Vlastně se mi nic nestalo, jen...

Původně byl tohle úplně jiný článek. Článek plný hněvu na ty, kteří nechápou, že dospívající dívky ještě nejsou dost dospělé na to, aby dokázaly držet hranice, které překračují dospělí, zvláště pokud jsou nositeli nějaké autority. Pak ale uplynulo pár dní, během kterých mi došlo, že si to možná přečtou i ti dospělí, kteří nikoho nezneužili a budou se právem cítit dotčení, že se dopouštíme zevšeobecnění. 

Proto chci na začátek vyjádřit vděčnost těm, kteří umí dobře doprovázet druhé a držet hranice. Těm, kteří jsou dost citliví, aby poznali, kde hranice leží. A těm, kteří věří obětem, protože ví, že jsou i autority, které zneužijí svou moc a někoho zraní.

Dostáváme mnoho zpráv od lidí, kteří slyšeli podcast „Ve stínu celibátu“. Některé zprávy jsou podpůrné, některé odsuzující. Za všechny moc děkujeme, ano, i za ty, ve kterých s námi nesouhlasíte. Negativní komentáře nám pomáhají vidět, co je třeba ještě lépe vysvětlovat a k jakým nedorozuměním může docházet. Mezi zprávami jsou i nová svědectví lidí, kteří byli zneužiti. Vážíme si důvěry, kterou v nás máte!

Často svědectví začínala slovy „Vlastně se mi nic nestalo, jen…“ Jenže není žádné „jen“. Všechno to jsou příběhy o překračování hranic, které musí zůstat nepřekročitelné – a i když nedošlo k znásilnění, zranění zůstala, neviditelná a obrovská. V případě kněží jsou příběhy ještě bolestnější, vždyť právě oni jsou často vnímáni jako vzory života „správných katolíků“. A možná za to můžeme částečně i my sami, protože na kněze hledíme jinou optikou, jako by kněžské svěcení udělalo z mužů nadpozemské bytosti. A s tímto vnímáním je pak mnohem lehčí odsoudit oběti, než vidět ty skutečně zodpovědné. Zodpovědný je ale kněz, který zneužil, ne holka, které ještě není ani dospělá. 

Kněžství je totiž stejně pomáhající profese jako jiné. Co odsuzujeme u učitelů, lékařů nebo psychoterapeutů, odsuzujme i u kněží. Nemají právo chtít po našich dcerách, aby je hladily, líbaly nebo aby oni je mohli osahávat. Prostě ne. 

Všechna svědectví zveřejňujeme v anonymizované podobě a se souhlasem těch, kteří nám je svěřili. Děkujeme za důvěru.

Postupně poslouchám ty podcasty a hodně přemýšlím o kněžích, co znám. Dnes se mi vybavila vzpomínka. Bylo mi něco přes patnáct let, byla jsem čerstvě pokřtěná a vybral si mě novokněz z naší farnosti, abych chodila na faru a pomáhala mu. Přitom po mě chtěl, abych ho vískala ve vlasech, položil mi hlavu do klína. Přišlo mi to zvláštní, ale vysvětlila jsem si to tak, že je tu osamělý, daleko od rodiny, bylo mi ho líto... a byl to duchovní a já nováček v církvi s úctou ke kněžství. Normálního chlapa bych poslala do háje, ale kněz pro mě byl něco jako neznámý tvor z hlubin. Tak jsem ho něžně vískala, dokud nevyskočil jak čertík a nevypakoval mě narychlo z bytu. Nechápala jsem, co se stalo a oplakala jsem to (dneska je mi jasné, co to s ním asi dělalo). 

Měla jsem zpovědníka, který překračoval dost hranic ve fyzickém kontaktu. Pak jsme se bavily s kamarádkou, která byla v těžké životní situaci, a ta šla ke knězi, který také velmi překračoval hranice. Nespali spolu, ale zneužívání může mít i jiné formy... Svěřila se mi, a zavázala mě slibem mlčení. Je mi teď z toho smutno, cítím napětí, nevím jak se chovat, když vím, že on jí má stále ve své moci, a jak je nešťastná. 

Mou kamarádku, byly jsme vlastně ještě děti, tak si její zpovědník posazoval v pubertě při zpovědi na klín a líbal jí na krk a šíji. 

Zneužívání od kněze bylo v mém případě takové míň nápadné, těžko za to po letech veřejně kamenovat. Nicméně skutečně udělalo velikou paseku v mém intimním životě. Po celý svůj zbytek života jsem zahlcená pocitem studu a nečistoty. Jak už to bývá, zneužívající se zpravidla nalepí na někoho, kdo má svých trápení od dětství tolik, že za blízkost je ochoten platit i zbořením své důstojnosti a soukromí. Doma vládla tíživá atmosféra bolestí, frustrace a vyčerpání. Takže pak zájem, byť spojený s otlapkáváním dospívající holky v případě příležitosti v noci pod oblečením mimo "ta" místa, ale se zjevným zaujetím a vzrušením (já ležela nebo stála jako prkno, ale byla jsem omámená probouzenou sexualitou a potřebou blízkosti - kohokoliv, natož toho obdivovaného kněze)... Jenže kněz se celá léta tvářil, že je můj duchovní vůdce a peskoval mě za všechno možné - nebyla tam vlídnost a laskavost, která k lásce patří - asi se i někde v hloubi duše styděl, ale shazoval to na mě, že já jsem ta svůdkyně - panna mezi 14 a 18 lety, zbytečné to komentovat. Ve mě se tak despekt a neúcta k tomu, co se mnou dělá, neoddělitelně propletly s fyzickou intimitou. Jsem bohužel hodně citlivá, tak mi to poplivání těla a můj vnitřní odpor k vlastnímu vzrušení vydržel až dodnes. 

Štve mě i to, že zatím co já na sobě musím léta tvrdě makat, abych se trochu zbavila svých sebevražedných puzení z vlastní nesebeúcty a nerozvrátila si manželství svou neschopností normální intimity, kněz si nic nepřipouští a pracovat na sobě "nemusí" - a tváří se celá léta stále podobně "namistrovaně". Knězi jsem už před 15 lety řekla, že si myslím, že to celé v mém dospívaní nebylo v pořádku, a on na to odpověděl, že mě slyší a zdálo se mi, že se snad stydí.