Rozhovor nejen o Centru pro ochranu nezletilých, ale i o případu Marka Rupnika a práci s oběťmi a pachateli sexuálního násilí v církvi.
Působí Hans Zollner stále v Centru pro ochranu nezletilých? Otázka, kterou jsme v poslední době slyšeli z několika stran. Tak jsme se zeptali přímo.
Stojíte v čele nového institutu IADC, můžete popsat historii vzdělávání v oblasti ochrany nezletilých na Gregoriánské univerzitě?
Institut antropologie. Interdisciplinárních studií lidské důstojnosti a péče (Institute of Anthropology. Interdisciplinary Studies on Human Dignity and Care – IADC) vznikl z Centra na ochranu dětí (Centre for Child Protection – CCP), které bylo založeno v roce 2012 v důsledku vlny zájmu veřejnosti o skandály sexuálního zneužívání v katolické církví. CCP bylo založeno společně Papežskou gregoriánskou univerzitou, arcidiecézí Mnichov a Freising a katedrou dětské a dorostové psychiatrie a psychoterapie Univerzitní kliniky v Ulmu. V říjnu 2014 se přestěhovalo do Říma, centra katolické církve. Dne 1. září 2021 se CCP po schválení tehdejší Kongregací pro katolickou výchovu stalo Institutem antropologie. Interdisciplinárních studií lidské důstojnosti a péče (IADC) na Papežské gregoriánské univerzitě.
IADC si vzal za úkol vyučovat a zkoumat otázky důstojnosti a péče interkulturním a interdisciplinárním způsobem, přičemž vychází z křesťansky orientovaného antropologického pohledu na lidský život. Tímto způsobem chce IADC přispívat k formaci mužů a žen, kteří slouží druhým, zejména těm, jejichž důstojnost byla zraněna, a těm, jejichž důstojnost vyžaduje zvláštní péči.
Na co jste v rámci tohoto vzdělávacího projektu nejvíce hrdý?
Nemyslím si, že "hrdý" je to správné slovo, ale určitě cítíme hlubokou vděčnost za to, čeho bylo za posledních 12 let dosaženo díky odhodlané práci, obětavým lidem a vedení Ducha svatého, který vedl naše kroky i v těžkých dobách.
Od počátku nabízíme ve spolupráci s partnerskými institucemi po celém světě kombinovaný vzdělávací program. Vytvořili jsme také prezenční akademické programy, a to od roku 2016 v podobě jednosemestrálního certifikovaného studia v oboru Safeguardingu (ochrany nezletilých a zranitelných dospělých osob) v anglickém jazyce a od roku 2021 ve španělském jazyce, licenciátu v oboru Safeguardingu (magisterský - druhý cyklus akademického studia) v angličtině od roku 2018 a doktorátu v oboru antropologie od září 2022.
Budujeme globální síť kvalifikovaných a angažovaných pracovníků, kteří se zasazují o ochranu nezletilých v církvi. Naše práce je součástí širšího hnutí za změnu, nejde jen o uznání toho, co se stalo, ale přijímá konkrétní kroky pro prevenci zneužívání, zasahuje v situacích zneužívání a podporuje diskusi o tom, jak může církev, biskupové, laici a nakonec my všichni, tento naléhavý problém řešit. Příkladem spolupráce v této oblasti je každoroční mezinárodní konference International Safeguarding Conference, podporující výměnu osvědčených postupů a vzájemného učení se mezi odborníky z praxe. Dalším příkladem je celosvětové sdružení Global Safeguarding Alliance, skupina institucí, které se angažují v této oblasti a spolupracují na akademické úrovni a ve výzkumu.
Kdy jste se vy osobně poprvé setkal s obětí sexuálního zneužívání ze strany duchovního? Jaké to bylo a co pro vás bylo náročné?
Poprvé jsem se věnoval doprovázení obětí sexuálního zneužívání před více než 25 lety. Každý člověk má jiný příběh hlubokého utrpení. Proto je zapotřebí hluboké naslouchání nejen ušima, ale také srdcem, empatie a upřímná pozornost.
Setkání s oběťmi a přeživšími jsou pro naši činnost v IADC zásadní a naše práce se opírá o jejich hlas. Jsme ohromeni odvahou a odhodláním těch, kterým bylo ublíženo duchovními a dalšími církevními zaměstnanci a dobrovolníky, a ve větší míře si uvědomujeme, že se potřebujeme stále více učit a lépe chápat jak přispět v procesu uzravování, a to s ohledem na duchovní rozměr zneužívání, a to prostřednictvím dialogu a diskuse. Zejména prostřednictvím nadace Spes et Salus Foundation se snažíme zjistit, jak vytvořit prostor pro učení a výměnu názorů, a zavazujeme se, že budeme aktivní součástí a také otevřeným partnerem v tomto procesu učení.
Máte také osobní zkušenost se zneužívajícími osobami? Byl to někdo z vašich blízkých? Pracovali jste s nimi? Co pro vás bylo v kontaktu s nimi náročné?
Ve své domovské provincii v Německu znám osobně jednoho odsouzeného pachatele a při některých příležitostech jsem se krátce setkal s několika dalšími, ale sám jsem nikdy s žádným pachatelem nepracoval v terapii ani v pastoraci. Během uplynulých let jsem se setkal s velmi uznávanými odborníky, kteří pracovali se zneužívajícími osobami, a to jak v klinické, občanskoprávní a kanonické oblasti. Měl jsem také možnost navštívit konkrétní léčebná centra v USA a v Kanadě, v nichž se násilníci léčili.
V případě zneužívajících osob jde v první řadě o to, aby dodržovaly občanskoprávní a kanonické (církevní) tresty, které jim byly uloženy. V církevním kontextu je navíc třeba zajistit, aby tyto osoby nevykonávaly žádnou činnost, která zahrnuje práci s dětmi nebo zranitelnými osobami. A za druhé, aby se podpořila prevence a zabránilo se novým případům zneužívání, je třeba učinit tři kroky. Za prvé, zneužívající osoba musí podstoupit vhodnou terapii pod odborným dohledem. Následně je třeba věnovat pozornost životním podmínkám v jeho/jejím vlastním prostředí, protože to může ovlivnit jeho/její chování. Za třetí je třeba vypracovat "bezpečnostní plán" a dotyčná osoba se musí zavázat, že bude dodržovat jasné pokyny, které budou v závislosti na konkrétním případu více či méně přísné.
Mohl byste se vyjádřit k případu vašeho spolubratra M. Rupnika?
Jedná se o závažný případ a doufám, že přes všechnu bolest a utrpení, které to znamená pro všechny, kdo byli zneužiti, to může být krok vpřed směrem ke spravedlnosti a transparentnosti.
Jak jsem zmínil v nedávném rozhovoru, v zájmu transparentnosti potřebujeme vědět, kdo, co a kdy věděl a co se dělo potom. Mohli bychom se dozvědět o různých úrovních odpovědnosti, které mohly všemu zabránit.
Na úrovni Kongregace pro nauku víry chápu, že z čistě právního hlediska platí promlčení, ale právní otázka není jediná, a proto se ptám, proč nebylo promlčení zrušeno.
Na úrovni své komunity se ptám sám sebe a ptám se jezuitů: Kdo to mohl vědět? Kdo to věděl? Kdo si všiml, že něco není v pořádku, a něco s tím nedělal?
V naší zemi se hodně zdůrazňuje, že je dobré obětem nedávat žádné peníze, protože by se začaly hlásit falešné oběti. Co si o tom myslíte?
Mnoho obětí toho v důsledku zneužití hodně ztratilo: vzdělání, rodinu, zdraví a často i důvěru a víru v Boha. Finanční odškodnění za utrpení a křivdu v důsledku zneužívání má přednost před ochranou financí nebo jiných zdrojů dané církevní instituce. Církev v Rakousku má již téměř 13 let velmi úspěšně zavedený model, jak zjišťovat věrohodnost obvinění. Finanční kompenzace, kterou nezávislá Komise Klasnicové navrhne biskupské konferenci a řeholním kongregacím, je následně v určitém rozmezí vyplacena. Z mé zkušenosti vyplývá, že ne všechny oběti očekávají peníze - někdy je dokonce odmítají, protože jsou to pro ně "krvavé peníze", a i když nabídneme spravedlivé odškodnění, spravedlnost nebude nikdy úplná, jak se mi svěřilo mnoho obětí.
Nemohu mluvit jménem obětí, ale většina obětí, se kterými jsem mluvil, zdůrazňuje, že chtějí být vyslyšeny, což je něco, co se dá snadno říci, ale ne tak snadno udělat. Znamená to, že potřebují naslouchající osobu, která musí být otevřená jak myslí, tak srdcem, aby se dokázala vcítit a pochopit hluboké utrpení, které s nimi tato osoba sdílí. Mnoho přeživších říká, že by si přáli, aby jim někdo v církvi naslouchal - biskup, pokud ke zneužívání došlo v diecézi, nebo provinciál, pokud ke zneužívání došlo v řeholi. Nakonec vše vede k nejdůležitějšímu bodu v procesu uzdravení: být slyšen. Pro oběti je také důležité vidět jasné a důsledné známky změny v církevním právu a také v postojích a chování jejích představitelů.
Jak si vysvětlujete odpor k aktivnímu řešení zneužívání v zemích, kde skandály ještě nevypukly? Setkali jste se někde s příkladem dobré praxe, kdy před vypuknutím skandálu sama církev intenzivně upozorňovala na problematiku zneužívání ve svých řadách?
Odpor k aktivnímu řešení zneužívání v mnoha zemích je velkým skandálem. Existují oběti, které se setkaly s nedbalostí a odporem ze strany církve, což v nich vyvolalo hluboká zranění, a to i na duchovní úrovni. Stále chybí pochopení, že péče o oběti a angažovanost v prevenci je nedílnou součástí poslání církve. Není to něco, co lze jednoduše odškrtnout na seznamu věcí, které je třeba udělat.
Většina biskupských konferencí začala realizovat základní dohody ze summitu ve Vatikánu, který proběhl v roce 2019. Existují země, kde stále popírají nebo kryjí zneužívání nebo kde se nic neudělalo, například v zemích s vážnou humanitární krizí nebo tam kde se válčí. Pak jsou země, kde již bylo investováno mnoho prostředků na podporu vytvoření bezpečného prostředí.
V IADC se snažíme prostřednictvím výzkumu pochopit, kde je v systému zdroj odporu. Provádíme výzkum v této oblasti s odborníky mimo církev a nabízíme naše akademické programy těm, kteří budou v diecézích, řádech, kongregacích a katolických institucích zastávat odpovědné pozice, aby se starali o zavádění opatření na ochranu dětí a zranitelných osob. Snažíme se také posilovat síť našich partnerů a absolventů, kteří prosazují změny na místní úrovni. Rádi bychom, abychom jako církev žili podle evangelia a Ježíšova poselství, abychom se starali o zraněné, zranitelné a nestarali se tolik o image církve, její prestiž nebo o to, jak je vnímána veřejností.
Kam se bude ubírat problematika sexuálního zneužívání dětí? Řeholní sestry, dospělé ženy a muži, nebo někam dál? Jak to změní církev?
V posledních letech jsme svědky toho, jak se změnilo obecné povědomí o problematice zneužívání ve společnosti obecně a také v církvi. Když si vzpomeneme na hnutí #MeToo nebo na zneužívání seminaristů či řeholnic, začali jsme si více uvědomovat, že kromě zneužívání dětí je třeba zahrnout i diskusi o zneužívání zranitelných osob. A to má jistě dopad na všech úrovních, od standardů až po formační plány a preventivní opatření.
V tomto směru IADC nadále věnuje velkou pozornost ochraně dětí, ale otevřela svůj záběr výzkumu i dalších typů zneužívání, které se v církvi vyskytují, aby zkoumala otázky, jako je důstojnost dítěte na internetu, zneužívání moci a duchovní zneužívání a zneužívání zranitelných osob. Věřím, že to nakonec církev změní a pomůže "jí" - tj. nám všem, kteří jsme členy církve - vrátit se k hlubšímu pochopení toho, kde je Ježíš Kristus v tomto světě, co je hlavním posláním církve a co znamená snažit se v rámci našich lidských omezení plněji následovat poselství evangelia.
