Michael Burnett: Církevní hierarchie si celkově neváží žen a laiků

Můžete se na začátek trochu představit, prosím?

Jistě, jmenuji se Michael Burnett, jsem právník a také konzultant.

Více než 20 let mám vlastní firmu, ve které se zabýváme řadou různých aspektů týkajících se sexuálního zneužívání dětí nebo sexuálního zneužívání zranitelných dospělých. Hodně pracuji s tématem pojistných událostí a vyplácení pojistného, protože mým vzděláním je pojišťovací právo. Kromě toho pracuji jako mediátor a hodně se setkávám s oběťmi a pomáhám řešit jejich případy.

Na této konferenci hovoříme o lidech s postižením, což je většinou nejzranitelnější skupina v církvi. Jak byste tedy popsal svůj pohled na zranitelné lidi? Kterou část společnosti považujete za zranitelnou?

Lidé, se kterými pracuji, jsou dospělí, kteří byli v převážné většině zneužíváni jako děti. 

Když nad tím přemýšlím, v poslední době jsem pracoval pouze s jedním člověkem, který měl nějaké postižení. Byl to muž, kterému je nyní 60 let, ale když byl teenager, utrpěl poranění mozku. Žije plnohodnotný život, je ženatý, má děti, na první pohled nepoznáte, že má nějaké postižený. Jeho rodina je mu velkou oporou. 

Když jsem s ním však jednal, byl si velmi nejistý sám sebou, měl potíže s některými základními pojmy během hovoru a věděl o tom. Snadno se rozrušil, protože nechápal, co se děje, rozhovor pro něj byl náročný. A kromě toho měl za sebou velmi dlouhodobé, myslím, že to bylo více než 20 let, sexuální zneužívání, které začalo, když byl teenager v nemocnici a trvalo až do jeho 30 let. Zneužíval ho kněz.

Důvod, proč ho ten kněz mohl tak dlouho zneužívat, bylo, že ten muž měl určité kognitivní poruchy způsobené poškozením mozku. V mnoha ohledech si neuvědomoval závažnost toho, co se děje. Ale šlo o poněkud neobvyklou věc. Většina lidí byla ve zranitelném stavu, protože byli dětmi.

Během jedné diskuze tady na konferenci jste se vyjádřil k něčemu, co nás docela zaujalo. Mluvil jste o klerikalismu a některých skupinách v církvi, jako jsou ženy nebo laici. Zmínil jste, že tyto skupiny uznáváte jako svého druhu s postižením (disabled), je to tak?

Takto se s nimi zachází. V katolické církvi, když jste žena, automaticky jste člověkem s omezeními. Církevní hierarchie si celkově neváží žen a laiků. Samozřejmě existuje spousta výjimek. Ale církevní hierarchie jako celek nedoceňuje přínos žen, zvláštní znalosti a zkušenosti žen.

A skutečnost, že neexistují ordinované ženy, je automaticky staví do podřízeného postavení. Navíc i v širším slova smyslu, moje zkušenost je taková, že kvůli klerikalismu považujeme duchovní za něco jako elitní třídu, víte, ontologicky nadřazenou. Pokud jste prostě jakýkoli člověk, který je laik, tak se k vám klerici téměř chovají jako k postiženým a dostává se vám spousta povýšeného, blahosklonného a paternalistického chování.

Což je v oblasti, ve které pracuji (problematika zneužívání, pozn. red.), opravdu problematické, protože je velmi obtížné přimět duchovní a často i biskupy, aby ocenili způsoby řešení, které jsou k dispozici.

Dívají se na institucionální problém jako na něco, co je pro ně hrozbou, místo aby se na tento problém dívali jako na tragédii, která byla spáchána v jejich režii.

Často bylo zneužití usnadněno kvůli klerikalismu, někdy i nevědomě. Když mluvím s biskupy nebo s jinými kněžími, kteří jsou na vedoucích pozicích, stále je ale těžké přimět je, aby to viděli.Například jeden ze způsobů, jak se to projevuje, je, že když lidé slyší o tom, co dělám, velmi často, zejména pokud mluvím s knězem, první, co řeknou, je: „No, je tu spousta falešných obvinění.“

Jak ale vůbec můžeme hned zjistit, jestli je něco pravda? Hned od začátku se tak k obviněním nepřistupuje jako k tragédii, ale tragédii vidí v těch případech, kdy došlo k falešnému obvinění.

Podle mých zkušeností a statistik je falešných obvinění velmi málo. I s těmi se ale setkávám. Místo obavy z falešných obvinění by bylo lepší říct: Stalo se to, když jsme byli v roli zodpovědných. Stalo se něco, čemu jsme nezabránili, jak jsme měli.“

Co můžeme udělat, abychom to změnili? Situace se zlepšuje, ale stále je tu hodně lidí, včetně laiků, kteří se nechtějí vzdát představy, že duchovní by něco takového nikdy neudělali, že jsou ontologicky nadřazení. A tak pokud je někdo obviňuje, musí to být falešné tvrzení. To je skutečná překážka. Ale jak jsem řekl, existuje spousta výjimek. Situace se zlepšuje. Zejména biskupové se konečně začínají vzpamatovávat. V roce 2002 přijali biskupové v USA chartu a základní normy.[1] To byl obrovský krok vpřed. A pak se dokumenty pravidelně aktualizovaly. To je skvělé. Ale moje zkušenost je taková, že jinak je to opravdu běh na dlouhou trať.

A tak bych byl raději, kdyby se představitelé církve na všechny tyto problémy dívali jako na něco, co nám zamotá hlavu, ale pak aby řekli: „A co můžeme udělat, abychom tomu zabránili? Co můžeme udělat pro to, aby se to zlepšilo?“ Místo toho ale často říkají: „Aha, tak tohle (hledat řešení pro zneužívání, pozn. red.) je opravdová hrozba. Snažíte se svrhnout církev.“

A ironií je, že přinejmenším ve Spojených státech, nemohu mluvit o jiném místě, ale přinejmenším ve Spojených státech návštěvnost kostelů mezi katolíky výrazně klesla. A lidé zpočátku říkali, že to není kvůli problémům se sexuálním zneužíváním, ale kvůli všem ostatním věcem, které jsou mimo církev. Ale myslím, že konečně zase došlo k určitému uvědomění si toho, že spousta lidí je tím znechucena. A ti lidé viděli, že se případy zneužívání staly pod dohledem církve, že neexistovala účinná prevence ani dobrá pomoc, která by byla poskytnuta. Proto odešli. V církvi nenašli místo, kde by se cítili duchovně občerstveni.

Vidíte nějaké možnosti, jak pomoci toto změnit? A jdou tyto problémy vůbec vyřešit nebo je to prostě problém, který bude s církví navždy? Takže by neexistoval způsob, jak se zlepšit.

Myslím si, že existuje spousta způsobů, jak to zlepšit. Myslím, že v tomto ohledu se katolická církev opravdu neliší od mnoha jiných institucí. A v každé instituci existuje rozdíl v moci, často tak prostý, jako že jsou lidé, kterým se slouží, a lidé, kteří službu poskytují.

A myslím, že už jsme to začali měnit, protože se nyní na konferencích, jako je tato, klade důraz podstatu problému, a na různá řešení, která byla vytvořena.

Jedním z příkladů je, že od počátku, myslím, 90. let, možná od konce 80. let, začaly semináře mnohem více provádět psychologické hodnocení a vyřazovat lidi, kteří nebyli vhodnými kandidáty na kněžství a svěcení. To opravdu hodně přispělo ke snížení počtu případů a statisticky dnes dochází k opravdu velmi malému současnému užívání.

A jen tak na okraj, když pracuji s někým, kdo byl zneužit nyní, je to pro mě šokující, protože vím, že tito pachatelé znají všechny různé zavedené programy, a přesto to stále dělají. Současní pachatelé mi připadají jako někdo, jehož pudy jsou tak silné, že je není schopen ovládat, protože bych si myslel, že v současném prostředí s tolika programy a pravidly by to jinak nedělali. 

Nyní máme tedy bezpečnostní programy a zodpovědní lidé tyto programy kontrolují, aby se ujistili, že jsou dostatečné pro tento úkol a prevenci, to jsou všechno dobré věci a všechny velmi pomohly. Také si konečně začínáme uvědomovat, že potřebujeme pomoc zvenčí, že potřebujeme odborníky, kteří jsou mimo církev. 

Všímám si, že někteří lidé se cítí opravdu nepříjemně, když se mnou mluví jen proto, kdo jsem – muž, běloch středního věku. Naštěstí se mi to podařilo překonat.

Ale u mužů je pro ně obtížné mluvit s jiným mužem o tom, že byli sexuálně zneužiti, kvůli homosexuálnímu podtextu. S podobnými věcmi je spojeno mnoho stigmat. A to je opět problém, který musí církev řešit, protože postoje k homosexualitě v církvi způsobují, že se muži cítí nevyslyšeni a mají upřímný strach, že když přiznají, co se jim stalo od muže, nebude s nimi zacházeno spravedlivě. Často jsem zjistil, že to může být pravda.

U žen, pokud byl jejich pachatelem muž, je pro ně těžké jednat s mužem. Většina lidí, se kterými pracuji, pokud jde o práci s oběťmi, jsou ženy. Je pro mě velmi užitečné, že například v programu restorativní justice, na kterém se nyní podílím, nejdřív oběti mluví s týmem skvělých žen, které jim ukážou, že ve mně mohou mít důvěru, že jsem na jejich straně.

Když se snažíme mluvit o tématech jako je postavení žen v církvi, homosexualita a podobně, setkáváme se my sami nebo naši kolegové ve farnostech a někdy i ve svých rodinách s reakcí: „To je jen zbytečný aktivismus. Jsi trochu hysterická, ne?“ Jaká je cesta, jak o těchto tématech mluvit, aby se mohlo něco změnit, ale abychom nevypadali jako nekonstruktivní aktivisté?

Ano, bohužel, to víte lépe než já, se ženami se tak zachází. Je to přirozená předpojatost vůči ženám, často se vyskytující v církvi, která spočívá v tom, že pokud žena přinese toto velmi důležité téma do popředí, je obviněna z hysterie nebo přehánění problému a podobně.

V únoru jsem se zúčastnil kulatého stolu vedoucích pracovníků ve Washingtonu, D.C., mluvil jsem tam o tom, že je to téma, o kterém se nám velmi těžko mluví. Církev často doslova nedovoluje o něm diskutovat, protože pro lidi je velmi nepříjemné slyšet jazyk, kterým popisujeme tato témata.

Navíc pokud je výuka o sexualitě nedostatečná, lidé nemají výrazy, kterými mohou popsat, co se stalo nebo jak to ovlivnilo naši sexualitu. Pro lidi, kteří byli zneužiti, je velmi obtížné najít místo, kde o tom mohou svobodně mluvit a dosáhnout tak alespoň nějakého stupně uzdravení. Jsou prostě výrazy, které v církvi nesmíte používat. To vede ke strachu, brání uzdravení nebo dokonce i jen integraci toho, co se stalo.

Pro mě, jako pro někoho, kdo pracoval s mnoha oběťmi a kdo spolupracuje na vytváření metodik týkajících se zneužívání, je podle mě jednou z největších věcí pro uzdravení to, že obětem někdo pomůže začlenit do jejich života něco, co se jim stalo, a co bylo velmi náročné. Mně se taková špatná věc stala, když jsem byl dítě. Nikdy se to nemělo stát. Ovlivnilo to mou schopnost zdravě zapojovat sexualitu, která je důležitou součástí toho, kým jsme jako lidské bytosti. 

Vidím naději v tom, že lidé, kteří byli zneužiti, budou jednou moci říct: „Tahle hrozná věc se mi stala. Nemělo se to stát. Přál bych si, aby se to nestalo. Ale dobře, můžu teď jít dál a můžu najít způsob, jak zdravě žít svou sexualitu.“ Prostě jít dál i s tím, co se stalo. A to je, teď už to vím, to, co mám hledat pro sebe, pro své děti, pro své sousedy, o co se snažit, abychom mohli předejít dalším případům.

Takže celé tohle téma je obtížné. Ale myslím si, že když lidi reagují způsobem: „Aha, ty jsi prostě hysterická ženská,“ nebo něco takového, vypovídá to mnohem víc o nich než o tobě. Je jim to nepříjemné. Bojí se toho tématu.

A tak jednají tak, že svůj strach a hněv promítají do tebe nebo do někoho jiného, kdo se snaží na problém upozornit nebo se snaží pomoci dospět k řešení. Když říkají: „Aha, vy máte problém. Takže protože máte problém, nebudu, nebudu vás poslouchat,“ říkají ve skutečnosti, že jim je to nepříjemné a nechtějí to téma otvírat.

 

Děkujeme za rozhovor!