Tímto článkem začínáme postupně zveřejňovat různá svědectví o spirituálním zneužívání v řeholních komunitách. Cílem není ukazovat na jednotlivá společenství, která už možná udělala nějaké kroky k nápravě, ale vyprávět příběhy, které mohou pomoci těm, kteří se rozhodují o vstupu do jakékoliv komunity rozlišit, zda je to zdravé nebo toxické společenství.
Tyto příběhy mohou také pomoci těm, kteří v toxickém prostředí žijí, aby mohli pojmenovat to, co prožívají a vyhledat pomoc. Bez zveřejňování těchto příběhů církev a řeholní společenství jen těžko najdou cestu, jak systémově vytvářet bezpečný prostor. Je to stejné jako u případů sexuálního zneužívání, kdy příběhy obětí a ochota jim naslouchat vede k postupné změně.
Co se dělo u sester:
22. února 1983 zveřejnil Le Monde článek o obnovování ženského řeholního života. Podle Catherine Bakernoteové, s níž byl v článku veden rozhovor, „fascinace, která na [betlémské mnišky] působí, vyžadovaná poslušnost, je na úrovni sekty. Jsme na pokraji manipulativních praktik, které likvidují veškerou individuální reflexi." 3. června 1998 ukončila svůj život upálením v klášteře Camporeggiano u italského Gubbia sedmadvacetiletá Polka Magda (řeholní sestra Mirya) z Krakova. Její pohřeb se konal narychlo 5. června, bez pitvy, jak si přála sestra Marie, která vydávala její matce dceřinu sebevraždu za prasklé aneurysma. Místní biskup Pietro Bottaccioli byl informován, ale v rámci Betlémské řeholní rodiny byla záležitost ututlána.
V únoru 2001 zveřejňuje časopis La Vie článek s názvem „Des gourous dans les couvents“ (Guruové v klášterech), který odsuzuje „sektářské úchylky“ v „pěti francouzských řeholních komunitách“, včetně Betlémské řeholní rodiny. Článek se týká případu mladé ženy, která vstoupila do komunity v roce 1987 ve věku 26 let a byla matkou představenou vyloučena, když se její fyzický a psychický stav zhoršil. V době zveřejnění článku, po dvou pokusech o sebevraždu, byla „psychicky invalidní“ a žila jako poustevnice u příbuzného. Dopisy, které její matka objevila, ukázaly, že její dcera byla manipulována údajnými poselstvími od Panny Marie, která pro ni překládala generální převorka sestra Isabelle. Sestra Isabelle, kterou časopis kontaktoval, přiznává „velkou chybu“, která ji vedla k tomu, aby požádala o odpuštění matku mladé ženy „a dokonce i Řím, protože záležitost se dostala až do Vatikánu“
Více o dění v řádu Betlémských mnišek najdete například zde, o způsobu řešení pak například v tomto článku.
Reference číslo 33, 02/12/2014 od Helene
Zveřejněno se souhlasem AVREF
Toto svědectví je určeno především všem mladým i méně mladým ženám, které uvažují o tom, že svůj život dají Bohu, také jejich rodinám nebo přátelům, kteří se zajímají o to, co je to Betlémská mnišská rodina Nanebevzetí Panny Marie a svatého Bruna.
Jako bývalá betlémská mniška jsem tam strávila dostatečně dlouhou dobu na to, abych mohla legitimně popsat objektivní dysfunkce, které v této struktuře přetrvávají, přestože je církví uznávána.
Když jsem během pouti prožila náhlé a hluboké obrácení, chtěla svůj život odevzdat Bohu. Seznámila jsem se s několika kongregacemi a nakonec jsem skončila v Betlémě, který jsem poznala díky své modlitební skupině a svému duchovnímu otci. To bylo v roce 2005.
Betlém (tj. mnišskou rodinu betlemitek) jsem opustila loni, v roce 2013. Žila jsem tam osm let.
Neztratila jsem víru a poslala jsem církevní hierarchii, zejména do Říma, dokument o dysfunkcích, které jsem tam viděla. Do dnešního dne nepřišla žádná odpověď.
I. Co mě přitahovalo na Betlému
- To, že šlo o kongregaci s papežským právem. Považovala jsem se plně za dceru církve a kongregace papežského práva mě spojovala přímo s papežem. Navíc jsem si díky tomu byla jistá, že přicházím do struktury, která je ověřená, vyzkoušená, seriózní a touží dávat církvi a světu opravdová klauzurní a kontemplativní povolání.
- Poslušnost zmiňovaná v "evangelním měsíci" (měsíc rozlišování vedený komunitou). Byla jsem si jistá, že poslušnost je cestou k duchovní svobodě a zralosti, která nás činí stále zodpovědnějšími za sebe sama před Bohem a našimi bratry a sestrami.
- Přítomnost Panny Marie. Panně Marii jsem svěřila svůj život a svůj duchovní život od prvních okamžiků svého návratu k víře, několik let před vstupem do Betléma, v době svého obrácení.
II. Tlak na povolání
Ačkoliv mě mnišský život v Betlémě přitahoval, brzy jsem narazila na otázky, které jsem pravidelně kladla sestrám, a dostávala vždy stejné odpovědi: „Mýlíš se! Odevzdej své myšlenky Panně Marii. To ona je musí obrátit.“ Byly to zejména otázky týkající serozlišování povolání v Betlémě.
Neměla by komunita, která tvrdí, že se hlásí k duchovnímu odkazu svatého Bruna, a proto žije životem v samotě jako kartuziáni, být přísná a obezřetná, než přijme „každého“? Základní heslo náboru ovšem znělo „V Betlémě je místo pro každého“. Jaké rozlišování má tedy toto společenství, které přijímá téměř všechny dívky, které hledají své povolání? Když jsem se dozvěděla, že hábit dostává za rok průměrně 30 až 50 dívek, zatímco kartuziánští mniši přijmou jen jednoho muže za deset let, vůbec mě to neuklidnilo!
Trvalo mi dva roky, než jsem přistoupila k obláčce, která znamenala vstup do postulátu. Jinými slovy, z hlediska kanonického práva jsem během těchto dvou let mohla kdykoliv zcela svobodně odejít. Vzhledem k tomu, jak jsem si byla nejistá, by mě v „normální“ komunitě nenechali déle než půl roku. Jenže kdybych skončila v „normální“ komunitě, nejspíš bych nikdy neodešla: chtěla jsem svůjživot odevzdat Bohu, a naplnit tak své křestní sliby. A tak jsem vykročila a rozhodla jsem se plně důvěřovat sestrám převorkám, které evidentně velmi milovaly a respektovaly církev.
Jenže v Betlémě funguje všechno jinak... A afektivita je první složkou, která nově přicházející přitahuje. Evangelní měsíc je prvníkrok: všechny sestry se „hýčkají“ generální představenou. A generální představená „hýčká“ všechny hypotetické mladé rekrutky, které se kolem ní shromáždily.
Pro mě byl tenhle evangelní měsíc možností seznámit se s komunitou. Jak jsem již řekla, do Betléma mě přitahovala jeho blízkost Panně Marií a skutečnost, že se zde neustále mluvilo o poslušnosti jako cestě ke „svobodě“. Měla jsem ke společenství také důvěru, protože bylo uznáno papežským právem. O to jsem se opírala na cestě dál.
Nicméně něco mi nesedělo.
Všimla jsem si, jak se mi během prvního evangelního měsíce věnovala generální představená, sestra Isabelle: často mě přede všemi jmenovala. To není málo, když uvážíte, do jaké míry je považována za "vtělení Panny Marie" nebo "pravou prorokyni s mnoha charismaty". Vnímala jsem přehnaný zájem o mou osobu. I když mi to lichotilo, zároveň mě to znepokojovalo. Něco bylo falešné, přepálené, přeceňované.
Když jsem tam přišla, bylo mi 30 let. Před příchodem do Betléma byl můj život pevně zakořeněný ve světě: od mládí jsem cestovala a žila v zahraničí, měla jsem otevřenou mysl a mluvila několika jazyky. Po absolvování obchodní školy jsem musela obstát na trhu práce a platit daně jako všichni ostatní. Pracovala jsem na oddělené péče o klienty ve velké francouzské strojírenské skupině. Už pěkných pár let jsem se uměla o sebe postarat a lidsky růst.
Potřebovala jsem tolik pozornosti, abych se cítila jako někdo? Fakt ne. A přesto, ačkoliv mě toto přehnané lichocení rozčilovalo, nechala jsem se „oblbnout“, protože jsem byl ve svém duchovním životě ještě na samém začátku.
Od prvního osobního setkání se sestrou Isabelle mi byl pronikavý pohled jejich očí velmi nepříjemný: bylo to jako průnik, vniknutí do mé osoby nad rámec toho, co jsem chtěla a co jsem mohla přijmout. Bylo to, jako by o mně chtěla vědět všechno a jako by mě také milovala „od věčnosti“. Působilo to na mě nesympaticky, falešně a přehnaně.
Ovšem během druhého evangelního měsíce se najednou začala chovat úplně jinak. Zeptala jsem se totiž znovu jiné převorky, která mě doprovázela jako „anděl strážný“ na těchto rekolekcích, jak se v Betlémě dělá rozlišování a proč odešla ta a ta sestra. Nevěděla jsem, že se dotýkám tématu, které je pro komunitu zjevně tabu nebo ostuda. Generální představená byla zřejmě okamžitě informována o mých dvou otázkách a asi ji to nepotěšilo. A najednou jsem ze dne na den přestala existovat! Byla jsem zmatená. Uvědomila jsem si, aniž bych tomu v té chvíli pořádně rozuměla, že jsem asi do něčeho šlápla. Stejně nepřiměřená pozornost, která se předtím věnovala mě, se teď zase věnovala novým mladým "cestovatelům" (účastníkům rekolekcí).
O Slavnosti všech svatých jsem přišla do kláštera, kde jsem pak všechny ty roky zůstala. „Přijít a vidět“ (nezávazně zůstat) byl klíčový koncept, který byl nabídnut mojí „svobodě“ (další klíčové slovo) na konci prvního evangelního měsíce.
Celá tamější komunita mě tam hýčkala. Měla jsem moc ráda své sestry a převorku. Důvěřovala jsem tomu, protože to byla církevní struktura. Afektivita byla stále velmi důležitým bodem: a mohla nahrazovat to, co mi chybělo v rodině, kterou přeci Betlém chtěl a mohl nahradit: „My jsme tvoje nová rodina.“
Byla jsem laička, která byla v klášteře sotva dva měsíce. Požádala jsem proto, abych mohla strávit Vánoce s rodinou, a to z rodinných důvodů, které jsem s důvěrou transparentně vysvětlila své představené. Ta se proti tomu důrazně ohradila a dala mi pevnou lhůtu: maximálně 2 nebo 3 dny: „Je velmi nepříjemné, když tu na první Vánoce nebudeš. Sestrám budeš chybět, nebudeš moci prožít naši krásnou liturgii a mohla bys přijít o své povolání. Musíš se brzy vrátit. Už jsi dokázala něco velkého, když jsi přišla, musíš pokračovat ve stejném duchu.“
Byl to tlak ze všech stran: chtěl jsem svůj život odevzdat Bohu. A opravdu jsem považovala Vánoce za důležitou dobu. Ale neměla jsem ráda, když mě někdo takhle svazoval. Kromě toho, kdybych rodině otevřeně vysvětlila, jak to proběhlo, byli by přesvědčeni, že se děje něco podezřelého. A já jsem nestála o žádné další napětí.
Také jsem věřila tomu, co mi řekla moje převorka: „Je normální, že rodiny nepřijímají tak radikální volbu. Svět už nerozumí našemu typu závazku, který je cestou svobody. Následovat Pána znamená jít cestou kříže, umět se zříci toho, co milujeme. A nezapomeň: On nepřišel přinést do rodin pokoj, ale meč. Budeš svobodná, až se zřekneš své tělesné rodiny.“
Všechny tyhle řeči sloužily k tomu, aby mě přesvědčily o tom, že je to „čiré milosrdenství“ dopřát mi těch pár dní s rodinou o Vánocích. Navíc tu bylo to riziko, že ohrozím své povolání, když budu moc zůstávat ve světě. A já tomu věřila, protože jsem ve své velké naivitě věřila, že Boží vůle ke mně přichází skrze převorku. Zkrátka, abych se vyhnula jakémukoli konfliktu, raději jsem své rodině namluvila, že je přijet a strávit Vánoce s nimi jen na dva dny je moje osobní rozhodnutí. Měli se se s tím spokojit, protože následující rok se to už opakovat nebude.
Rozdíl mezi tím, co mi bylo předkládáno a objektivní realitou církve byl obrovský: z hlediska kanonického práva jsem nebyla k ničemu a nikomu vázána: byl jsem prostě laik a mým záměrem v té době bylo jen „přijít a vidět“. Nikoliv povinně vstoupit. Své převorce jsem to velmi jasně řekla hned na začátku.
Tato zkušenost z Vánoc mě ovšem už do Betléma nějak zapojila, aniž bych si to uvědomovala a chápala, jak je to komplexní. Navzdory sobě samé jsem se rozhodla pro Betlém proti svojí rodině, jako by to bylo svobodné rozhodnutí.
Jak čas plynul, moje otázky ohledně rozlišování přetrvávaly. Stále jsem cítila intenzivní city, ale neviděla jsem žádná objektivní kritéria rozlišování, která by potvrdila mé povolání k životu v samotě a tichu. Položila jsem otázku o těchto nezbytných objektivních kritériích a o tom, že možná odejdu a budu své povolání hledat jinde, a dostalo se mi odpovědi: „Helene od Boha, to, co prožíváš, je normální! Všichni velcí mniši, kteří odešli na poušť, měli stejné pokušení. A přesto je v Betlémě místo pro každého. Copak nevidíš, že to byla Panna Maria, kdo tě sem přivedl? A my tě máme rádi! Vrať se k Mariinu Srdci, obnovte svou smlouvu s ní. Vypros si sílu její věrnosti a odříkání, aby ses držela Otcova plánu.“
To egu mladé konvertitky polichotilo... „Že bych snad někdy mohla být velká mniška? Panno Maria, slibuji, že budu poslušná, pokud bude tvou vůlí mě přivést do této mnišské rodiny. Dávám ti své povolání, abys mě vedla a pomohla mi ho uskutečnit Naprosto ti důvěřuji.“
Kniha života, k. II, 12 – slibuji poslušnost Panně Marii, n. 230:
"Mniška, která slibuje poslušnost Panně Marii, se musí zavázat, že bude kráčet v Mariině poslušnosti veškeré vůli Otce po cestě evangelia, konstitucí a pokynů, které dostává od svých představených. Tak se bude její poslušnost stále více podobat věrné, energické a realistické poslušnosti Panny Marie.“
Když jsem jednoho dne opět hovořila o svém přání odejít s jednou sestrou představenou, řekla mi: „Nemyslíš, že bys byla ještě nešťastnější, kdyby ses vrátila do světa a vdala se třeba za manžela, který by tě bil?“ „Ano,“ odpověděla jsem.
III. Moje terapie u neošamanů
Kvůli těmto neodbytným pochybnostem jsem se nakonec necítila dobře. Myslela jsem si, že by mi mohl pomoci psycholog. Mluvila jsem o tom se svou převorkou. Řekla, že požádá o povolení generální převorku, sestru Isabelle. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nebyla mniškou, jsem nechápala, k čemu je její souhlas nutný.
Povolení jsem obdržela o několik dní později faxem. V tomto faxu mi sestra Isabelle řekla, jakou má radost, že mě může poslat k výjimečné ženě, jedné ze svých blízkých přítelkyň, která pomohla tolika sestřičkám v Betlémě a dělá to i nadále. Děkovala Bohu, že mě Prozřetelnost a Panna Maria zavedly právě k místu, kde tato žena pracovala.
Poprvé jsem ji potkala v klášteře. Měla klíče, aby se dostala dovnitř, a já si uvědomila, že tam nejspíš chodí za sestrami. Ale protože jsem nebyla sestra, bylo mezi mou převorkou, jí a mnou dohodnuto, že se připojím k terapeutické skupině, kterou zakládala pro pacienty mimo klášter. Na svůj první terapeutický víkend jsem tam měla jít následující týden. Bylo to u ní doma, nedaleko kláštera.
Když začalo skupinové cvičení, divila jsem se, že v místnosti, kde jsme se sešli, byly zavřené okenice. Terapeutka to zdůvodnila to tím, že ji sousedé ze žárlivosti považují za "gurua", protože koná mnoho dobra.
Sobotní večer byl nazvaný „očistná noc“ a měl nás zbavit zlých duchů. Já jsem se snažila přestat kouřit. Tato žena mi vysvětlila, že takový večer uprostřed terapeutického víkendu bude mít pro mě velký význam, a to díky konzumaci tabákové rostliny. Všechno to znělo velmi podivně...
Během "očistného večera" klečela skupina v kruhu. Každý stál před jedním kbelíkem. Všichni jsme během velmi krátké doby vypili dvoulitrový odvar z tabáku. Světla byla ztlumena. Z jakési kazety hrály nesrozumitelné zpěvy. Během toho tato žena a dlouholetá přítelkyně sestry Isabelle procházela kolem každého z nás, kouřila a foukala nám cigaretový kouř na hlavu, pod šaty, na záda, břicho a dlaně, občas sama zpívala ta samá podivná slova, přičemž z ní čas od času vyšla „Maria“. Ve skutečnosti to byly písně amazonských indiánů v kečuánštině. A pak samozřejmě působila tabáková rostlina: velmi rychle se všichni vyzvraceli do kbelíku před sebou... To trvalo i dvě hodiny, a všichni byli vyčerpaní. Byl to rovnou postní den!
V neděli ráno nebylo možné přerušit léčbu, aby se šlo na mši. A tak nám přijímání v oddělené místnosti podávala tato žena sama.
Za normálních okolností bych vzala nohy na ramena a nezůstávala tam déle než hodinu. Ale chtěla jsem mít důvěru, a tak jsem si říkala: „Tohle stoprocentně zavání New Age. Ty ale máš být otevřená! Podívej, poslala tě tam sestra Isabelle. Generální představená komunity papežského práva! Je jasné, že se nemůže mýlit. A znají se už tolik let. Tato žena pomohla mnoha sestrám. Kdyby to bylo opravdu úplné New Age, lidé by o tom věděli. Přestaň být tak kritická. Důvěřuj:pochází to od sestry Isabelle! Nemůže nemít rozlišování. Jinak by ji Betlém nikdy nezvolili generální představenou!
Chodila jsem tedy na tyto „terapeutické" víkendy asi šest měsíců.
Jednoho dne mi tato žena řekla: „Myslím, že ty ještě potřebuješ ještě několik sezení navíc. Nabízím ti možnost zdarma se připojit k nové skupině, kterou zakládám. Ale na oplátku bych byla ráda, kdybyste přijel příští víkend, protože tam budu mít kolegu. A já bych chtěla, aby ses s ním seznámila.“
Ověřila jsem si to u své převorky: sama toho kolegu prý znala. Všechno je tedy v pořádku, takže se o pár dní později zúčastním onoho slavného víkendu. Bude to pro mě velmi dobré!
Tento muž mluvil o Benediktu XVI. S pomocí Bible a všech míst, kde se mluví o medvědech, nám tento lékař přímo dokazoval, že náš papež je Antikrist (Benedikt XVI. právě před několika měsíci nastoupil na Petrův stolec a v jeho znaku byl medvěd)!
Vařila se ve mně krev! Přede všemi jsem Benedikta XVI obhajovala. Pak se mě ta žena pokusila před zbytkem skupiny ponížit. Nic jsem na to neřekla, ale měla jsem jasno: Už se na ta sezení nikdy nevrátím. To bylo naposledy, co mě tam někdo viděl.
Šla jsem zpátky do kláštera. Řekla jsem své převorce, že se tam nechci vrátit, protože je to totální New Age. Řekla jsem jí, že tato žena využívá přítomnosti a přátelství mnišek, aby si vylepšila v oblasti pověst, ale na tom, co dělá s účastníky, nebylo nic katolického. Všechno to byl podvod a já jsem si tím teď byla jistá.
Sestra Isabelle byla samozřejmě informována. Poté jsem se setkala se sestrou z její rady, která mě dlouho poslouchala a překvapilo ji, co jsem jí říkala. Na konci tohoto setkání však padlo rozhodnutí: tato žena už nebude sestry doprovázet, protože to nebylo poprvé, co se o ní sestrám donesly podivné věci.
Vlastně jsem ji v klášteře už nikdy neviděla. O dva nebo tři roky později ji bylo možné čas od času zahlédnout na tribuně kostela.
Když jsem opustila komunitu, pátrala jsem na internetu, abych zjistila, kdo ta žena skutečně je. Rychle jsem našla několik webových stránek, které psaly o ní, nebo které o centru v Jižní Americe, které se jmenovalo stejně jako její dům ve Francii. Během těch víkendů o něm často mluvila. Do tamního detoxikačního centra pravidelně jezdili pacienti, aby se léčili ayahuaskou, nebo ji aspoň zkusili. Ayahuasca je halucinogenní rostlina, která je na francouzské půdě zakázaná...
Ale co víc, dva roky předtím, než mě za ní sestra Isabelle poslala, byla tato žena i její kolegyně ve vazbě, kde byly třikrát vyšetřovány, což ještě umocňuje kriminální aspekt této šokujícího případu, jehož nepřehlédnutelným pozadím je psychická manipulace.
Když o tom vědělo celé okolí, jak to mohli v Betlémě nevědět? Později jsem se dokonce dozvěděla, že i biskupství mělo na ni a na toto místo složku.
Jak můžeme nepovažovat za vážné, že generální představená zvolená komunitou papežského práva může posílat své ovečky k lidem, kteří praktikují alternativní terapie šamanského typu? Jak to, že nepovažujeme za vážné, aby toto rozlišování musela dělat mladá členka, která právě přišla? Potřebuje mnišská rodina Betléma, Nanebevzetí Panny Marie a svatého Bruna, aby mladí lidé nejprve našli sebe sama, objevili sami její charisma a učili se sami ABC rozlišování?
A co víc, není v Betlémě od samého základu určitá záliba ve všem, co souvisí s určitou formou gnóze nebo mystiky, což by mohlo vysvětlovat nedostatek rozlišování?
Dějiny této komunity to docela dobře ilustrují.
Další části tohoto svědectví zveřejníme postupně na našem webu.
Zdroj: https://www.avref.fr/fichiers/Témoignages%20Béthléem%202014.pdf
Zdroj obrázku: By Dudibi - Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=107427574
