání v církvi za hranice vědomí.

„Většina sexuálně poškozených lidí, kteří neztratili svou víru a stále se s církví identifikují, tvrdí, že by mohlo uznání Ježíše jakožto oběti pohlavního zneužití pomoci změnit postoj církve k tomuto problému a k obětem,“ píše Tombs, který se věnoval obětem společnosti Catholic Sodalicio de Vida Cristiana v Peru (jejíž členové byli pohlavně zneužíváni více než půl století zakladatelem komunity a představenými).

„Pohlavní zneužívání vždy vede ve věřícím člověku k nábožensko-duchovnímu zápasu a psychoterapeut mu musí pomoci to vyhodnotit,“ dodává P. Jacek Prusak. „Smyslem je tzv. normalizace prožitků protichůdných emocí, tedy aby si člověk uvědomil, že jsou všechny emoce, nejen pozitivní, důležité. Oběť má právo prožívat smutek, zlost, zklamání nebo osamocení. Nemusí je potlačovat. Ale měly by být přiměřené kulturní a náboženské citlivosti dané oběti. V Polsku, na rozdíl od Latinské Ameriky, nemáme tak naturalistická znázornění Ježíšova utrpení jako v Peru – takže tu nemusí stejně nápomocně fungovat pouhé přenesení strategie profesora Tombse. Což ale nemusí znamenat, že je naprosto nepoužitelnou.“

Čas na změnu

Marta Abramowiczová ale pochybuje, že by v Polsku byl možný proces uzdravení uprostřed řeholní komunity. „Aspoň určitě ne s takovým systémem představených, jako ho máme nyní. Americké nebo západoevropské komunity se od polských klášterů liší svojí mentalitou, formací i přístupem k profesionální psychologické pomoci. V našem společenství je tato pomoc přidělovaná představenou. Často se spíše dočkáme rady „ještě tu věc promodli“, než aby byl přizván kdokoli zvnějšku, ani terapeut ne. Je možné, že v nějakých konkrétních případech dochází k „uzdravování“ uprostřed komunity, ale určitě nejde o systémovou pomoc.“

Nicméně nevylučuje, že pomalu ke změnám dochází. „Možná je situace nyní lepší než tehdy, když jsem pracovala na knize. Proběhla diskuze o odchodu sester, v médiích došlo k silným prohlášením sr. Jolanty Olechové. Doufám, že sestry nyní mají mnohem více odvahy o problému hovořit i snažit se ho řešit.“

Nicméně prof. Scaraffiová se domnívá, že bez zásahu zvnější se nic nezmění. Na počátku bude zapotřebí odvážného rozhodnutí Říma, podobně jako v případech pedofilie. Papež by mohl nařídit, aby všechny stížnosti, které představení obdrží, byly automaticky předávány do Vatikánu.

Mohlo by se zdát, že už teď by to tak mohlo fungovat na základě legislativy z roku 2019 ohledně pohlavního zneužívání „zranitelných osob“. Ale skutečně je řeholnice „osobou zbavenou osobní svobody, s omezenou schopností chápání nebo vůle“, jak tvrdí papežský dokument? Prof. Scaraffiová je přesvědčená, že ano, a to kvůli řeholním slibům či izolaci od světa, přestože zatím neslyšela, že by to někdo v praxi použil. „Pravděpodobně by bylo velmi složité to před církevním soudem dokázat,“ dodává.

P. Prusak zdůrazňuje, že „sestry nesmí zapomínat, že jsou „nevěsty Kristovy“, ne /nevěsty/ kněží. Vztahy s kněžími, do nichž jsou zapleteny, jsou založeny na závislosti a zneužívání důvěry. To má vždy negativní psychologické a psychosociální dopady. Je třeba, aby našly pomoc k překonání pocitu tzv. institucionální zrady. Neexistuje žádné takové přikázání jako „instituce především“ nebo „zásady nade vše“. Možná pak teprve začnou mluvit o svých zraněních.“

 

Originální polský text: https://www.tygodnikpowszechny.pl/ofiara-doskonala-166209