Listopad jsme zakončili Setkáním ke dni obětí a přeživších sexualizovaného násilí.
Kromě komentované prohlídky k výstavě "Já nejsem tím, kdo se má stydět" byla součástí setkání také ekumenická modlitba.
Na našem webu jste mohli zaznamenat pocity a zpětné vazby autorek obrazů. Rozhodli jsme se oslovit s prosbou o reflexi i jednoho z představitelů církví, kteří se na modlitbě podíleli. Vážíme si otevřenosti, s jakou s námi mluvil synodní senior ČCE Pavel Pokorný.
(Pozn. autorky: Jelikož si s Pavlem tykáme, zanechala jsem tykání i pro tento rozhovor.)
Pavle, vedl jsi nedávno spolu s dalšími zástupci církví ekumenickou modlitbu za oběti a přeživší sexualizovaného násilí, nejen v církvi. Jaké pocity jsi měl, když jsi byl poprvé osloven k této roli? Byla příprava této modlitby pro Tebe nějak specifická, ať už osobně, nebo z hlediska spolupráce s ostatními církvemi?
Snad tíživěji než jindy na mne dolehla odpovědnost. Slovy, gesty, celým zjevem a projevem na druhé působíme. Bylo zřejmé, že při tomto setkání se budeme dotýkat událostí, které hluboce zasáhly lidské životy. Budeme muset mluvit otevřeně, snažit se pojmenovat věci pravými jmény, a zároveň bychom se měli vyvarovat toho, abychom neotvírali necitlivě způsobená zranění. Byl jsem vděčen spolku Někdo ti uvěří, že sám z velké části vyhledal a oslovil účastníky z dalších církví. Navrhl jsem jakousi osnovu či témata a nechal každému prostor, aby vytvořil svou vlastní autentickou modlitbu. Osobně jsem měl z výsledku dojem, že osobitost, různorodost každého z nás je znát, zároveň však je patrné i to, co máme společné, totiž bolest z toho, co se dělo a děje, solidarita s obětmi a vůle ke změně církevního prostředí.
Když jsme se teď věnovali přípravě na setkání, jaké to pro Tebe bylo přímo na místě? Oběti a přeživší často nehovořili detailně o tom, co se jim stalo, ale spíše sdíleli, jaké pocity a emoce v nich jejich zkušenosti vyvolaly a stále vyvolávají, a jak se vyvíjel jejich vztah k sobě i k jejich církvi. Jaké bylo poslouchat tyto příběhy nejen jako člověk, ale také jako farář a představený církve, od níž lidé očekávají ochranu před takovými věcmi?
Bolest, pláč, hanba. Říkal jsem si, že je skutečně na místě naše modlitby začít vyznáním vin církve. A v reakci na název výstavy docela explicitně povědět: „My se před Bohem a před lidmi stydíme.“
Českobratrská církev evangelická (ČCE) před několika lety zřídila na svém webu sekci věnovanou pomoci obětem sexuálního zneužívání v církvi. Spolu s Janou Šarounovou jste zde uvedeni jako kontaktní osoby pro tyto případy. Co tato role obnáší? Jaké to je být v takové funkci?
Povědomí o tomto kontaktu ještě není příliš rozšířeno. Teprve pomalu se učíme se skutečností zneužívání zacházet. Chápu svou roli jako nabídku prvního kontaktu pro toho, kdo se potřebuje svěřit. Ať už přímo oběť nebo někdo jí blízký. Musím být připraven trpělivě naslouchat, dát čas a důvěru, a postupně společně s dotyčným/dotyčnou hledat, jak dál. A jsem rád, že tohle jak dál už není jen na mně. Mohu nabídnout spolupracovníky, kteří poskytnou obětem odbornou a lidskou podporu na další cestu.
ČCE také před několika lety navázala spolupráci se spolkem Někdo Ti uvěří. Jak tuto spolupráci vnímáš? Co jsi si z ní zatím odnesl a co od ní do budoucna očekáváš?
Pro mne je tato spolupráce naprosto klíčová. S užitkem jsem vyslechl už několik přednášek, účastnil se dílny, přečetl materiály, měl jsem možnost osobně se poradit. Spolek je i ochoten vstoupit přímo do dění v naší církvi, zažil jsem jejich intervenci v několika případech a vážím si toho. Doufám, že se tato spolupráce bude do budoucna rozvíjet.
Věnovali jsme se jak jedné konkrétní akci, tak i dlouhodobé práci na tématu sexualizovaného násilí. Přinesly Ti tyto zkušenosti nějakou inspiraci nebo nápad, jak by mohla ČCE, případně církve obecně, přistupovat k tomuto tématu jinak? Pokud ano, jaké konkrétní kroky bys navrhoval?
Konkrétními kroky, které ČCE dělá a které ovšem nevycházejí z mých nápadů a návrhů, jsou tvorba etického kodexu pro kazatele a příprava povinného školení pro církevní zaměstnance. Záleží nám i na osvětě v církvi vůbec, protože je důležité porozumět tomuto fenoménu, umět ho odhalovat a čelit mu. A k tomu nestačí jen vůle vedení církve, ale spolupráce všech.
Tento rozhovor budou na našem webu číst i lidé, kteří byli zneužiti. Chceš jim na závěr něco vzkázat?
Z těch svědectví o zneužívání v církevním prostředí, která jsem četl a slyšel, se mne zvláště dotýká ta skutečnost, že oběti prožívají nejen ztrátu své důstojnosti a zavržení lidmi, ale také Bohem. Ztrácejí blízkost Boží, víru. Kdo jim zbývá jako zastánce? Komu ještě mohou důvěřovat? Od koho očekávat pomoc? Církev tady selhává právě v tom, co je jejím posláním a smyslem. Zavírá cestu k Bohu, namísto aby ji otvírala. Pokřivuje obraz Boží, dopouští se lži. Proto jsem při zmíněném setkání četl žalm 22, který začíná slovy „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Tahle slova říká umírající Ježíš na kříži. Náboženští představitelé se mu vysmívají. Jenže oni nemají pravdu. Jejich bůh je falešný. Skutečný Bůh je s Ježíšem. Skutečný Bůh je s těmi, které církev poškodila, odepsala, nedokázala podržet. A já přeju všem, kdo jsou takto s Kristem křižováni, aby spolu s ním byli vzkříšeni k novému životu.
