Dnes slavíme Květnou neděli. Text zamyšlení pro dnešní den připravil Petr Hruška, generální vikář plzeňské diecéze.
Cyklus postních zamyšlení na každou postní neděli pro Vás připravujeme společně s českými duchovními různých církví.
Antifony z Květné neděle
Antifona k průvodu o Květné neděli (Mt 21,9): Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Král izraelský! Hosana na výsostech!
Odpověď k žalmu (Žalm 22,2): Bože můj, proč jsi mě opustil?
Zpěv před evangeliem (Fp 28-9): Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno.
Antifona po četbě pašijí (Žalm 69,21.22): Potupa zlomila mé srdce, a proto chřadnu, čekal jsem, že někdo bude mít soucit, ale nikdo tu nebyl, čekal jsem, kdo by mě potěšil, ale nikoho jsem nenašel. Do pokrmu mi dali žluč a v žízni mě napojili octem.
Mezi mlčením a křikem
„Hosana synu Davidovu!“ – křičí zástupy. Ale ne každý hlas je slyšet. Ne každý křik se nese ulicemi Jeruzaléma. Mnohé hlasy se ztratily mezi ratolestmi a zpěvem. Uvězněné ve tmě, umlčené autoritou, vyděšené mocí.
Z Jeruzaléma vyšly zástupy. Někteří však zůstávají stranou – ne kvůli nevíře, ale kvůli bolesti. Zvadlé ratolesti… pošlapaná srdce… vyděšený pohled. Ukryjí se v šepotu z kříže? „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Právě tenhle výkřik je mi letos nejblíže. Je mi blízko, protože ho znám z úst těch, kdo byli zneužiti a zrazeni v prostředí, kde měli být nejvíc v bezpečí.
Postní doba není o odříkání, ale o pravdě. O tom, že Ježíšova cesta zahrnuje i temnotu, i zradu, i mlčení těch, kteří měli pozvednout svůj hlas na obranu bezbranných. „Kristus byl poslušný až k smrti…“ – a my jsme zatím vyžadovali poslušnost, která se stala pastí. Poslušnost, která umlčela svědky bolesti. Poslušnost, která zlomila nalomenou třtinu.
Zlomila jejich srdce. Čekali soucit, ale nikdo tu nebyl. Čekali potěšení, ale nikdo nepřišel. Místo chleba dostali kámen, místo vody žluč a ocet.
A přece: „Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově…“ – ne skrze moc, ale skrze rány. A tak dnes slyším volání „Hosana“ jinak. Ne jako slavnostní jásot, ale jako tichý šepot těch, kdo přežili. Těch, kdo nezapomněli. Těch, kdo věří, že pravda osvobozuje. A že křik z kříže není projevem slabosti, ale blízkosti.
Květná neděle nás uvádí do prostoru mezi ratolestmi a trny. Mezi slávou a hanbou. Mezi procesím a křížem.
Kde se mlčení láme v křik, tam se rodí nová naděje.
