Soupis kněží podezřelých a odsouzených za sexuální zločiny v době Polské lidové republiky

Tomasz Krzyżak, Piotr Litka

V době Polské lidové republiky (1944-1989) se státní úřady zabývaly nejméně 121 případy sexuálního zneužívání, v nichž došlo nebo mohlo dojít k sexuálnímu zneužívání nezletilých osobami spojenými s církví, jak vyplývá z průkopnického vyšetřování v archivech, které provedli novináři „Rzeczpostpolitej“.

Za 121 případy se skrývá celkem 117 kněží a dvě laické osoby ‚varhaník a kostelník). Až 72 kauz skončilo odsouzením, ve 24 došlo k odložení v důsledku pochybností. Pouze 11 skončilo neoddiskutovatelným odložením nebo osvobozením podezřelého. Ve 14 kauzách se nám nepodařilo najít informace o jejich ukončení.

Polská biskupská konference (KEP) několik let shromažďuje statistická data. Vyplývá z nich, že před rokem 1990 došlo až k 177 případům sexuálního zneužívání nezletilých. Z těchto údajů se nedá určit celkový počet zneužitých. V našem vyšetřování po podrobném prostudování dostupných dokumentů odhadujeme počet obětí minimálně na 520 osob. Na jednoho pachatele (110) tudíž připadá průměrně kolem pěti zneužitých. Porovnáme-li tyto údaje s údaji KEP a zohledníme-li případné chyby, můžeme říci, že mezi r. 1944 a 1989 duchovní a osoby spojené s církví zneužily až 1100 lidí. A to je dle našeho mínění minimální počet. Faktický počet zneužitých může být dokonce několikanásobně vyšší, protože jen malé procento zločinů tohoto typu je zveřejněno nebo zjištěno.

Oceňovaní vedoucí duchovních cvičení, překladatelé knih z oblasti teologie nebo dějin církve, překladatelé a badatelé Písma svatého, autoři kancionálů, budovatelé nejen v Polsku známých svatyň, duchovní vůdci pěších poutí na Jasnou Góru, společenští aktivisté, sběratelé starých tisků. To jsou námi identifikovaní pachatelé a potenciální pachatelé sexuálního zneužívání nezletilých.

Naše vyšetřování zahrnulo kauzy, kterými se nějakým způsobem zabývaly státní orgány. Byla to oficiální vyšetřování oddělení občanské milice, šetření prokurátorů a soudní procesy. Informace o nich jsme hledali v Institutu paměti národa a v Archivu nových spisů, kam bylo mj. umístěno dědictví po Úřadu pro náboženské záležitosti. Hledali jsme také v tisku, který informoval veřejnost o vyšetřování a soudních výsleších a často přitom udával i personalia a adresy obětí. V několika kauzách a zprostředkovaně jsme hledali také v církevních archivech a všeobecně dostupných diecézních periodikách, jež nám pomohla dotvořit osudy konkrétních duchovních.

Zde jsou jejich příběhy. Z úcty ke zneužitým lidem neuvádíme příjmení podezřelých a odsouzených. Uvádíme personalia těch, kteří se ocitli v lexikonech pronásledovaného duchovenstva (Leksykon duchowieństwa represjonowanego w PLR) nebo jsou publikovaná v posledních letech v médiích (s výjimkou tisku z doby Polské lidové republiky).

Od autorů:

Soupis jsme rozdělili na čtyři části. V první jsou kauzy týkající sexuálního zneužívání ukončené soudními rozsudky (celkem 72); ty, ke kterým došlo v politických procesech (2) a ty, týkající se dospělých osob (3). Do druhé jsme umístili ty kauzy, ve kterých ke zločinům došlo, ale byly odloženy (24), protože: a) všechny oběti stáhly obvinění nebo nikdo nepodal oficiální oznámení zločinu; b) duchovní souhlasil se spoluprací se státní bezpečností; c) vyšetřovací orgány nekonaly; d) přišla amnestie nebo pachatel zemřel. Ve třetí jsou kauzy odložené pro nedostatek důkazů nebo ukončené osvobozujícím rozsudkem (11). Ve čtvrté jsou případy, u nich neznáme konečný výsledek (14) – víme, že vyšetřování nebo proces byly zahájeny, ale nevíme, jak skončily. Utřídili jsme tyto případy chronologicky. V životopisech uvádíme funkci duchovního ve chvíli spáchání činů, výměr trestu, počet zneužitých osob (pokud se jej podařilo určit), uvádíme různé okolnosti týkající se kauzy, zaznamenáváme reakce církevních autorit (pokud se podařilo je v dokumentech vyhledat), a podle seznamů duchovenstva jsme také reprodukovali následné osudy kněží (v případech, kdy nám informace chybí, to poznamenáme, ale pokud ne, znamená to, že ten člověk žije). Poznamenáno je také to, jestli byl kněz tajným spolupracovníkem bezpečnosti a jaký průběh tato spolupráce měla.

1. Kauzy ukončené odsouzením

1.bratr Florian (křestní jméno Marian) J., albertin, odsouzený v červenci r. 1948 ke čtyřem letům vězení. Materiály z vyšetřování a procesu se nezachovaly. Z informací z Centrálního vězení ve Varšavě pro Ministerstvo veřejné bezpečnosti plyne, že byl odsouzen za „všední zločiny (art. 205 KK/ (…).“ Ze zachovaných materiálů vyšetřování plyne, že ke zneužívání nezletilých mělo docházet v létě r. 1946 na letních táborech v Suché, potom také v chlapeckém ústavu, které kongregace provozovala ve Varšavě na Grochowské ulici. Řeholník se přiznal k činům, z nichž byl obžalován. Představený řeholního domu ve Varšavě bratr Anděl na prokuratuře vypověděl, že o chování J. informoval řeholní představené, kteří „vedli vyšetřování té věci, ale bez výsledku“. Po propuštění byl zverbován na tajného spolupracovníka Státní bezpečnosti a kongregaci opustil. Jeho životopis je v „Dodatku Lexikonu duchovenstva pronásledovaného v PLR v letech 1945-1989“ (dále Dodatek).

2.bratr Cyryl (křestní jméno Wacław) K., albertin, souzený současně s J. Byl ředitelem sanatoria v Zakopaném. Odsouzen za dvojnásobné sexuální zneužívání chovanců – po dvou letech za každý zločin, celkový trest tři roky. Během téhož procesu byl také souzen Władysław M. (rovněž albertin), kterým měl znásilňovat muže pracujícího v klášterní kuchyni. Během procesu tento muž stáhl obvinění a byl uvězněn za křivé svědectví. M. byl osvobozen. Životopis K. je v „Dodatku“.

3.otec Aleksander (křestní jméno Kazimierz) Z., františkán konventuál, odsouzený v listopadu r. 1948 za sexuální zneužívání žáků klášterního gymnázia v Niepokalanově na šest let vězení. Při procesu soud „zohlednil upřímné přiznání obžalovaného“. Během pobytu ve vězení byl proveden pokus zverbovat ho za tajného spolupracovníka. Spolupráce však byla navázána až v r. 1956 „na základě kompromitujících materiálů“. Donášel hlavně na řeholní spolubratry. Bezpečnost ve svých zprávách poznamenává, že v následujících letech se dál dopouštěl sexuálního zneužívání, byl aktivní homosexuál. Po propuštění z vězení pracoval v několika františkánských klášterech v Polsku. V r. 1966 byl vyslán do USA, potom do Kanady. Podle informací z akt PNI se do Polska vrátil v r. 1971 „v důsledku diskreditace v očích Polska v Montrealu kvůli životnímu stylu /homosexuální orgie a pití/“. Byl tehdy pravděpodobně vyloučen z řádu (františkánské ročenky ho uvádějí jako bývalého člena). Vrátil se do Kanady a v r. 1979 ho vatikánská Kongregace pro řeholníky dispenzovala od řeholních slibů, což mu umožnilo práci diecézního kněze v jedné z kanadských diecézí. Nežije. Životopis v „Dodatku“.

4.kněz Jarosław K., opolská diecéze, odsouzený v listopadu r. 1948 na pět let vězení a ztrátě veřejných práv za zneužívání osmi chlapců. Rozsudkem odvolacího soudu v červnu r. 1949 byl trest snížen na tři roky. Po propuštění zverbován jako tajný spolupracovník. Byl regulérně placen. Životopis v „Dodatku“. Zemřel. 

5.kněz Adolf Z., vratislavské arcidiecéze (po válce přijel ze lvovské arcidiecéze), odsouzený koncem r. 1948 za sexuální přečiny vůči chlapcům ve věku 14-16 let. Výška trestu neznámá. Z informací náčelníka vězení v Ratiboři plyne, že v r. 1951 byl v psychiatrické nemocnici, v r. 1952 už byl na svobodě. Po propuštění se vrátil k pastorační práci, byl administrátorem a farářem v několika farnostech. Zemřel. Životopis v „Dodatku“.

6.kněz W. D., varšavská arcidiecéze, odsouzený v lednu r. 1949 na 10 let za zneužití minimálně osmi nezletilých dívek. Mnohokrát mu byla dokázána znásilnění a u jedné z oběti přinucení k potratu. Z článků v médiích o procesu plyne, že matka jedné z obětí o věci informovala biskupství ve Varšavě. Od biskupa Wacława Majewského uslyšela, že „ho ten problém nezajímá“. Týž biskup v lednu r. 1955 usiloval o předčasné propuštění duchovního. Kněz W. D. byl propuštěn v květnu r. 1955. Vrátil se do pastorace a pracoval jako farář. Zverbovaný SB. Nežije.

7.kněz P. S., gorzowská správa (pocházel ze lvovské arcidiecéze), v lednu r. 1949 odsouzen ke čtyřem letům za znásilnění devítileté dívky. Propuštěn byl pravděpodobně v r. 1951, v tom roce je zmíněn jako vikář ve Štětíně, potom farář jedné z farností v gorzowském vikariátu. Odešel do penze v r. 1954. zemřel.

8.kněz Ludwik O., plocká diecéze, odsouzen v r. 1949 na šest let vězení za „sexuální přečiny s nezletilými chlapci“. Jeho oběťmi mělo být 30 ministrantů a žáků gymnázia. Podle náčelníka vězení, kde pobýval, „považoval trest za správný“. Ve vězení byl zverbován jako tajný spolupracovník. Po propuštění farář v několika farnostech, po odchodu do důchodu zpovědníkem v jednom z varšavských kostelů. Zemřel. Životopis v „Dodatku“.

9.Wincenty F., bonifrater, v lednu r. 1951, v politickém monstrprocesu odsouzený na sedm let vězení a tři roky ztráty občanských práv za nehospodárnost a defraudace ve Speciáním léčebném ústavu pro mladistvé epileptiky v Namysłově, ukájení se před chovanci a sexuální zneužívání tří chlapců mladších 15 let. Nejprve se ke zneužívání čtyř chlapců přiznal, později výpověď odvolal. Jeho životopis se nenachází v ročenkách pronásledovaných kněží v lidovém Polsku.

10.kněz Antoni W., michalitán, odsouzen v únoru r. 1950 na pět let za demoralizaci nezletilých chovanců ústavu v Strudze u Marek (varšavská arcidiecéze). Z informací náčelníka vězení, kde si odbýval trest: „Svůj rozsudek považuje vzhledem ke zločinu za náležitý.“ Životopis v „Lexikonu pronásledovaného duchovenstva v PLR v letech 1945-1989“ (dále Lexikon). Jeho autor má za to, že proces byl součástí „přípravy zestátnění michalického výchovného střediska“. V četných dochovaných materiálech Instytutu Pamięci Narodowej  (dále IPN) není ani stopy po tom, že by proces byl politický. Po propuštění byl krátce kaplanem v jednom z ženských klášterů, potom se vrátil k práci v pastoraci. Zemřel.

11.kněz Franciszek G., lubelská diecéze (od r. 1992 arcidiecéze), vikář, administrátor farnosti, zatčený v únoru r. 1949 za to, že se od r. 1945 v Urzędově, Tarnogórze, Komarově „dopouštěl sexuálních přečinů na [čtyřech] nezletilých žákyích základní a střední školy“. Odsouzen byl na 10 let vězení v únoru r. 1950. Rozsudek se nezachoval. Byl vězněn na zámku v Lublině a ve vězení v Ratiboři. Tam zemřel. Posmrtně byl vyznamenán Národním vojenským křížem. V několika publikacích a rovněž na internetových stránkách je zmiňovaný jako oběť komunistického režimu (měl být souzen za to, že patřil k WiN – Sdružení Wolność i Niezawisłość), na což nejsou dostatečné důkazy. V žádných archivních materiálech jsme nenašli informace o tom, že by se proces týkal činnosti sdružení. Dokumenty této kauzy byly zničeny v r. 1973. zachovaly se zmínky v seznamech odsouzených a v evidenčních zápisech. Životopis má v „Dodatku“.

12.bratr Wacław R, bosý karmelitán, odsouzený v březnu r. 1950 na pět let (amnestií byl trest snížen na dva roky a devět měsíců) za mnohonásobné sexuální zneužívání tehdy 27tileté ženy, pracující v majetku u karmelitánů v Lipinách, který řídil.Když žena otěhotněla, měl ji nejprve nutit k potratu a potom k vraždě novorozeněte. Obvinění obsahovalo také pomoc členům sdružení Svoboda a nezávislost, které usilovalo „změnit režim lidového Polska“. Vojvodský soud zrušil rozsudek týkající se sexuálního zneužívání a přesvědčování k vraždě dítěte a nařídil další vyšetřování kauzy. V červenci r. 1951 ho okresní soud osvobodil. Neuveden v publikacích týkajících se pronásledovaných duchovních v období PLR.

13.kněz Tadeusz M., sandomiersko-radomská diecéze (v současnosti sandomierská), odsouzený v r. 1952 na devět let za navádění mládeže k činnému odporu proti systému a pro sexuální přečiny týkající se 14tiletého chlapce. Díky amnestii trest snížen na šest let. Po polovině trestu, v dubnu r. 1955 propuštěn. V květnu r. 1955 Nejvyšší soud rozhodl kauzu sexuálního přečinu znovu vyšetřovat. Vyslechl (tehdy už 21tiletého) zneužitého, který dřívější výpověď obviňující kněze odvolal. Tvrdil, že „ta výpověď na něm byla vynucena“ na oplátku za mírnější trest nebo propuštění. Kněz byl v kauze sexuálního zneužívání osvobozen. V září r. 1956 prokuratura obvinila zneužitého z křivého svědectví u soudu, který kněze osvobodil. V únoru r. 1957 za to byl uvězněn na půl roku. Dále prokurátor obvinil kněze M. z přesvědčování zneužitého ke křivému svědectví. Okresní soud, jenž v květnu r. 1961 kauzu v odvolacím řízení projednával, duchovního osvobodil, ale v lednu r. 1963 soud druhé instance rozhodl, že muž byl sexuálně zneužíván, ale kněz ho přesvědčoval, aby změnil výpověď, což on učinil. Odsoudil ho za to na rok vězení. Trest si odpykal. Byl propuštěn v červenci r. 1964. Má uveden životopis v „Lexikonu“. Jeho autor opomenul druhý rozsudek odsuzující duchovního za přesvědčování svědka ke křivému svědectví. V r. 1991 kněz získal u vojvodského soudu v Radomi osvědčení, že byl od 20. března 1952 do 13. dubna 1955 ve vězení z politických důvodů a bylo to spojeno „s bojem za suverenitu a nezávislost“. Vstoupil do Svazu politických vězňů stalinského období. Ač v jeho životopisu v „Lexikonu“ o druhém rozsudku není ani slovo, nelze vyloučit, že obnovený proces byl represí jeho osoby. Byl farářem mnoha farností sandomierské diecéze. Zemřel.

14.kněz Augustyn Z., katovická diecéze (od r. 1992 arcidiecéze), administrátor farností, odsouzený v r. 1952 na dva roky za zneužívání devítileté dívky. Na základě amnestie byl trest snížen na polovinu. V květnu r. 1953 Nejvyšší soud kauzu odložil. Po propuštění byl několik měsíců bez práce, potom byl administrátorem v několika farnostech. V r. 1965 začal spolupracovat s SB. Donášel mj. na gorzovského biskupa Wilhelma Plutu a jeho rodinu bydlící na území jeho farnosti. Kromě toho na kněze z děkanátů, ve kterých pracoval. Byl placený (zachovaly se doklady o přijmu peněz). S důstojníky SB se stýkal do r. 1980, kdy byla spolupráce přerušena vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Z evidence byl vyňat několik měsíců před smrtí. Životopis má v „Lexikonu“.

15.kněz Andrzej Z., čenstochovská diecéze (po r. 1992 arcidiecéze), vikář, odsouzený v r. 1952 za pokus o znásilnění nezletilé na dva a půl roku. V r. 1953 zvedl Nejvyšší soud trest na čtyři roky. O kanonických trestech údaje neexistují. Po propuštění farář, viceděkan, děkan. V r. 1964 pro urážku výběrčích daní odsouzen na šest měsíců s tříletou podmínkou. Zemřel. V „Dodatku“ je poznámka, že chybí bližší údaje týkající se odsouzení z r. 1952.

16.kněz Władysław M., lubelská diecéze (od r. 1992 arcidiecéze), vikář, odsouzen v r. 1954 na pět let vězení a dva roky ztráty občanských práv za udržování intimních styků se 14tiletou dívkou. K obvinění se přiznal. Před předáním kauzy k soudu bezpečnost zkoumala, zda by byl kněz vhodný jako tajný spolupracovník, ale rezignovala na to. V dokumentech jsou o tom informace, že lubelský ordinář biskup Piotr Kałwa na konferenci děkanů tohoto kněze odsoudil a „varoval děkany, aby si hlídali svoje podřízené a podobné věci nedopustili“. Po propuštění se vrátil k práci. Byl vikářem, farářem. V „Dodatku“ je poznámka, že chybí bližší údaje o důvodech odsouzení. Zemřel před několika lety.

17.kněz Eugeniusz R., hnězdenská arcidiecéze, vikář. V říjnu r. 1958 za dvojnásobné zneužívání nezletilé odsouzen na tři roky vězení a ke ztrátě občanských a čestných práv na pět let. K vině se přiznal. Po propuštění byl poslán na tři měsíce na Jasnou Góru. Byl to, jak plyne z hledání v archivech v hnězdenské arcidiecézi – „čas uzavřených rekolekcí, pokání a modlitby, studia teologie, zejména týkající se církve a kněžství“. Pokání vykonal, protože se dochoval posudek tehdejšího převora Jasné Góry na jeho osobu. Posudek byl pozitivní. Žádné další kanonické tresty v knězově složce zaznamenány nebyly. Naproti tomu v IPN, v seznamu duchovních pobývajících v té době v polských vězeních byla u jeho jména nalezena poznámka: „Ordinář hnězdenské arcidiecéze mu udělil na 3 roky suspenzi.“ Po návratu z Jasné Góry do hnězdenské arcidiecéze pracoval jako vikář, potom mnoho let jako farář. Neexistují žádné informace o tom, že by v dalších farnostech zneužíval nezletilé. Zemřel.

18.kněz J. P., opolská diecéze, vikář, odsouzený v r. 1958 na sedm měsíců za pokus o znásilnění 13tileté dívky. Trest odpykával od července r. 1959. Po propuštění odeslán jako pastorační výpomoc do jedné farnosti, kde mj. bil děti při vyučování. V březnu r. 1960 za to byl odsouzen na osm měsíců, soud druhé instance snížil trest na šest měsíců. Z dokumentů v IPN plyne, že když byl vikářem – mezi prvním a druhým pobytem ve vězení – dopouštěl se smilných skutků na nezletilých dívkách (stížnosti v této věci měly být adresovány mj. kurii, bezpečnost se tématem nezabývala, protože s knězem probíhalo jiné řízení). V březnu r. 1961 byl zatčen po obvinění 17tileté dívky, kterou přesvědčoval, aby šla do jeho bytu. Tento fakt byl použit k vydírání a naverbování kněze jako tajného spolupracovníka. Z dokumentů plyne, že si stěžoval SB, že po odpykání druhého trestu mu biskup František Jop nechtěl dát žádnou práci v diecézi, teprve až v prosinci r. 1960 ho přidělil jako výpomoc do jedné farnosti. Přišel o ni poté, co se biskup dověděl o zatčení v březnu r. 1961. V charakteristice jeho osoby ze září r. 1961 čteme, že tehdy žil v rodném domě, nikde nepracuje a je suspendován, protože Jop prohlásil, „že v opolské diecézi už práci nedostane“. Měl mu radit, aby hledal práci v jiné diecézi, napsal mu doporučující dopis, se kterým se kněz vydal do Vratislavi. „Tam uslyšel od biskupa Kominka, že má dost problémů s vlastními kněžími, že kněz P je přehnaně ,citový´ a že musí fyzicky pracovat a štípat dříví,“ napsal funkcionář SB. V této suspenzi byl kněz do března r. 1962, kdy dostal práci v gorzovské diecézi. V březnu r. 1964 se objevila další poznámka, že se stěhuje k matce, protože nemá práci, a způsobil to opět biskup Jop, jenž „mu brání v získání trvalé práce“. Je rozhodnutý odjet do Německa, protože „matka mu nedovoluje opustit duchovní stav kvůli tomu, co by řeklo okolí“. Byl regulérně vyplácen. Spolupráce trvala do r. 1964.

V r. 1968 bez povolení biskupa Jopa odjíždí do Německa. Dostal tam práci v jedné diecézi. Z jeho nekrologu v německé církevní ročence plyne, že dřív, než se tak stalo, si němečtí a polští biskupové vyměnili informace o jeho osobě. V Německu vykonával funkci vikáře, administrátora. Autor vzpomínky o něm napsal, že v r. 1975 se objevily nějaké „těžkosti, které v aktech nebyly detailně specifikovány“, a na několik měsíců byl suspendován. V červnu r. 1980 byl inkardinován do německé diecéze. Na dalších pracovních místech měl konflikty s věřícími a koncem 80. let byl přeložen do kněžského pečovatelského střediska pro seniory. Zůstal tam do důchodu. Autor nekrologu napsal, že biskup s ním jednal s „velkou trpělivostí“. Zemřel v Německu, pohřbený je v Polsku.

19.kněz S. K., vratislavská arcidiecéze, vikář, v r. 1959 odsouzen na dva roky za sexuální zneužívání tří dívek a za pokus o znásilnění. Nedochovaly se údaje o kanonických trestech. V církevních dokumentech je poznámka, že v r. 1959 žil mimo diecézi. Potom v ní byl vikářem, administrátorem několika farností, farářem a získal hodnost kanovníka extra numerum. Zemřel.

20.kněz J. K., redemptorista, učitel v malém semináři v chelmińské diecézi (v současnosti toruňská), v r. 1959 odsouzen na čtyři měsíce s podmínkou na dva roky „za veřejného obnažování a rozsévání demoralizace“. V dokumentech IPN je informace, že byl provinciálem na rok suspendován. Potom pracoval v různých sídlech redemptoristů v Polsku, byl zpovědníkem sester, dával rekolekce. Autor vzpomínky o něm na jedné z internetových stránek napsal, že byl uvězněn, protože „v kázáních odvážně charakterizoval stalinský systém jako zneužívající“. Zemřel.

21.kněz Z. R., salesián, farář farnosti v tehdejším gorzovském ordinariátu (v současnosti peplińská diecéze), v r. 1959 odsouzen na čtyři roky za sexuální přečiny na nezletilých dívkách. Vojvodský soud snížil trest na dva roky. Informace o kanonických trestech neexistují. Po propuštění pracoval v několika salesiánských centrech na území Polska. Zemřel.

22.kněz W. M., čenstochovská diecéze (po r. 1992 arcidiecéze), vikář, odsouzen v r. 1959 na pět let za soužití s 13tiletou dívkou, která „po druhém [skutečně dlouhém] porodu zemřela.“ Podle dokumentů v IPN po odsouzení duchovního kurie poslala kněžím dopis a varovala je před podobným chováním. O kanonických trestech nemáme informace. V r. 1961 se Vojvodský kruh kněží „Caritas“ (tzv. kněží-vlastenci) snažil na generální prokuratuře o jeho předčasné propuštění. Argumentovali, že byl „mladým knězem, ale byl knězem dnešních názorů“. Předsednictvo vojvodské národní rady v Katovicích tyto snahy podpořilo. Ředitel tamějšího Oddělení pro náboženské záležitosti měl za to, že osvobození kněze M. by bylo doporučeníhodné a pozvedlo by „prestiž a autoritu Kruhu kněží ,Caritas´ u místního kléru“. Zástupce ředitele Oddělení pro náboženské záležitosti ve Varšavě však odepsal, že „nebude intervenovat v této věci vzhledem na její druh a charakter sexuálního skutku spáchaného knězem M. na nezletilé“. Prohlásil také, že osvobození kněze může „přinést újmu hnutí společensky pokrokových kněží“. Připomněl, že kněz po odpykání 2/3 trestu sám může o propuštění usilovat. Duchovní se po propuštění vrátil k pastorační práci. Pracoval jako vikář v různých farnostech. Nežije.

23.kněz J. K., apoštolská administrace v Białystoku (v současnosti białystocká arcidiecéze), farář, vikář, v r. 1959 odsouzen na dva roky za zneužívání nezletilé, nejsou informace o kanonických trestech. V článku o procesu se praví, že biskupství mělo být zpraveno o nevhodném chování duchovního ve vztahu k dívkám, když byl farářem v předchozí farnosti. Z toho důvodu měl být přeložen jinam, ale jako vikář. Po propuštění se k pastoraci vrátil. byl zverbovaný jako tajný informátor. V r. 1978 spolupráci odmítl.

24.kněz J. K., tarnovská diecéze, vikář, odsouzen v r. 1960 na dva roky a šest měsíců do vězení, na pět let ke ztrátě občanských práv k pětiletému zákazu učitelského povolání za minimálně dva roky trvající zneužívání devíti dívek na hodinách náboženství. Nejsou informace o kanonických trestech, vrátil se do práce v pastoraci. Nežije.

25.kněz Józef G., salesián, farní vikář v gorzovském ordinariátu (v současnosti koszalińsko-kołobrzeská diecéze), odsouzen v lednu r. 1960 na dva a půl roku za sexuální přečin vůči 13tileté dívce a za pokus o znásilnění jiné. V červnu r. 1960 trest snížen na dva roky se započtením vazby. O jeho procesu psal tisk, byly mj. zaznamenány protesty věřících. Propuštěn na začátku r. 1961, několik měsíců pracoval jako kaplan v jednom z mužských řádů, potom krátce v jedné farnosti a v na konci 60. let byl poslán do jednoho z domů kongregace, v němž pobýval do konce života. Životopis má v „Lexikonu“.

26.kněz W. C., apoštolská administrace v Białystoku (v současnosti białystocká arcidiecéze), v r. 1960 odsouzen na dva roky za zneužívání 13tileté dívky. Během procesu jsou zaznamenány protesty věřících. Nejsou informace o kanonických trestech. Po propuštění vikář ve farnostech arcidiecéze, nikdy se nestal farářem, ale získal hodnost kanovníka extra numerum. Zemřel.

27.kněz S. L. vratislavská arcidiecéze, administrátor farnosti, odsouzen v červnu r. 1960 na rok a šest měsíců za soužití s dívkou mladší 15ti let (otěhotněla). Z jednoho článku v novinách plyne, že rodiče oběti dřív, než uvědomili policii, hledali spravedlnost na opolském biskupství. Nejsou informace o kanonických trestech. Po propuštění byl přeložen do gorzovského ordinariátu (dnes území štětínsko-kamieńské arcidiecéze), kde pracoval v několika farnostech, na důchod se vrátil do vratislavské arcidiecéze.

28.kněz J. Z., kielecká diecéze, farář, v září r. 1960 obviněn ze sexuálního zneužívání čtyř dívek v letech 1958-1960. Ačkoli dobrá psycholožka prohlašovala, že „výpovědím dívek je třeba věřit, poněvadž nemají fantazii“, soud první instance v listopadu r. 1960 kněze osvobodil. Prohlásil, že důkazy jsou slabé a oběti, které jsou duševně zaostalé, podlehly autosugesci. Vzal rovněž v úvahu skutečnost, že kněz se k obvinění nepřiznal. Vojvodský soud nařídil kauzu projednat ještě jednou. Zdůraznil, že ač dívky u prvního výslechu kněze neobvinily přímo, uznal s odvoláním na odborníky, že to bylo ze strachu před odhalením jejich výpovědí rodičům. Prohlásil také, že duševní nesvéprávnost zneužitých „nevylučuje věrohodnost výpovědí, ale je okolností, která ztěžuje získání důkazů“. „Odvolací soud šel po linii nejmenšího odporu a zjednodušil si proces logického uvažování,“ argumentoval. V dubnu r. 1962 byla kauza projednávána podruhé. Duchovní byl odsouzen na čtyři roky. V lednu r. 1963 soud druhé instance tento rozsudek potvrdil. Z dokumentů plyne, že při procesu byli v soudní síni představitelé kieleckého biskupství, nejsou údaje o kanonických trestech. Po propuštění byl kněz vikářem ve dvou farnostech, potom farářem, viceděkanem, členem kolegiátní kapituly.

29.knět A. J. vratislavská arcidiecéze, farář, viceděkan, odsouzen v r. 1961 na tři roky vězení se zákazem tři roky vykonávat práci pedagoga za zneužívání 15 chlapců mladších 15 let. Nejvyšší soud v r. 1962 rozsudek potvrdil. Z dochovaných dokumentů plyne, že představení diecéze několik měsíců před zatčením byli informováni o jeho činech. Z informacích bezpečnosti vyplývalo, že biskupa Bolesława Kominka [vratislavský ordinář] „uvedená fakta silně pobouřila a prohlásil, že zneužité musí ochránit (…); nejvíc ho zajímal fakt nemorálního životního stylu, jaký kněz J. vedl. (…) Kominek byl pobouřen tím vším (…)“. Dále biskup Andrzej Wronka [pomocný biskup] měl prohlásit, že „se bude věcí blíž zabývat“, a že „J. postihne zasloužený trest“. Duchovní opustil trestnici na podzim r. 1963, nějakou dobu byl kaplanem řeholních sester, v dalším roce byl jmenován administrátorem farnosti a získal hodnost kanovníka extra numerum. Zemřel.

30.kněz B. W., verbista, student KUL, odsouzen v r. 1961 na tři roky za pokus o znásilnění nezletilých dívek. Propuštěn v r. 1963. V pozdějších letech vychovatel kleriků, akademický učitel, překladatel biblických knih, rekolekcionista. V r. 1970 získán jako tajný spolupracovník. Vyškrtnutý v lednu 1990. Zemřel.

31.kněz J. S., lodžská diecéze (v současnosti arcidiecéze), v r. 1961 odsouzen na osm let za mnohonásobné pohlavní styky a znásilnění 13tileté žákyně, kterou doučoval matematiku. Dával jí peníze a žádal o diskrétnost. Z vyšetřovacích materiálů vyplývá, že jí sliboval, že svleče kleriku a ožení se s ní. Dívka utekla z domova a bydlela s duchovním, který ji představoval jako svoji sestru. Poté, kdy dívka otěhotněla, matka byla na biskupství, ale nebrali ji vážně. Intervenoval otec. Hovořil s biskupem Janem Kulikem (pomocný lodžský biskup) v přítomnosti kněze, který se k ničemu nepřiznal. Během procesu se také nepřiznal, prohlašoval, že dívka udržovala styky s jinými kněžími a že proti němu byla zorganizována kampaň. Po propuštění vikář, dále farář v několika farnostech. Byl tajným spolupracovníkem SB. Vyškrtnut byl díky přestěhování, tam s ním spolupráce navázána nebyla. Zemřel.

32.kněz L. J., hnězdenská arcidiecéze, odsouzen v r. 1961 na rok za „demoralizaci nezletilých chlapců na homosexuálním základu“. Propuštěn v březnu r. 1962. Do června r. 1962 na dovolené, potom od srpna administrátor a následně farář. Na stránce jedné z farností, kde pracoval, je možné si přečíst, že zatčení a věznění bylo součástí pronásledování církve. V r. 1963 podepsal zavázání se ke spolupráci s SB. Vyňat z evidence v r. 1989. nežije.

33.kněz W. M., salesián, vikář ve farnosti na území tehdejší vratislavské arcidiecéze (v současnosti farnost v legnické diecézi) odsouzen v r. 1962 na pět let za zneužívání osmi nezletilých dívek. Duchovní se k činům přiznal – k četným pohlavním stykům s nezletilými (s některými dokonce 30krát). Farář vyslýchaný v rámci vyšetřování přiznal, že rodiče poškozených dívek mu o chování vikáře říkali. Kněz W. M. byl tajným spolupracovníkem SB. Pravděpodobně byl vyloučen nebo sám vystoupil z duchovního stavu. V r. 1972 pracoval v energetickém podniku v jednom z měst v jihozápadním Polsku.

34.kněz L. W., varšavská arcidiecéze, vikář, odsouzen v červnu r. 1962 na pět let za smyslný skutek na 14tileté dívce a za znásilnění jiné. Vojvodský soud snížil trest na polovinu. Zpočátku kněze obvinilo pět dívek, ale dvě obvinění stáhly a jedna dosáhla 15 let. Z hlášení o zahájení vyšetřování: „Varšavské kurii, zejména biskupovi Choromańskému a o. Piotrovskému bylo jednání kněze W. dříve známo. V souvislosti s tím v měsíci září r. 1961 varšavská kurie poslala kněze W. k pokání do kláštera.“ Data týkající se trestů po propuštění neexistují. Chybí data o dalších osudech duchovního.

35.kněz N. N., vratislavské vojvodství, odsouzen v r. 1962, chybí bližší informace.

36.kněz N. N., zelenohorské vojvodství, odsouzen v r. 1963, chybí bližší informace.

37. kněz J. K., lodžská diecéze (v současnosti arcidiecéze), administrátor farností, odsouzen v r. 1964 na sedm let odnětí svobody za sexuální skutek na 13tiletém chlapci a za úplatek. Duchovní se měl dopustit zločinu po hodině náboženství. Chlapec po návratu domů řekl o incidentu matce. Žena ke knězi šla, ten se přiznal. Nabídl peníze za mlčení. Žena věc ohlásila policii. Chybí informace o kanonických trestech. Po propuštění se duchovní vrátil k práci v pastoraci, byl farářem v několika farnostech. V r. 1979 se zapsal do sekce ochrany přírody Dobrovolnické zálohy občanské milice. V rubrice povolání napsal: „Vedoucí kanceláře ve farnosti v (…).“ Nežije.

38.kněz K. B., przemyská diecéze (v současnosti arcidiecéze) administrátor farností, odsouzen v r. 1965 za zneužívání žákyně 6. třídy základní školy. Obvinilo ho šest dívek. Při prvním výslechu se duchovní částečně k obviněním přiznal. Později je popřel. Dva znalci psychiatři povolaní prokuraturou a neurolog prohlásili, že kněz je „sexuální psychopat“. Po vyšetření na psychiatrii další znalci vypověděli, že je „duševně postiženým psychopatickým individuem, „ale ve chvíli spáchání činů „si byl vědom“ jejich významu. Byl obviněn z chlípného přečinu vůči jedné žákyni, která byla zneužívaná fyzicky (v přítomnosti ostatních kněz onanoval). Chybí informace o kanonických trestech, kněz se vrátil k pastoraci, byl farářem několika farností v przemyské diecézi. Zemřel.

39.kněz J. K., vratislavská arcidiecéze, farář, odsouzen na tři roky v dubnu r. 1966 za zneužívání tří chlapců, soud druhé instance rozsudek potvrdil. Jedním z poškozených byl 17tiletý chlapec, o kterého se kněz staral a bydlel s ním na faře. Duchovní ho mnohokrát přinutil k sexuálnímu styku – prokuratura ho obvinila za to, že chlapce přinutil k chlípnému přečinu a že zneužil závislého vztahu, navíc byl také obviněn, že přesvědčoval svědky, aby křivě vypovídali. Před soudem se duchovní nepřiznal. Byl zproštěn viny ve věci zneužívání jednoho z chlapců. Nejsou údaje o kanonických trestech. V r. 1969 se stal farářem. Od r. 1972, po reformě administrativních struktur církve v Polsku, patřil kněz do gorzovské diecéze. Zemřel.

40.kněz C. M., sandomiersko-radomská diecéze (v současnosti sandomierská), farář, odsouzen v r. 1966 za tři roky vězení a na dva zbavení občanských práv a k pokutě 11 tic. złotých za zneužívání čtyř žákyň 3. a 4. třídy základní školy. V druhé instanci byl rozsudek snížen na dva roky. O zločinných skutcích kněze informoval Úřad pro náboženské záležitosti školu a rodiče poškozených milici. Z jejich výpovědí vyplývalo, že někteří s knězem hovořili o jeho dřívějším chování a vyhrožovali mu udáním na policii, pokud se nevzpamatuje. Kněz měl prosit otce jedné dívky, aby o věci nikomu neříkal. Z jiné výpovědi plyne, že „babička dívku zbila, protože podle ní je hřích pomlouvat kněze“. Kněz se k vině nepřiznal, tvrdil, že obvinění jsou důsledkem spiknutí části farníků. Vojvodský soud snížil trest na dva roky a odvolal se na posudek psychiatrů, kteří po pětihodinovém vyšetření duchovního prohlásili, že je postižen „charakteropatií na podkladě úbytku mozku, což působí, že schopnost řídit své jednání ve chvíli skutku byla do značné míry omezena“. Z toho důvodu dostal mimořádně mírný trest. Po propuštění byl vyslán pracovat na území tehdejší koszalińsko-kołobrzeské diecéze. Pracoval jako vikář, farář několika farností. Zemřel.

41.kněz M. G., čenstochovská diecéze (v současnosti arcidiecéze), vikář, v r. 1966 odsouzen na 15 měsíců za mnohonásobné znásilnění 13tileté dívky. Nejsou údaje o kanonických trestech, z mediálního články plyne, že farář farnosti a další vikář věděli o jeho činech, žádali rodiče, aby nic nerozhlašovali. Kněz měl také z farnosti náhle zmizet. V seznamech duchovních ze 70. let – bez umístění. Podle seznamu z r. 1985 žil na území przemyské arcidiecéze. Před zatčením byl duchovní tajným spolupracovníkem SB, získaný na podzim r. 1961, důvodem byly „eticko-morální materiály“. Spolupráce byla rozvázána na podzim r. 1964. nežije.

42.kněz J. K., vratislavská arcidiecéze, farář, v r. 1966 obviněn za únos a soužití s dívkou mladší 15 let. Odsouzen na rok a šest měsíců s podmínkou na dva roky. Z vyšetřovacích materiálů plyne, že otec poškozené několikrát intervenoval na biskupství v souvislosti s pobýváním jeho dcery na faře, stížnosti měly být podceněny, proto podal udání na policii. Vyšetřování bylo zpočátku soustředěno na únos, během procesu poškozená vyznala, že uzavřela s knězem manželství (!) a že došlo mnohokrát ke styku. Soud poslal materiály prokuratuře, aby obvinění doplnila. Nakonec byl duchovní potrestán za únos. Soud uznal obvinění poškozené týkající se sexuálního styku s knězem za nevěrohodné – hlavně z toho důvodu, že o něm nemluvila při vyšetřování. Nebyli povoláni znalci psychologové. Nejsou informace o kanonických trestech po procesu. V pozdější letech farářem v několika farnostech, kanovník, autor několika knih, společenský aktivista. Před příchodem do semináře dva roky pracoval u občanské milice jako vyšetřovatel. Nežije.

43.kněz B. K., vratislavská arcidiecéze, administrátor farnosti, odsouzen v r. 1967 na čtyři roky za zneužívání osmi ministrantů, které mj. vozil do penzionu u moře. Kněz se k obvinění nepřiznával, tvrdil, že jsou vyrobené jeho nepřáteli (jeho otec poukazoval např. na jednoho kněze, s kterým měl být rozhádaný). V procesu bylo vyslechnuto 38 svědků, byli mezi nimi i znalci psychologové, dva psychiatři a sexuolog. V r. 1968 byl potvrzen rozsudek soudu první instance. V dokumentech je informace, že se procesu účastnili představitelé kurie, informace o kanonických trestech chybí. Po propuštění byl administrátorem a farářem několika farností, potom vycestoval do SRN. Zemřel.

45.kněz L. M., opolská diecéze, farář, v r. 1967 odsouzen na tři roky za zneužívání pěti chlapců ve dvou farnostech, v kterých pracoval (v letech 1963-1966). K činům se nepřiznal. Během vyšetřování jeden chlapec obvinění odvolal, v dokumentech se zachovaly dopisy kněze dvěma chlapcům s prosbou, aby vypověděli, že když ho navštěvovali na faře, k ničemu špatnému nedošlo. V materiálech jsou informace (pocházející od člověka, který seděl s duchovním v jedné cele) o tom, že kněz informoval o svém zatčení kurii. Nejsou údaje o kanonických trestech. Po propuštění vikář, potom farář, čestný kanovník. Nežije.

46.kněz W. L., przemyská diecéze, (v současnosti arcidiecéze), administrátor, odsouzen v r. 1967 na dva roky za zneužívání 12 dívek. K činům docházelo v letech 1964-1977 při vyučování náboženství v katechetickém středisku a na faře. Duchovní dívky osahával a na faře se některé pokoušel znásilnit. Přiznal se, vysvětlil, že normální sexuální styk s nimi neměl, ale když děti osahával, „uspokojil si své sexuální potřeby“. Děti byly vyslýchané v přítomnosti znalce psychologa. Soud druhé instance navýšil trest na tři roky. Nejsou údaje o kanonických trestech. Po propuštění se vrátil do práce, byl vikářem, potom farářem. Zemřel.

47.kněz W. K., kněží misionáři, farář farnosti na území gorzovské administrace, odsouzen v r. 1967 na rok a šest měsíců za zneužívání sedmileté dívky. V r. 1968 soud druhé instance nařídil znovu kauzu vyšetřit, chybí informace o vyřešení. Pracoval ve farnostech vedených kněžími misionáři.

48.kněz J. P., podlaská (siedlecká) diecéze, vikář, byl obviněn z mnohonásobného sexuálního zneužívání jedné dívky (v letech 1965-1967). Ve chvíli jeho zatčení 13tiletá dívka byla v nemocnici, v r. 1968 odsouzen na šest let. Z materiálů týkajících se duchovního plyne, že od poloviny 50. let byl suspendován (týkalo se to kněžských činností) „za nemorální chování“ a odmítnutí jít do kláštera na dva roky za pokání. Po propuštění pracoval až ve třech farnostech. V r. 1978 byl z koszalińsko-kołobrzeské diecéze propuštěn. Seznam duchovenstva z roku 1979 ho zaznamenává jako kaplana v opolské diecézi. Byl tajným spolupracovníkem SB. Zemřel.

49.kněz M. M., gorzovská apoštolská administrace, koszalińsko-kołobrzeská diecéze, farář, odsouzen v r. 1968 na čtyři roky vězení a ke ztrátě občanských práv na pět let za mnohonásobné sexuální zneužívání žákyně 8. třídy (styky a znásilnění od poloviny r. 1966 do ledna 1968) a protiprávní omezování svobody. Soud druhé instance snížil trest na tři roky. Nejsou informace o kanonických trestech. Po skončení trestu se vrátil k práci, byl farářem v několika farnostech. Po odchodu do důchodu bydlel ve farnosti na území gdańské arcidiecéze, staral se tam mj. o společenství domácí církve. Zemřel.

50.kněz S. N., płocká diecéze, samostatný vikář, odsouzen koncem r. 1968 na tři roky za zneužívání nezletilých mladších 15 let v několika farnostech, kde pracoval. Vyšetřování začalo obviněním poškozených adresovaným ředitelství školy. Ředitel je shromáždil a odevzdal vyšetřujícím orgánům. Vyšetřovatel napsal: „Většina dětí byla rodiči zbita a všechny byly pokárány a poučeny, aby o knězi neříkali nic špatného. Došlo dokonce k tomu, že jedna z matek přinesla domů provaz, hřebík a kladivo a vyhrožovala dceři, že ji pověsí v případě, kdy bude proti němu vypovídat.“ V procesu vyslechnuto 60 svědků, účastnili se jich představitelé kurie. Po propuštění vikář, potom farář. Na žádost úřadů PLR byl v roce 1979 vyznamenán stříbrným křížem za zásluhy. V žádosti je psáno, že „je loajálním, pokrokovým knězem, podporuje společensko-ekonomický rozvoj země“. Nežije.

51.kněz M. S., poznaňská arcidiecéze, vikář, v r. 1969 odsouzen na tři a půl roku a ke ztrátě občanských práv na tři roky. Kněz se přiznal ke spáchání činu. Soud druhé instance rozsudek potvrdil. Věc se odhalila, kdy 14tiletá dívka s psychickými problémy skončila na psychiatrii. Tam o zneužívání knězem řekla lékaři a ten to oznámil rodičům. Za smírčí řešení věci otec od duchovního chtěl 20 tis. zotých. Kněz vyplatil 6,5 tis. se slibem vyplatit zbylou sumu později. O věci se dozvěděla také policie, kněze zatkla, při prohlídce v jeho bytě byly nalezeny sešity s dopisem poškozené a pro jejího otce připravená obálka s penězi. Byl propuštěn z duchovního stavu. Bydlel na území gdańské arcidiecéze, kde byl mj. iniciátorem vzniku jedné ze státních pastorací. Zemřel.

52.kněz H. N., gdaňská diecéze (po r. 1992 arcidiecéze), administrátor farnosti, v r. 1969 odsouzen na devět let vězení a osm let ztráty občanských práv za zneužívání sedmi dívek. Soud určil také vyplatit 30 tis. złotých odškodnění pro jednu z poškozených. Vyšetřování bylo zahájeno po udání policii otcem poškozené, která otěhotněla a teprve když byla v nemocnici, přiznala, kdo je otcem. Duchovní se v rozhovoru s otcem přiznal, nabídl zaplatit potrat nebo umístit dívku do domova pro svobodné matky. Otec nesouhlasil. Následující den kněz utekl z farnosti, na dveřích kostela nechal dopis farníkům, které informoval, že objednané mše odsloužil a další intence předal děkanovi. Napsal také, že není hoden být dál farářem, a prosil o modlitbu. Odjel k rodině, a potom se sám přihlásil na policii. Byl suspendován. Po propuštění byl přeložen do koszalińsko-kołobrzeské diecéze, několik měsíců byl vikářem, potom administrátorem a farářem. Po několika letech se nechal uvolnit a odjel do Německa. Byl inkardinován do jedné z tamějších diecézí, pracoval jako farář. Po odchodu do důchodu se vrátil do Polska, bydlí na severu země. Díky formální příslušnosti k církvi v Německu nefiguruje v žádném seznamu duchovních v Polsku. Od r. 1967 byl tajným spolupracovníkem SB. Vyňat z evidence byl v r. 1987 po odjezdu za hranice.

53.kněz J. O., kristovec, pracoval ve farnosti na území gorzovské administrace (od r. 1972 je farnost ve štětínskou-kamieńské diecézi), vikář, první vyšetřování v jeho kauze začalo v březnu r. 1969, v květnu bylo přerušení „kvůli nedostatku rysů zločinu“. Znovu zahájeno v červnu téhož roku a postaveno na materiálech vyloučených z prvního vyšetřování za mnohonásobné zneužívání dvou dívek byl odsouzen v prosinci r. 1969 na tři roky a k zaplacení 600 zł. za soudní výlohy. V dubnu r. 1970 byl rozsudek potvrzen soudem vyšší instance. Nejsou informace o kanonických trestech, z vyšetřovacích dokumentů plyne, že kurie v Gorzově dostala předtím anonymní dopisy, ve kterých autoři popisovali knězovy přečiny. Po propuštění se vrátil do práce. Nežije.

54.kněz B. M., čenstochovská diecéze (v současnosti arcidiecéze), vikář, odsouzen v r.1970 na tři roky vězení a ke ztrátě občanských práv za znásilnění 27tileté ženy. Nejvyšší soud rozsudek potvrdil. Po propuštění byl inkardinován do koszalińsko-kołobrzeské diecéze. Jako vikář pracoval ve třech farnostech. Zemřel.

55.kněz Józef L., krakovská arcidiecéze, v září r. 1970 odsouzen na dva roky a k pokutě ve výši 500 zł za zneužívání devíti dívek. Kauza vyšla najevo, když matky poškozených oznámili knězovy činy faráři. Kněz se přiznal ke všemu před farářem a kardinálem Karolem Wojtyłou. Byl okamžitě z farnosti odvolán, suspendován a poslán do kláštera (tam byl zatčen). Po propuštění Metropolitní tribunál v Krakově – vzhledem k tomu, že kněz byl potrestán světským soudem – upustil od vyměřeného církevního trestu (využil právo milosti), Wojtyła sejmul suspenzi a poslal duchovního do kláštera albertinů v Zakopaném; kněz neměl právo vyučovat náboženství a zpovídat, po dvou letech v omezeném režimu (vypomáhání) se vrátil k pastoraci. V r. 1976 byl přeložen jako kaplan do nemocnice v Chrzanově. Po pěti letech šel do důchodu a bydlel v kněžském domově pro seniory. Zemřel.

56.kněz C. G., gorzovská administrace (od r. 1972 štětínsko-kamieńská diecéze), vikář, v září r. 1971 odsouzen na tři roky a šest měsíců za zneužívání osmi žákyň z 1.-4. třídy v letech 1968-1970 a za pokus o znásilnění. Přiznal se. V r. 1972 soud druhé instance rozsudek potvrdil. Nejsou informace o kanonických trestech. Po propuštění vikář, farář ve dvou farnostech. V r. 1973 zverbovaný SB za tajného spolupracovníka. Zemřel.

57.kněz H. S., opolská diecéze, farář, děkan, v r. 1971 odsouzen za zneužívání tří nezletilých chlapců na 14 měsíců včetně doby vazby a k zaplacení soudních výloh ve výšce 500 zł, v druhé instanci byl trest zvýšen na dva roky a ke ztrátě občanských práv na pět let. Ani při vyšetřování ani při procesu se kněz k činům nepřiznal. Z dokumentů v IPN plyne, že opolský biskup Franciszek Jop a duchovenstvo opolské diecéze zatčení a uvěznění kněze považovali za šikanu církve. Potvrzení toho jsme našli také díky upřímnosti současného opolského biskupa v osobní složce kněze, v níž se mj. nachází dopis biskupa Jopa kardinálu Wyszyńskému, v němž uvádí svůj pohled na věc. Po propuštění věznice se vrátil do úřadu faráře a děkana. Nejsou informace o kanonických trestech. Zemřel.

58.kněz M. D., przemyská diecéze (v současnosti arcidiecéze), v únoru r. 1972 odsouzen na tři roky a ke zveřejnění za pokus o znásilnění dvou studentek. Z vězení byl propuštěn kvůli nemoci v r. 1973. Nejsou informace o kanonických trestech. Po propuštění přeložen do štětínsko-kamieńské diecéze, kde pracoval deset let. V několika publikacích jsme našli informaci, že biskup Ignacy Tokarczuk ho přeložil do jiné diecéze, protože „silně podléhal komunistickým úřadům“. Mezitím byl duchovní zaregistrován jako tajný spolupracovník SB. V r. 1986 odjel na misie do Afriky. Na důchod se vrátil do Polska.

59.kněz Eugeniusz S., lubaczovská a krakovská arcidiecéze, vikář, v r. 1973 odsouzen na tři roky za zneužívání několika nezletilých chlapců. Podle dokumentů IPN první informace o zneužívání nezletilých dorazily na biskupství v Krakově v r. 1969, bylo to sděleno lubaczovskému biskupovi, který knězi udělil důtku, omezil jeho pastorační službu a poslal ho na psychiatrické vyšetření. V r. 1971 byl duchovní přeložen do jiné farnosti, v červnu r. 1973 se informace o zneužívání dostaly na kurii znovu. Duchovní byl z farnosti i z práce v diecézi odvolán a dán k dispozici lubaczovskému biskupovi. V mezičase se dostal do vězení. Byl propuštěn pravděpodobně v roce 1974. Není známo, kde pobýval. Koncem r. 1978 dostal dovolení pracovat v koszalińsko-kołobrzeské diecézi (byl do ní formálně přijat v r. 1981), pracoval jako vikář ve čtyřech farnostech, jako farář ve třech, v r. 1992 po reformě administrativních struktur církve poslední farnost přešla do pelplińské diecéze. Dvakrát registrovaný jako tajný informátor. V r. 1969 v Krakově na základě kompromitujících materiálů přerušil po několika měsících spolupráci. Znovu byl zaregistrovaný po přechodu do koszalińsko-kołobrzeské diecéze. SB měla informace o tom, že je homosexuál a že zneužívá děti. K dalšímu vyšetřování a procesu nedošlo. Zneužil minimálně 30 osob – takový počet vyplývá z akt OPN a ze zpráv jeho obětí, které se přihlásily redakci „Rzeczpospolité“.

60.bratr J. O., františkán kapucín, kuchař. Bydlel v klášteře na území chełmińské diecéze (v současnosti toruňská). V lese u jezera se obnažoval před nezletilými chlapci, nutil je k onanii, někdy je sám masturboval. Přistižený v dubnu r. 1973 náhodným mužem při samotném aktu a doveden na policii. Přiznal se. Při vyšetřování bylo zjištěno, že poškozených bylo šest chlapců od 10 do 14 let. Během vyšetřování se podrobil sledování na psychiatrii. Znalci prohlásili, že má „dementní psychoorganický syndrom, dávající důvod k tomu, že ve chvíli těchto činů byla schopnost ovládání značně snížena“. V říjnu r. 1973 byl odsouzen na dva roky a měsíc vězení. Rozsudek byl v prosinci téhož roku potvrzen soudem druhé instance. V srpnu r. 1974 mu byl na amnestii trest zmírněn na rok a 15 dní. V aktech kauzy je poznámka informující o tom, že představený jeho kláštera informoval prokuraturu, že O. byl „dekretem kardinála Stefana Wyszyńského vyloučen ze seznamu jejich řádu“. Nepodařilo se nám zjistit jeho další osudy.

61.kněz W. B., warmińská diecéze (v současnosti arcidiecéze), farář, odsouzen v r. 1974 na čtyři roky vězení a tři roky ke ztrátě práva vykonávat duchovní povolání za sexuální přečiny homosexuálního charakteru vůči 13tiletému chlapci. Nejsou údaje o kanonických trestech, v seznamu duchovních z r. 1975 je informace, že je bez zaměstnání a je k dispozici biskupství v Olsztyně. Potom vikář v několika farnostech, víc než 25 let farář, čestný kanovník kolegiátní kapituly. Od r. 1966 do r. 1973 tajný spolupracovník SB, vyškrtnut „z důvodu obojakosti a odeslání materiálu k soudu“. Znovu zaregistrován v r. 1975, spolupracoval do r. 1984, materiály zničeny. Nežije.

62.kněz B. S., lubelská diecéze (arcidiecéze), vikář, odsouzen v r. 1976 za sexuální skutek vůči 9tileté dívce na rok vězení s tříletou podmínkou, k 6 tis. zł pokuty, 3 tis. zł ve prospěch státního pokladu a 1 tis. zł za výlohy, v druhé instanci rozsudek potvrzen. Duchovní se přiznal, vyslýchán na svobodě. Nejsou údaje o kanonických trestech. Po propuštění byl vikářem, farářem, nemocničním kaplanem. Momentálně je rezidentem.

63.R. W., laik, varhaník v jedné z farností tehdejší katovické diecéze, v r. 1976 odsouzen na rok vězení s podmínkou na tři roky za sexuální zneužívání nezletilých chlapců.

64.kněz J. H., katovická diecéze (po r. 1992 bielsko-żywiecká), odsouzen v prosinci r. 1978 na dva roky s podmínkou na pět let, pokuta 30 tis. zł, zákaz práce s dětmi do 15 let po dobu 10 let za sexuální zneužívání a opíjení nezletilých. Duchovní se přiznal, vyslýchán na svobodě. Po obvinění mu bylo zakázáno vyučovat náboženství – dopis doručen faráři. Během procesu duchovní vypověděl, že byl suspendován biskupem a nesmí vykonávat kněžské činnosti do objasnění kauzy, měl nařízeny osmidenní rekolekce, dva týdny fyzické práce v zemědělském hospodářství, které patřilo diecézi – není známo nic o dalších kanonických trestech po vynesení rozsudku. Potom pracoval jako vikář a farář. Nežije.

65.kněz L. Ś., opolská diecéze, farář, odsouzen v r. 1979 za soužití s žákyní 8. třídy základní školy, která otěhotněla a porodila dítě. Kněz ještě před procesem zaplatil rodině jednorázově 10 tis. zł a zavázal se k měsíčním alimentům. Nejsou údaje o kanonických trestech, pracoval potom jako farář ve dvou farnostech, čestný kanovník. Zemřel.

66.R. W., laik, varhaník v jedné z farností katovické diecéze, odsouzen v květnu r. 1980 na dva roky za to, že několik měsíců v bytě známé zneužíval čtyři žáky z 3. a 5. třídy základní školy. Zločin spáchal v době podmínečného odložení trestu (viz bod 63). Po odhalení byl vyloučen z práce ve farnosti. Žena, která muži dala k dispozici byt, byla odsouzena na rok s podmínkou na tři roky.

67.kněz J. M., krakovská arcidiecéze, vikář, odsouzen v r. 1981 na s podmínkou na čtyři roky za obnažování před dětmi, které příležitostně vozil do školy. Duchovní se při vyšetřování přiznal. U výslechu řekl: „Uvědomuji si, že můj pohlavní pud je zaměřen špatně a že mám ,úchylku od normy´. Všiml jsem si toho u sebe před víc než rokem. Tehdy jsem zjistil, že mám potřebu se obnažovat a prožívám erotické uspokojení. Nemluvil jsem však o tom s nikým, ani se neléčím. (…) Přesto, že si uvědomuji, že se chovám špatně a konkrétně že mám špatné sklony, nepřemýšlel jsem, že odejdu z duchovního stavu. Zdálo se mi, že prací na sobě budu schopen tato hnutí ovládnout. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych využil pomoc psychologa, psychiatra nebo sexuologa. Myslel jsem si, že se mně samotnému podaří ,vyléčit se z toho´. Teď chci o tom hovořit se svými představenými, protože se mi zdá, že musím rezignovat mezi jiným na katechezi s dětmi.“ Dřív (v r. 1976) přišlo na duchovního udání ve věci možného podávání drog mládeži a styku s dívkou mladší 15 let. Šetření však nevedlo k obvinění, protože – jak čteme v jednom z dochovaných dokumentů – „dosud shromážděné informace nezakládají důvod zahájit proces“. Tyto materiály byly využity v procesu. Ihned po zahájení vyšetřování byl z farnosti uvolněn. Po propuštění nebyl nikam přidělen, bydlel jako rezident v jedné farnosti na území arcidiecéze, potom vikářem v několika farnostech, farář. Zemřel.

68.klerik E. S., kristovec, alumn 3. ročníku, odsouzen v r. 1982 na rok a šest měsíců za zneužívání pětileté dívky. Zpočátku se k činu nepřiznal, potom částečně popsal okolnosti incidentu. Ze semináře vyloučen.

69kněz H. J., hnězdenská arcidiecéze, vikář, v březnu r. 1983 ho soud uznal vinným z napadení a sexuálního přečinu sedmileté dívky. Ke zločinu se přiznal. Odsouzen na dva roky odnětí svobody, dostal zákaz pracovat jako učitel mládeže na dobu pěti let. Po propuštění dostal několikaměsíční dovolenou, ale už od února r. 1984 byl ve farnosti, zpočátku bez práva katecheze, ale od září téhož roku – proti soudnímu zákazu – mu bylo svěřeno vyučování náboženství v osmých třídách základní školy. V r. 1985 odjel na misie. V r. 2014 se už jako důchodce vrátil do Polska. V r. 2019 po informaci o knězově minulosti, která se dostala na biskupství, byl z archivu potvrzen fakt jeho potrestání státní mocí před léty. Hnězdenský metropolita arcibiskup Wojciech Polak v červenci r. 2019 inicioval předběžné šetření a vydal dekret omezující knězovu službu. Dekret zakazoval: pastorační práci s dětmi a mládeží, zpověď dětí a mládeže (organizovanou i příležitostnou), přijímat nezletilé ve svém bytě a setkávat se s nimi na farách. Kongregace pro nauku víry v té věci zrušila promlčení a nařídila administrativně-trestní proces. Po jeho skončení byla schválena dřívější rozhodnutí omezující knězovy služby.

V dubnu r. 1977 byl získán SB jako tajný spolupracovník k rozpracování struktur akademické pastorace. Spolupráce byla rozvázána po jeho uvěznění v r. 1983. Důchodce. 

70.kněz J. K., płocká diecéze, od března r. 1981 v koszalińsko-kołobrzeské, vikář. V lednu r. 1984 odsouzen na dva roky s podmínkou na pět let a k 70 tis. zł pokuty za zneužívání jednoho chlapce. Poškození byli tři, ale rodiče ostatních nepodali oznámení. K odvolání nedošlo. Z oficiálního životopisu kněze v jedné z publikací płocké diecéze se dovídáme, že už v r. 1980 „kvůli vzniklým těžkostem musel opustit farnost v B. a nějakou dobu nevykonával žádnou kněžskou službu“. Po několika měsících biskup Bogdan Sikorski souhlasil s tím, aby pracoval v koszalińsko-kołobrzeské diecézi. Po propuštění dál pracoval v farní pastoraci. Zemřel.

71.kněz M. K., čenstochovská diecéze (v současnosti arcidiecéze), od r. 1981 v diecézi koszalińsko-kołobrzeské, vikář, v listopadu r. 1985 za zneužívání osmi dívek odsouzen na rok a osm měsíců odnětí svobody s podmínkou na tři roky a k 30 tis. zł pokuty. Po zatčení, v lednu r. 1985 uvolněn z práce v koszalińsko-kołobrzeské diecézi, v polovině r. 1986 – tedy v době podmínečného propuštění – byl přijat do polskokatolické církve. Oženil se. Z dochovaných materiálů v IPN plyne, že od r. 1976 byl tajným spolupracovníkem SB.

72kněz W. R., warmińská diecéze (arcidiecéze), vikář, v dubnu r. 1987 uznán vinným z mnohonásobných „sexuálních přečinů“ (v letech 1978-1986), znalci prohlásili, že měl omezenou příčetnost, odsouzen na dva roky s podmínkou na pět, pokuta 75 tis. zł a zákaz vyučovat náboženství na 10 let. Vyslýchán na svobodě. Po zahájení vyšetřování biskupem odvolán z farnosti a přeložen do kněžského domova seniorů, kde pobýval až do smrti.

2. Kauzy, v nich byly zločiny potvrzeny, ale byly odloženy, protože duchovní se např. zavázal ke spolupráci s SB

1.otec S. B. nebo L., františkán, pracoval na území varšavské arcidiecéze, potom chełmińské (dnes území pelplińské diecéze).Vyšetřování kauzy používání falešného osobního průkazu a sexuálních skutků na nezletilých dívkách v letech 1944-1946 bylo zahájeno v červenci r. 1961. Ke zneužívání mělo docházet ve výchovném ústavu sester Mariiny rodiny v M. V prosinci r. 1984 byly vyslechnuty poškozené (šest) a v lednu r. 1949 nařídil prokurátor zatčení duchovního. K tomu nedošlo, protože řeholník se začal skrývat pod falešným jménem. Odjel z Varšavy, v kurii v Pelplině učinil prohlášení, že je kněz, a byl poslán nejprve do kláštera sester františkánek, a potom do farnosti v S. v květnu r. 1961 zjistila policie místo jeho pobytu, 26. srpna r. 1961 byl obviněn. Při výslechu říkal, že se skrýval, protože ve „stalinovské období mu chtěli přišít“ špatné chování k nezletilým. Odmítl spolupráci s bezpečností. Prokuratura rozhodla, že nebude znovu vyslýchat poškozené, protože „by to nebylo humánní“, ale obvinění už bylo promlčeno. 31. srpna r. 1961 byla kauza odložena. Nežije.

2.kněz E. U., salesián (pracoval na území čenstochovské diecéze). Kauza začala v březnu r. 1950, týkala se událostí rok starých. Bezpečnost prohlásila, že kněz sexuálně zneužíval čtyři chlapce ve věku 14-16 let, kteří ho vydírali. Poškození vyslechnuti, ale k vyšetřování nedošlo. V dubnu r. 1950 bezpečnost uznala, že materiál není na soudní kauzu, ale je třeba ho operativně využít k naverbování duchovního za tajného informátora. Potom pracoval ve vratislavské arcidiecézi, později odjel do Německa. Nežije.

3.kněz W. K., (poznaňská arcidiecéze). Podle poznámky KWMO v Poznani z března r. 1960 kněz při náboženství „vyvolává k tabuli vyvinutější žákyně, usadí si je na klín a dává jim ruku po sukně, různě je hladí po stehnech“. Některé dívky měl také zvát na faru a tam se chovat stejně. Výpovědi (dvou) poškozených byly shromážděny, ale k vyšetřování nedošlo. Kněz byl pouze zbaven práv učit náboženství. Nežije.

4.kněz Z. Z., (sandomiersko-radomská, potom radomská diecéze). Jako katecheta ve škole měl v r. 1960 při výuce náboženství demoralizovat dívky z 6. a 7. třídy. Obětí bylo osm. Úřad pro náboženské záležitosti mu odebral právo vyučovat. Policie však nezahájila vyšetřování. Pracoval potom v několika farnostech. Z TEOK (složky operační evidence kněze) pochází poznámka z prosince r. 1971, v níž čteme, že „odvolaný byl z O. biskupem. [Kněz] Z. zůstane bez přidělení. Důvodem byla demoralizace školní dívek. Info KPMO [v] O.“ Zverbovaný na tajného spolupracovníka v r. 1984. Nežije.

5.kněz Michał Czajkowski, vratislavská arcidiecéze, student KUL. V červenci r. 1960 byl duchovní obviněn ze sexuálního zneužívání dvou nezletilých chlapců. Měl se dotýkat jejich pohlavních orgánů a svlékat se před nimi, za což jim zaplatil. Chlapci to řekli rodičům a ti ohlásili věc na policii. Funkcionáři přijali prohlášení od chlapců, od rodičů a také od dvou svědků. Vyšetřování nebylo zahájeno. Byla s věcí seznámena bezpečnost. Ta ale rozhodla obnovit kontakty s knězem, který už v r. 1956 na základě kompromitujících materiálů (styk se studentkou lycea) byl spolupracovníkem SB, ale spolupráci přerušil. V srpnu r. 1960 při rozhovoru s operativcem bezpečnosti se přiznal ke zneužívání chlapců a potvrdil to písemným prohlášením (dochovalo se v archivních materiálech IPN). Na oplátku za zaretušování kauzy souhlasil se spoluprací a přijal pseudonym „Jankowski“. Spolupracoval s SB do r. 1984 (ač v evidenčních výpisech se objevil i koncem roku 1986). Pobíral pravidelnou finanční odměnu.

Po r. 1960 duchovní studoval v Římě a v Jeruzalémě. Byl mj. vyučujícím ve vratislavském duchovním semináři, ve Varšavě pracoval na Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského (dříve ATK), spolupracoval s KUL a PAT. Mnoho let byl také církevním asistentem měsíčníku „Więź“. Řádný profesor. Oceňovaný biblista, angažovaný v ekumeně. Byl mj. spolupracovníkem Polské rady křesťanů a židů, členem Mezinárodní osvětimské rady. Mnohaletý spolupracovník „Tygodnika Powszechnego“.

V r. 2006 „Życie Warszawy“ informovalo, že byl tajným spolupracovníkem SB s pseudonymem „Jankowski“. Duchovní se přiznal ke spolupráci a omluvil se za ni, ale neřekl nic o důvodech naverbování. Prostředí okolo „Więzi“ tehdy povolalo zvláštní komisi, aby prozkoumala dokumenty kněze Cz v IPN. To disponovalo složkami o práci Cz, ale osobní badatelské složky neměli v rukou – napsali, že se buď nedochovaly, anebo ještě nebyly nalezeny. Když neznali podrobnosti naverbování, ve zprávě napsali jen to, že to bylo vydírání na obvyklém podkladě. Osobní složku Cz nyní našli novináři „Rzeczpospolitej“. Nacházejí se v ní (včetně prohlášení poškozených) všechny podrobnosti týkající se naverbování. Kněz žije.

6.kněz K. F., (płocká a łomżyńská diecéze), farář. Kněz byl zatčen 13. ledna r. 1961 poté, kdy se na policii ohlásila žena, která ho obvinila z mnoha znásilnění. Když jí bylo necelých 15 let, v dubnu r. 1959 ji kněz přemluvil, aby přerušila školu a nechala se zaměstnat na faře jako hospodyně. V listopadu r. 1959 duchovní zneužil její závislosti a měl ji přinutit ke styku. Potom ještě třikrát. V lednu r. 1961 podala žalobu. Několik dní po prvních výsleších vypovídala na vojvodské prokuratuře. Prohlásila tehdy, že předtím byla přinucena členem SB, ale trvala na dřívějším prohlášení, které se týkalo knězova opakovaného styku s ní. Prohlásila, že „nemá zájem, aby byl kvůli ní pohnán k trestní zodpovědnosti“, a obvinění stáhla. Duchovní byl propuštěn. Kauza byla odložena. Kněz nežije.

7.kněz S. G., przemyská diecéze (v současnosti arcidiecéze), farář. V dubnu r. 1961 byl zadržen na nádraží PKP ve velkém městě, kde měl v umývárně styk s 18tiletým mužem. Za zahlazení věci tehdy souhlasil se spoluprací s SB. O několik dní později – už v místě bydliště – se vykroutil a spolupráci odmítl. 1. srpna r. 1961 šéf komisariátu MO v K. informoval o incidentu biskupství v P. oficiálně vyšetřován nebyl, protože svědkové incidentu, když se to dověděli, výpověď stáhli. SB jen inspirovala článek o knězi v novinách. Plyne z něj, že podobné věci se dopustil v roce 1958. při cestování měl zneužít nezletilého chlapce. Osoba, která byla svědkem této události spolu se dvěma dalšími, se snažila získat od kněze peníze za mlčení. Nesouhlasil.  Věc byla předmětem soudního vyšetřování. Vyděrači byli odsouzeni, kněz osvobozen. Soud prohlásil, že vydírání snižuje váhu obvinění.

Po události z r. 1961 biskupství zahájilo vysvětlující řízení. V dopise oddělení pro vyznání bylo sděleno, že na kněze nebyly nikdy žádné stížnosti a že se těší dobré pověsti. Ale po obdržení dopisu s výpovědí poškozeného byl duchovní odvolán z farnosti. Dostal od biskupa příkaz udělat si 10denní rekolekce. Delegace z farnosti jezdila do przemyské kurie s peticemi, aby kněz zůstal. Biskup Barda prohlásil, že rozhodnutí nezmění. Další delegace ses postavila za kněze ve Varšavě u biskupa Choromańského. Marně. Kněz nežije.

8.kněz L. S., krakovská diecéze, od r. 1947 v arcidiecézi varšavské, potom vratislavské a diecézi siedlecké, vikář. Na podzim r. 1961 zahájeno vyšetřování duchovního ve věci „sexuálních přečinů vůči chlapcům mladším 15ti let“. V poznámce o zahájení vyšetřování čteme: „Ze shromážděných materiálů plyne, že zmíněný je homosexuál a v letech 1948/51 okresní prokuratura v (…) vedla vyšetřování kněze S. coby podezřelého z pederastie s nezletilými. Během období čtyř let se skrýval a po vyhlášení amnestie se objevil a nebyl volán k trestní odpovědnosti.“

Z námi shromážděných informací plyne, že kněz před 2. světovou válkou pracoval v několika farnostech krakovské arcidiecéze, byl aktivistou katolického sdružení mužské mládeže krakovské arcidiecéze, obhájil doktorát na Jagellonské univerzitě, v r. 1947 ve „Wiadomościach Archidiecezji Warszawskiej“ je psáno, že byl jmenován kaplanem jedné z nemocnic v hlavním městě, potom byl vikářem ve vratislavské arcidiecézi, na začátku 60. let se objevil v diecézi siedlecké. Bydlel v domě po rodičích spolu s bratrovou rodinou. Zpočátku neměl žádnou funkci, časem byl přidělen jako pomoc místnímu faráři. Obvinění duchovního vznesli tři chlapci, kteří tvrdili, že je často lapne po mši, líbá je a otírá se o ně. Kněz prohlásil, že chlapce líbal „otcovsky“, k sexuálním skutkům se nepřiznával. Tvrdil, že pomluvy o tom, že „chlapce miluje“, rozsévá jeho bratr, s nímž ve sporu o majetek po rodičích. Ve vyšetřovacích spisech je výpověď muže, kterého měl ve Varšavě přesvědčovat k homosexuálním stykům. Po odhalení věci byl duchovní uvolněn od povinností, kurie nařídila farářovi sousední farnost vést vyšetřování. Podle jeho výpovědi se setkal s poškozenými, kteří mu řekli o podivném knězově chování. Informoval o tom biskupa, který pozval kněze L. S. na rozhovor, a potom ho přeložil do jiné farnosti.

Dva chlapci při výslechu na prokuratuře prvotní obvinění stáhli. Otec třetího byl známý knězova bratra, prokurátor tedy uznal, že verze duchovního o bratrově pomstě může být pravděpodobná, a vyšetřování odložil.

Farnost, v níž mělo dojít ke zločinům je v současnosti na území drohiczyńské diecéze. Po r. 1961 kněz publikoval v teologických časopisech. Zemřel.

9.kněz K. B., katovická diecéze (v současnosti arcidiecéze), vikář. V květnu r. 1963 byly získány informace o tom, že kněz onanoval v přítomnosti tří nezletilých dívek, které si hrály na louce vedle jeho bydliště v T. byl přistižen při činu matkou jedné z obětí, která informovala faráře. V červnu bylo zahájeno oficiální vyšetřování, v červenci byla shoda na obvinění, ale kněz zmizel. Ze zpráv informátora SB vyplývalo, že „kněz B. byl kurií potrestán církevním trestem a pobývá v jistém řeholním domě“. V říjnu r. 1963 bylo vyšetřování zastaveno, protože se podezřelý skrýval, a 7. dubna r. 1965 vojvodská prokuratura na základě zákona o amnestii z r. 1964 stíhání odložila v kauzách sexuálních činů s nezletilými. Dochovaly se zlomky informací o knězově spolupráci s SB v 60. letech 20. století. Nežije.

10.kněz J. D., włocławská diecéze, vikář. V prosinci r. 1963 odsouzen na dva měsíce s podmínkou na dva roky za bití dětí při výuce náboženství. V materiálech z vyšetřování se vine linie sexuálního zneužívání nezletilých dívek, žákyň základní školy. Děti vypověděly, že kněz „se dívek ptal, jaké mají kalhotky a co pod nimi“. Jedna z dívek také vypověděla, že ji kněz líbal na faře a jednou s ním ležela v posteli. Tuto linii však prokuratura neprojednávala. V pozdějších zprávách je psáno, že demoralizoval nezletilé dívky. Z materiálů týkajících se jednání plyne, že farář farnosti intervenoval na biskupství, aby kněze přeložili. Ten se nechtěl podřídit. Vysvětloval: „Já teď neodjedu (…), protože musím poučit [děti], jak mají při výslechu vypovídat, a děvčata to všechno, co řekly, musí popřít.“ V únoru r. 1963 dostala policie výpověď matky jedné z dívek (té, kterou kněz D. měl líbat v posteli na faře), že dcera odvolává svou výpověď a nebude proti knězi svědčit. Z dalších informací policie vyplývalo, že před líčením duchovní navštívil rodiny dětí, které ho obvinily, a přesvědčoval je, aby výpovědi stáhly. V r. 1968 byl kněz zverbován SB. Byl pravidelně placen. Spolupráce byla rozvázána v r. 1990 po likvidaci SB. Zemřel.

11.kněz Eugeniusz M., marián, student dějin církve na KUL. V prosinci r. 1963 byl přistižen při činu v městských lázních milicionářem, který tam byl. Přesvědčil 14tiletého chlapce, aby ho za peníze na kino ukájel. Duchovní vysvětloval, že jen nezletilému pomáhal při mytí. Svědkové vypověděli, že se dřív pokoušel „dostat“ se také k dalším chlapcům. Z dokumentů plyne, že dřív, než bylo zahájeno vyšetřování, SB plánovala ho zverbovat, ale rezignovala na tyto záměry, protože důstojník ho považoval za nespolehlivou osobu. Obviněn byl v dubnu r. 1964, v květnu přišla kauza k soudu v Lublině, o dva měsíce později soud při neveřejném zasedání věc odložil podle dekretu o amnestii z 21. července r. 1964. z dokumentů plyne, že v dalších letech udržoval M. nějaké sexuální kontakty s důstojníkem z Varšavy. V září r. 1967 byl zverbován jako tajný spolupracovník. Od r. 1966 do r. 2004 byl M. kustodem mariánské svatyně v Lichenu. V r. 2019 ve filmu Sekielských „Jen to nikomu neříkej“ byl ukázán příběh nezletilého, který měl být knězem zneužívaný v 80. letech 20. stol. Řeholní představení tehdy informovali, že duchovní byl potrestán. Nejsou údaje o kanonických důsledcích z r. 1964. Nežije.

12.kněz J. S., vratislavské arcidiecéze, administrátor. Zatčený v dubnu r. 1964. podezřelý, že v červnu r. 1962 při použití násilí donutil nezletilou (bylo jí 15 let), aby se podvolila sexuálnímu skutku. K vině se nepřiznával. 28. srpna r. 1964 vojvodský soud kauzu odložil kvůli amnestii. V srpnu r. 1970 zaregistrovaný SB. Vyškrtnutý v říjnu r. 1972 pro odmítnutí spolupráce. Znovu registrovaný SB v jiném městě jako kandidát na tajného informátora. Vyškrtnut v r. 1989. Nežije.

13.kněz S. W., vratislavská arcidiecéze, administrátor. Vyšetřování zahájeno v červnu r. 1964. kněz měl sexuálně zneužívat tři chlapce. V červenci byl zatčen. V září byla věc odložena. Dva poškození ve chvíli spáchání zločinu měli 15 let (ale méně než 16), rodiče třetího chlapce – mladšího 15 let – nepodali žalobu. Z dokumentů plyne, že duchovní po zprávě o zahájení vyšetřování pozval chlapce na faru a nařídil jim přísahat na kříž, že nikomu neřeknou, co o něm vědí. V pozdějších letech byl farářem v několika farnostech arcidiecéze. Zemřel.

14.kněz A. N., poznaňská arcidiecéze, farář. V r. 1968 bylo v přípravném vyšetřování zjištěno, že zneužitá měla 15 let, a věc je odložena. Kněz nežije.

15.kněz J. A., lubelská diecéze (v současnosti arcidiecéze), vikář. Vyšetřování na udání matky 12tileté, kterou měl kněz zneužívat během koledování, když rodiče nebyli doma, bylo zahájeno v lednu r. 1968 a 12. dubna r. 1969 bylo duchovnímu sděleno obvinění. Vyšetřování bylo zastaveno z rozhodnutí prokuratury v květnu „pro nedostatek důkazů“. V r. 1976 na základě kompromitujících materiálů (sexuální styky s ženami) byl kněz zverbován jako tajný spolupracovník. V r. 1978 byla spolupráce ukončena. Z dochovaných zápisů v TEOK plyne, že v r. 1987 odešel z duchovního stavu.

16.kněz W. M., gdaňská diecéze, (v současnosti arcidiecéze), farář. Řízení začalo na počátku dubna r. 1972. v přítomnosti psychologa bylo vyslechnuto 12 nezletilých (dívek i chlapců), kteří vypověděli, že v letech 1969-1972 je kněz sexuálně zneužíval. Duchovní měl vyslýchán na svobodě. Ještě dřív, než byl obviněn, spáchal sebevraždu. Věc byla odložena.

17.otec S. K., františkán konventuál, pracoval na území vratislavské arcidiecéze, katecheta. Kauza se začala hýbat koncem března r. 1972 po oficiálním udání matek sedmi dětí (dívek i chlapců), které měl duchovní sexuálně zneužívat. Vyšetřování bylo zahájeno 3. května r. 1972, stálo v něm mj., že jedna z poškozených vykazuje tendence přikrášlovat a má velký vliv na ostatní děti. Vyšetřování – bez výslechu podezřelého – bylo odloženo v červenci r. 1972 kvůli nedostatku „důkazního materiálu“. S duchovním měl proběhnout varovný rozhovor. Z materiálů vyšetřování plyne, že o jednání kněze měly matky informovat faráře, který slíbil, že věc zařídí a domluvil se s nimi na setkání. K němu pravděpodobně nikdy nedošlo.

18.kněz S. C., varšavská arcidiecéze, vikář. V polovině července r. 1974 bezpečnost hlavního města dostává informaci o zadržení kněze v K, který se měl dopustit sexuálního činu. Jeho obětí byla pětiletá dívka, kterou v parku zatáhl do křoví. Kněz byl zadržen na 48 hodin a propuštěn. O několik dní později se orgány SB pokusily zverbovat ho za zahlazení věci – v zápisech o souhlasu ke spolupráci přímo napsali, že pokud bude souhlasit, je třeba mu zařídit odložení kauzy. Setkali se s knězem ještě dvakrát. Na začátku září sám zavolal a požádal o rozhovor, podepsal vázací akt ke spolupráci s SB, a o 12 dní později prokuratura v K. odkládá věc pro nedostatek důkazů. V červenci r. 1978 je spolupráce ukončena z důvodů odmítnutí ze strany duchovního. V dalších letech byl mj. farářem. Zemřel.

19.kněz W. C., lubelská diecéze (v současnosti arcidiecéze). V březnu r. 1973 podezřelý ze sexuálních činů s nezletilou. Nepřiznával se, tvrdil, že to obvinění je falešné, navedené bývalým vikářem, který po jeho přeložení získal postavení administrátora farnosti. Prokuratura kněze obvinila, ale „vzhledem k nízkému stupni společenské nebezpečnosti rozhodla věc odložit“. Kněz zemřel.

20.kněz J. K., gorzovská diecéze (před rokem 1972 pracoval ve vratislavské diecézi), farář. V r. 1985 byl obviněn, že od r. 1979 do června r. 1984 „se v podmínkách trvalého zločinu dopouštěl sexuálních činů a měl sexuální styky s chlapci mladšími 15 let (…)“. Vzhledem k tomu, že ke zločinu došlo před 21. červencem 1984, místní prokuratura (v červenci r. 1985) odložila vyšetřování na základě amnestie z r. 1984. Duchovní byl recidivista (viz pozn. 39 na seznamu odsouzených). V r. 1966 byl odsouzen na tři roky (v r. 1967 pravomocně v druhé instanci) za sexuální zločiny. V r. 1984, kdy byl podruhé zatčen, minulý trest byl už vymazán (10 let po trestu). Po odložení vyšetřování byl duchovní farářem ve stejné farnosti. Zemřel.

21.kněz J. W., warmińská diecéze (v současnosti arcidiecéze), administrátor farnosti. Na podzim r. 1982 zahájeno vyšetřování ve věci sexuálního zneužívání žákyň 3. třídy. Obvinily ho čtyři dívky. Kněz při výuce náboženství si je měl brát na klín, hladit je po stehnech a dotýkat se rodidel. Děti to řekly rodičům. Matky dvou poškozených v přítomnosti řeholní sestry hovořily s knězem, který se měl k nevhodného chování přiznat. Žádal o odpuštění a prosil o zachování tajemství. Matka třetí dívky informovala policii, která zahájila šetření. Kněz vyslýchán na svobodě. Popřel zprávy dětí, které byly vyslechnuty v přítomnosti znalce psychologa. Duchovní byl obviněn, v únoru r. 1983 byla kauza odložena pro nedostatek důkazů. Prokurátor se odvolal na obecný názor, který prohlašoval, že dvě dívky mají sklon fabulovat, u dvou zbylých to nebylo pozorováno – uznal, že mluví pravdu. Nevzal to však v úvahu a věc odložil. Ve zprávě Oddělení inspekce vyšetřovatele MSW ve Varšavě šéf vyšetřování v O. napsal, že o odložení vyšetřování „se zajímá místní 4. oddělení“. Duchovní od května r. 1969 byl tajným, spolupracovníkem SB, byl získán na základě dobrovolnosti. Zemřel.

22.kněz A. W., salesián, pracoval v koszalińsko-kołobrzeské diecézi. Koncem ledna r. 1983 ho obvinilo ze sexuálního zneužívání sedm dívek ve věku od 11 do 13 let, které ke knězi chodily na lekce hudby. Duchovní prohlásil, že obvinění je pomluva učitelky hudby, která je učila dříve. V polovině března děti výpovědi proti knězi stáhly. Věc byla odložena. Znalkyně psycholožka, která poškozené vyslechla poté, kdy svoje výpovědi stáhly, prohlásila: „Měla jsem dojem, že všechny dívky jednaly pod nátlakem nejbližšího okolí, kterému se skutečnosti dívkami popsané ve výpovědích neshodují s kulturním vzorcem chování a zvyklostmi. Myslím, že tlak nejbližšího okolí vyvolal u dívek reakci popření toho, co předtím vypověděly.“ Prokurátor, který věc odložil, se na tento názor odvolává, ale prohlásil, že když výpovědi popřely, nepodléhaly vnějšímu tlaku, zato dříve vypověděly navedeny vyslýchajícími orgány. Duchovní nežije.

23.kněz A. M., tarnovská diecéze (v současnosti rzeszovká), farář. V září r. 1985 bezpečnost v G dostala od občanské milice informaci, že duchovní „se dopouští sexuálních přečinů“ na žácích základní školy. Trvalo to tři roky. Informace se potvrdily, ale nikdo o zločinu nepodal oficiální oznámení. Vyšetřovatel věc uzavřel v prosinci r. 1988 a napsal: „Osoby, které mají informace, jež nás zajímají, nechtěli zveřejnit svoje personalia [takto v originále]. Chtějí být anonymní, obávají se tlaku okolí. Vědí, že se mohou dostat do konfliktu s klérem a prostředím. Shromážděné materiály není možné použít k procesu. Materiál bude shromážděn v TEOK za operačními účely.“ V r. 2020 po mediálním zveřejnění, kdy se objevily popisy jednání duchovního s nezletilými, rzeszovský biskup ho vyloučil z kněžské služby a ohlásil věc Apoštolskému stolci. Kněz je v důchodu.

24.kněz J. G., warmińská diecéze (v současnosti arcidiecéze), administrátor. Udání o možném spáchání zločinu podal koncem r. 1986 otec poškozeného chlapce. Pokus o znásilnění poškozený potvrdil. Kněz se nepřiznal. V červenci r. 1987 vojvodská prokuratura prohlásila, že duchovní se dopustil sexuálního činu a pokusu o znásilnění. Prokurátor však usoudil, že trest za skutek by nepřekročil jeden rok odnětí svobody, proto na základě zákona o amnestii z r. 1986 udělil milost a vyšetřování zastavil. Z dokumentů plyne, že v únoru r. 1987 měl o obvinění duchovního informovat biskupství v Olsztyně. Dále je ve zprávě o uzavření vyšetřování psáno, že kopie rozhodnutí o odložení vyšetřování má být odeslána Oddělení pro věci Vyznání, které mělo dál informovat kurii. Po kauze duchovní dál pracoval ve stejné farnosti. Zemřel.

III. Osvobození a odložení nevzbuzující pochybnosti

1.kněz W. K., varšavská diecéze, farář, bývalý kaplan varšavského povstání, vedoucí neformálního sdružení kněží v době války s názvem Kněží – bývalí pastýři bojujícího Polska. V srpnu r. 1953 byl obviněn ze sexuálního zneužívání 15tileté dívky v dubnu téhož roku. K činu mělo dojít ve staré kapli po výuce náboženství, kdy s ní zůstal sám. Vyšetřování vedla vojvodská prokuratura za dohledu bezpečnosti. V lednu r. 1954 byl věc odložena kvůli „nedostatku důkazů pro soud“. Patrno bylo mnoho rozporů ve výpovědích poškozené i její matky. Zemřel.

2.kněz B. J., katovická diecéze (arcidiecéze). Mezi 1. zářím 1957 a 1. září 1958 proběhlo vyšetřování ve věci demoralizace „mladých dívek při výuce náboženství“ ve farnosti I. Prokuratura věc odložila z nedostatku důkazů. V informaci z roku 1959 čteme: „Z rozhodnutí Odd. pro náboženské záležitosti ho kurie přeložila disciplinárně na jiné území.“ Ve farnosti I. kněz pracoval od září 1957 do1 září 1958. potom byl farářem v mnoha farnostech.

3.kněz N. N., gdańské vojvodství. V r. 1962 byla věc týkající se zneužívání nezletilých osob odložena, zločin nebyl doložen – chybí bližší údaje.

4.kněz N. N., varšavské vojvodství. V r. 1962 osvobozen, chybí bližší údaje.

5.kněz N. N., varšavské vojvodství. V roce 1962 věc odložena pro nedostatek důkazů – chybí údaje.

6.kněz N. N., rzeszovské vojvodství. V r. 1962 věc odložena pro nedostatek důkazů – chybí údaje.

7.kněz A. B., michalita, pracoval na území hnězdenské arcidiecéze. V prosinci r. 1964 bylo zahájeno vyšetřování ve věci zneužívání 12tileté dívky duchovním v jeho bytě. Dívka se ve škole chlubila velkými částkami peněz, které měla dostat od kněze, „s kterým spí v posteli“. Prohlásila to v rozhovoru s učitelkou, potom tvrzení odvolala a řekla, že ty peníze vytáhla knězi z kapsy. Vyslechnuta následně v přítomnosti otce a přiznala, že jednou spala – se souhlasem rodičů – u kněze. V noci jí měl dávat prsty do pochvy. Podobná obvinění formulovala také o muži, který jí dával korepetice. Ani kněz ani korepetitor se k vině nepřiznali. K věci přizvaní znalci se vyjádřili, že dívka „vykazuje rysy patologické osobnosti a má velký sklon fakta uvádět subjektivně“. V květnu r. 1965 prokuratura vyšetřování odložila „pro nedostatek důkazů“.

8.kněz T. W., włocławská diecéze, po r. 1992 v diecézi kaliské. V srpnu r. 1966 bylo zahájeno vyšetřování ve věci znásilnění, kterého se měl dopustit na dospělé osobě. Vyslýchán na svobodě, obvinění přišlo k soudu v prosinci. Kněz byl osvobozen. Rozsudek potvrdil Nejvyšší soud.

9.kněz J. K., kristovec, farář, pracoval na území gorzovské administrace (dnes štětínsko-kamieńská arcidiecéze). V březnu r. 1970 byl obviněn ze styku s 13tiletou dívkou, která otěhotněla a v květnu r. 1969 porodila holčičku, krevní testy vyloučily otcovství. Při vyšetřování se objevily linky nevhodného knězova chování k dalším dívkám v letech 1968-1969. Bylo vyslechnuto 60 svědků, většina z nich se nijak necítila duchovním ublížena. V říjnu r. 1970 bylo vyšetřování odloženo pro nedostatek důkazů.

10.kněz S. L., salesián, kielecká diecéze, katecheta, staral se o ministranty. V září r. 1975 obviněn, že se od r. 1968 do r. 1971 ve dvou farnostech, kde pracoval, dopouštěl sexuálních přečinů vůči chlapcům: 10ti a 11ti letému. Vyslýchán na svobodě. V únoru r. 1976 vyšetřování odloženo pro nedostatek důkazů.

11.kněz J. Z., kamilián, pracoval v koszalińsko-kołobrzeské diecézi. V únoru r. 1982 70tiletý muž ohlásil napadení a znásilnění. Pachatel měl být kněz. V dubnu r. 1982 byla věc odložena. Muž, kterého měl duchovní znásilnit, se předtím psychicky léčil. Ihned po zahájení kauzy biskup Ignacy Jeż duchovního uvolnil z pozice vikáře. Z dochovaných dokumentů kauzy plyne, že duchovní dříve kroužil po Polsku a pracoval v různých diecézích, mj. ve štětínsko-kamieńské, płocké, łomżyńské; v r. 1979 łomżyńský ordinář biskup Mikołaj Sasinowský mu nedovolil dále pracovat v diecézi, a tehdy se přestěhoval do koszalińsko-kołobrzeské diecéze.

IV. Chybí bližší údaje

1.bratr A. K., redemptorista, v r. 1950 umístěný na seznamu záležitostí k realizace s poznámkou: „Přitahuje k sobě mladé a dopouští se na nich homosexuálních činů.“ Seznam pořízený tehdejším Ministerstvem spravedlnosti a předaný Ministerstvu veřejné bezpečnosti. Příjmení v seznamech vězněných chybí, v r. 1950 řeholník pracoval na území krakovské arcidiecéze, potom v mnoha domech redemptoristů v Polsku. Nežije.

2.otec B. K., pijan, v r. 1950 umístěný na seznamu záležitostí k realizace s poznámkou: „Je závislým homosexuálem, udržuje styk s mládeží a osobami stejného zaměření, jako je on.“ Pracoval na území krakovské arcidiecéze. Není v seznamech vězněných po r. 1950. Zemřel.

3.kněz T. D., vratislavská arcidiecéze. V r. 1950 byl obviněn, že se dopustil skutků podle čl. 203 KK, věc šla k soudu. Nedostatek důkazů. Ke kauze došlo před kněžským svěcením T. D. Po svěcení duchovní pracoval ve vratislavské arcidiecézi. Nežije.

4.kněz A. W., před zatčením pobýval na území čenstochovské arcidiecéze. V r. 1952 byl v jedné z vyšetřovacích vazeb s poznámkou, že bude soudu k dispozici. Náčelník ústavu napsal: „Jeho chování je bezúhonné, vztah k nadřízeným je dobrý, všechny rozkazy nadřízených vykonává, jeho soužití se spoluvězni je bezúhonné, je kolegiální, přívětivý. Nepřátelské výroky na adresu lidového Polska nepotvrzeny.“ V seznamu vězněných z r. 1959 je informace, že byl odsouzen podle čl. 203 a 213 KK. Čl. 203 hovořil o sexuálních činech na osobách mladších 15 let, čl. 213 o sexuálním skutku veřejném, anebo v přítomnosti nezletilého mladšího 15 let. Bližší informace chybí.

5.klerik T. O., salesián. V červnu r. 1953 byl vyšetřován pro zneužívání nezletilých. Není známo, zda proces proběhl. Jeho příjmení se vyskytuje v jediném seznamu vězněných z roku 1959.

6.kněz S. S., kielecká diecéze, farář. V polovině 50. let 20. st. „se snažil znásilnit nezletilou dívku“. Chybí bližší údaje týkající se kauzy.

7.kněz F. W., hnězdenská arcidiecéze, katecheta. V informaci týkající se narušování „právního řádu klérem“ z roku 1964 je psáno: „V období 1957-58 demoralizoval nezletilé dívky.“ Chybí informace o jakémkoli trestním postupu. Po r. 1958 kněz pracoval v pastoraci a byl rovněž akademickým učitelem. Nežije.

8.P. B., laik, kostelník v jedné farnosti v tehdejší katovické diecézi, pracoval také jako strážný budovy. Od července do prosince r. 1962 měl sexuální zneužívat minimálně 10 dívek. Vábil je do strážnice na „obrázky svatých a devocionálie a páchal sexuální úkony“. Vzhledem k pokročilému věku – 70 let – prokuratura rezignovala na uvěznění. Ve zprávě informující o kauze se našel návrh zpracovat a předat tisku poznámky na toto téma. Chybí data týkající se trestního postupu.

9.otec A. N., bernardin. Z informace týkající se narušování právního řádu diecézním i řeholním klérem z r. 1964: „Odvolacím soudem (…) byl uznán otcem dítěte své bývalé žákyně a požaduje se od něj placení alimentů.“ Pracoval tehdy v łódžské diecézi. Chybí bližší data.

10.kněz R. P., misionář CM, pracoval na území gorzovské administrace. V září r. 1963 bylo v Krakově zahájeno vyšetřování ve věci snahy svést 13tiletého chlapce k sexuálnímu činu. Z informace o této události plyne, že duchovní pobýval v Małopolsku na prázdninách, byl přistižen při činu matkou chlapce a s pomocí dalších osob dopraven na policii. Vyšetřovací oddělení SB z (…) „nebránil trestní odpovědnosti“. Nenašli jsme informace o eventuálním trestním procesu.

11.kněz J. F., lubelská diecéze (v současnosti arcidiecéze), administrátor. V r. 1966 bylo vedeno vyšetřování týkající se sexuálních činů na chlapcích v základní škole, kde duchovní pracoval. Chybí bližší data. V osobní složce kněze je dopis kurii v Lublině z r. 1962 s prosbou o jeho přeložení v souvislosti s blíže neuvedeným zneužitím chlapců. Kněz v té farnosti zůstal minimálně do roku 1975. Zemřel. 

12.kněz W. G., gdaňská diecéze (v současnosti arcidiecéze), administrátor. V září r. 1975 prokuratura předala soudu obvinění ve věci pokusu o znásilnění dospělé osoby. Duchovní vyslýchán na svobodě, při hledání jsme našli informaci o termínu výslechu, ale nemáme data týkající se jejího průběhu a řešení. Po r. 1975 kněz pracoval v téže farnosti. Nežije.

13.kněz A. G., svěcen 1965, hnězdenská arcidiecéze, vikář. Prokuratura ho obvinila ze zneužívání deseti dívek ve věku 9-13 let od r. 1983 do května 1985. Obvinění šlo k soudu. Nemáme informace o průběhu procesu. Později byl farářem. V současnosti je v důchodu.

14.kněz A. B., varšavská arcidiecéze, vikář. V září r. 1985 prokuratura zahájila vyšetřování ve věci sexuálních činů týkajících se čtyř dívek ve věku 9-14 let. Duchovní se měl dotýkat jejich pohlavních orgánů. Farnost, v níž mělo k činům docházet, je nyní na území łowické diecéze. Chybí data o výsledku tohoto vyšetřování. V 70. letech byl rozpracován jako kandidát na tajného spolupracovníka, vyňat z evidence „důvodů operační neužitečnosti“. Pracuje v pastoraci.

 

Zdroj: https://www.rp.pl/kosciol/art38486041-tylko-w-rzeczpospolitej-lista-ksiezy-podejrzanych-i-skazanych-za-przestepstwa-seksualne-w-czasach-prl