Rozhovor s Tadeášem Spišákem, opatem premonstrátské komunity v Želivě o vytváření komunity, životě bez masek a překonávání těžkých věcí.
Prosím, můžete o sobě říct pár slov?
Jmenuji se Tadeáš Spišák. Narodil jsem se v Košicích, je mi 40 let. Jsem nejmladším členem želivské kanonie a zároveň jejím opatem. To je trochu bizarní, ale možná to přináší zase nové možnosti pro komunitu.
Jste želivským opatem. Co všechno obnáší mít na starosti komunitu?
Předtím, než jsem se stal opatem, jsem byl převorem. Převor má vlastně na starosti chod domu, měl by být člověkem, který se snaží sladit duchovní program s ostatním programem, jako jsou prohlídky kláštera, semináře, přijímaní hostů. Prostě aby se třeba nepotkala svatba a pohřeb najednou v kostele. :) Převor je tedy vlastně hostitel.
Opat má navíc na starosti kromě komunity v klášteře i bratry, kteří žijí mimo komunitu. A to je v našem klášteře většina. Mimo komunitu žije 23 bratří, v klášteře nyní pouze 7. Jsem v pozici člověka, který společně s bratřími hledá nějakou vizi do budoucna a cestu, jak společně kráčet jako celek v jednotě.
Takže vaším úkolem je být ten, kdo stmeluje bratry?
Stmeluje a zároveň motivuje k podstatě, kterou jsme.
A co je podstata?
Žít to, co jsme Pánu Bohu slíbili. Takže společný život, dokonce my premonstráti kromě slibu čistoty, chudoby a poslušnosti slibujeme i život ve společenství. Při slibech jsme také slíbili změnu svého chování. To je síla, že?
Jsme ale pořád v době, kdy komunitu stavíme. Nikdo není odborník na komunitní život, pořád jsme na začátku. Někdo by mohl namítnout, že je už 30 let po revoluci – to je pravda, ale do kláštera často přišli bratři, kteří po neshodách nebo zklamání odešli na faru a nežili v komunitě s ostatními bratry. Společný život se však dá naučit pouze praxí a zkušeností. Nemáme navíc starší bratry, kteří by žili celý život v klášteře, protože za komunismu v klášteře žít nemohli.
Problém je i vzájemné odpuštění, které se člověk naučí pouze v komunitě. Není řešení se v případě problémů odstěhovat na faru a žít sám. Vztahy se pak komplikují. Když žije v klášteře 7 lidí a 23 na farách, ačkoli všichni slíbili společný život, je někde jistě problém.
Co myslíte, že je základ, bez kterého se komunita nemůže obejít? Co je zásadní pro komunitní život?
Nemít masku. Zásadní pro komunitní život je ukázat svou křehkost. Dát na dlaň to, jaký ve skutečnosti jsem. Myslím, že i v manželství nebo v jakémkoli jiném vztahu, pokud má fungovat, tak k sobě musíme být upřímní. Musíme vědět, jaký kdo je.
Maska s maskou vztah nevytvoří. Dokonce ani Bůh s maskou nic nenadělá, protože Boží milost může pracovat pouze, když jsme sami sebou. Ale když neřeknu lékaři, co mě bolí, tak mi nemůže pomoci. A s Bohem je to stejné.
Co znamená křehkost? To neznamená, že budu každému na potkání vyprávět, co jsem zkazil nebo co se mi nedaří, kde jsem slabý. Ale když v komunitě vznikne atmosféra přijetí, tak zároveň vznikne i úcta jednoho k druhému. Nemůžu si myslet, že jsem lepší než ti druzí. A naopak když vím, s čím kdo bojuje, kde je slabý, tak vím, co od něj můžu čekat. Co pro něj bude velké břemeno nebo velká zátěž.
Takže i vám se lépe pracuje s lidmi, které dobře znáte?
Ano, myslím, že pak jsou vztahy mnohem upřímnější. A člověk se v takovém prostředí může cítit bezpečně.
Když odhalíte svou křehkost, tak se ale vystavujete tomu, že někdo zneužije, že se otevřete. Je to určitý risk, krok odvahy. Zároveň ale, a to udělal Ježíš na kříži, dáváte stranou všechny zbraně.
Ve vaší komunitě došlo k tomu, že jeden bratr spáchal sexuální delikt. Jakkoli to nebylo sexuální zneužití, byl to strašný čin, který způsobil i velké zranění celé komunity. Jaké to pro vás bylo? Jak jste s touto zprávou pracovali?
Už nikdy bych to nechtěl v životě zažít. Tou dobou jsem byl ještě převor, ale pan opat v ten den nebyl doma, takže já jsem byl ten, kdo mluvil s kriminální policií. Policie nejdřív přišla do kanceláře našich zaměstnanců a sháněli někoho z vedení kláštera. Kolegyně za mnou pak přišla do jídelny, kde jsem zrovna obědval, a řekla mi, že je tu kriminální policie. Byl jsem v šoku. Sedli jsme si v kanceláři, aby mi policisté mohli diskrétně říct, co se stalo. Řekli mi ale jenom, z jakého paragrafu je náš bratr obviněn, neřekli mi, co přesně se stalo. Neřekli, že se jedná o sexuální čin, bratr byl totiž obviněn z nelegálního odebrání tkání nebo orgánů. To si představíte spíš nějaké pašování nebo nevím co, ale nenapadlo by mě, že by se mohlo jednat o odebrání varlete. Šílenost.
Byli jsme v šoku. To, co se skutečně stalo, jsme se dozvěděli, až když se bratr vrátil z vazby s tím, že bude souzen na svobodě. O to to bylo drsnější. Najednou máte vedle sebe spolubratra, o kterém jste si mysleli, že ho znáte. Zjistíte, že ho neznáte. A k tomu víte, že vy jste křehkost ukázali, ale on ne. Můj první pocit byl hněv. Hněv a zrada.
Pak jsme si to vyříkali. Dnes už ví a uznává, jak ho to pohltilo. Už ví, kde ho ďábel věznil a ničil. Protože když něco vyndáme na světlo a řekneme, co se děje, ztratí to moc. Ale když věci zůstanou utajené, tak můžete být zahlceni vinou a hanbou. Někdy i falešnou, jako třeba v případech dětí, které vyrůstali v rodině s rodičem alkoholikem. Ničím se neprovinily, ale přesto mají velký pocit viny a strachu.
Do toho v novinách vyšly nepravdivé informace, jako třeba že ten bratr sloužil po obvinění mše na veřejnosti. Bratr pracoval jako diecézní kněz, jeho zaměstnavatelem byl tedy diecézní biskup. Kriminální policie mu ještě v ten den volala a on byl okamžitě suspendován.
Všichni jsme byli pod velkým tlakem, zavázali jsme se, že bude spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, ale nezavázali jsme se, že obhajujeme to, co udělal, to ani náhodou. Přesto nás veřejnost obviňovala z toho, že bratra kryjeme, když se vrátil z vazby k nám do kláštera.
A také jsme byli ve velké depresi. Můj starší spolubratr, který prošel komunistickým stíháním a vězením, mě tahal z postele.
Co v tu chvíli pomohlo vám?
Pomoc kamarádů laiků, kteří tu v klášteře byli na již dříve naplánovaných akcích a seminářích. Když to vypuklo, zrovna tu pobývali a viděli mě jako zlomeného člověka. Bylo tu setkání chlapů, kteří se za mě modlili. Tátové od rodin, kteří se modlili za nás v komunitě a žehnali celému klášteru. To bylo až zázračné a šokující. Kolikrát mají laici větší víru než my kněží.
Kromě duchovní podpory to byla i praktická pomoc. A vědomí, že na to nejsme sami.
Byli jste tedy zraněni jako celá komunita?
Ano. Bylo to pro nás strašně bolestivé. Velmi zraňovalo to, že do nás kopali i kněží, vlastně kolegové. Všechny nás hodili do jednoho pytle. Laici tolik ne. Nechci ale zevšeobecňovat, byli i kněží, kteří nás podpořili.
Ze začátku jsme byli v takovém šoku a tak zavaleni hanbou, že jediné, co jsme mohli, bylo pořád opakovat, že to není možné. Nezvládali jsme ani říct, co se stalo, když se nás někdo ptal.
Když opadla ta prvotní úzkost a strach, byli jsme schopni o tom mluvit. A to pomáhalo. Ubrala se tím příšerná tíha, která nad námi byla.
Tomu ale muselo předcházet nějaké rozhodnutí, že ten čin nebude tabu, že o tom budete otevřeně mluvit. Bylo těžké se takto rozhodnout?
Ani ne. Bylo nám jasné, že to bude ve společnosti haló. Počítali jsme s tím, to se nedá ututlat.
Takže jste to vnímali tak, že není jiná cesta?
Není jiná cesta. A hlavně na nás to všechno bylo i vidět, to se nedá jen tak odbřemenit a jít dál. Lidé na nás viděli, že potřebujeme podporu.
Jakmile jsme se dozvěděli, co se stalo a zároveň jakmile jsme se za toho bratra zaručili, že bude spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, navštívil jsem strahovského opata, kterými mi poradil, ať danou věc proberu s Markem Drábkem. Marek Drábek nám pak pomohl s komunikací s veřejností.
Máme jako klášter 50 zaměstnanců, oni se také museli dozvědět, co se stalo. Sešli jsme se s nimi a o všem s nimi mluvili. Nabídli jsme jim i zprostředkování psychologické pomoci. Sám jsem zaměstnancům řekl, jak moc mi to je líto.
S Markem Drábkem jsme řešili i sepsání prohlášení pro veřejnost. Je důležité věci netutlat a lidsky komunikovat.
Navíc hned v neděli potom, co ten skandál vypukl, Marek přijel na mši svatou, kterou celebroval a kázal. To kázání si moc nepamatuju, ale vím, že lidem řekl, že nemůžeme smazat všechno dobré, co ten člověk udělal a že i ten bratr potřebuje naši pomoc. A po mši svaté byla možnost, aby se lidé na cokoli ptali. To bylo velmi důležité. Moc lidí se veřejně neptalo, ptali se spíš v soukromých rozhovorech, ale dali jsme tu možnost – mikrofon si mohl vzít kdokoli.
Jak přemýšlíte o tom, co se stalo?
Myslím, že kněžské úkoly ten spolubratr žil poctivě. Akorát řešil něco, co bylo v jeho životě skryto a tabuizováno. Vznikl tak vlastně nádor, který způsobuje zhoubu a který se pořád zvětšoval. Je důležité mít dobré přátele, umět přijmout kritiku, nevyhledávat jenom tu svou skupinu lidí, se kterou mohu souhlasit. Pro nás pro kněze je důležité mít duchovní vedení nebo supervizi, jestli nejsem přepracovaný nebo frustrovaný, včetně sexuální frustrace. Takový kněz pak nemůže mít dobré vztahy, je zatrpklý a pořád rozhněvaný, obtěžují ho lidi. A to je katastrofa a musí rychle vyhledat pomoc.
Mluvil jsem o tom se staršími spolubratry. Říkali mi, že je učili, jak se máme chovat jako kněží, jak máme komunikovat s lidmi a jak se máme obléci, co a jak máme slavit. Ale nikdo s námi nemluvil o tom, že může přijít deprese, zranění od lidí, může přijít chuť se uzavřít nebo nějaká krize. Nikdo s námi nemluvil o tom, že můžeme žít v komunitě, a přesto se cítit osamělí. Podcenily se psychologické testy, které jsou dnes už na dobré úrovni.
Teď tedy v komunitě děláte něco jinak než předtím, co se to stalo?
Snažíme se. A myslím, že se nám to povedlo i na poslední kapitule kanonie (setkání všech bratrů).
Například zvu do kláštera různé lidi, od kněží spirituálů až po psychology a terapeuty. Měli jsme přednášku od Marka Drábka a sestry Agniezsky Jarkowské o zneužívání, nejen o tom fyzickém, ale i emocionálním a duchovním. Je potřeba mluvit o manipulaci a zneužívání.
Kristus říká, že jsme ve světě, ale nejsme ze světa a upozorňuje na to, že se můžeme stát, že splyneme se světem, že přestaneme solit a svítit. Je logické, že církev má stejné problémy, jako společnost. A to se netýká jen problémů se sexualitou, ale mnoha dalších věcí.
Musíme umět balancovat emoce a konstruktivně řešit výzvy, které před sebou máme.
Mluvili jsme o těžkých věcech. Proč si myslíte, že stojí za to otvírat i těžké věci?
Určitě je to těžké. Pro nás pro kněze i pro lidi v církvi. Mnoho lidí se snaží žít poctivě a pak někdo přijde a hodí je do jednoho pytle s dalšími. To je velmi těžké. A zaznívá i to, jak to kněze zraňuje.
Právě se často se setkáváme s tím, že je lepší o náročných věcech nemluvit, protože se tím otvírají staré rány. Že by bylo lepší mlčet a o ničem nemluvit, protože to zraňuje.
No… Jenže vřed se musí rozříznout. I když to bolí. Je bolestivé a šokující, jak skrytý, pokrytecký a nerelevantní život může žít člověk, který na jedné straně dělá kněžskou službu a na druhé straně má úplně jiný život. To je potřeba otevřít. Jinak se hněv a bolest usadí někde v pozadí, a to logicky přinese nedůvěru. Nejde kázat vodu a pít víno.
Je to těžké, to určitě, ale je potřeba o všem mluvit, aby mohlo dojít k uzdravení.
A taky abychom nebrali věci na lehkou váhu. Mám kamaráda, který byl zneužitý knězem. Jednou šel po dlouhé době ke zpovědi a tam otevřel, proč tolik let nebyl v kostele a co se mu vlastně stalo. A ten kněz mu řekl: „Jé, zaplať Pán Bůh, marnotratný syn se vrátil.“ Ten kamarád z toho byl strašně naštvaný, protože přece nebyl žádný marnotratný syn, nic neprovedl, jemu bylo ublíženo. Ten zpovědník to možná řekl v dobré víře, ale absolutně nepochopil velikost a váhu toho, co se tomu kamarádovi stalo.
