Zkusila jsem postavit se za sebe a dobře to dopadlo. Svět není plný lidí, co chtějí ostatním ublížit – a i někdo, kdo něco nedomyslí, se nakonec může stát někým, kdo pomůže ostatním.
Článek byl napsán skoro před rokem. Pak ležel v šuplíku a čekal, až bude dobrý čas pro zveřejnění. V posledních dnech se debatuje o omluvě Benedikta XVI. za jeho roli v případech zneužití v mnichovské diecézi. V reakci na tuto omluvu se arcibiskupové Dominik Duka a Jan Graubner vyjádřili, že jde o přílišný tlak na jeho osobu. Autor článku si myslí, že právě Benediktova omluva a uznání obětí jako těch, kteří jsou zranění, je to, co pomáhá. Citlivost a empatie, i když možná po mnoha letech nemohou mít konkrétní podobu, uzdravuje. Někdy totiž už nemůžeme nic udělat, ale soucítit můžeme vždycky. Podobně, jako se to stalo v tomto článku.
Každé ráno doprovázím děti do školy a odpoledne je zase vyzvedávám. Jezdíme tramvají, v jednom podjezdu jsou stěny okolo celé polepené plakáty. Tedy bývaly polepené, pandemie učinila přítrž jak koncertům, tak plakátům. Během jara ale přece jen jeden plakát přibyl – Please, stay inside. Snaha zaujmout a přesvědčit, že je lepší sedět doma, než se vídat s ostatními.
Kdysi dávno se mi stal takový příběh – a vždycky, když jsem ten plakát viděla, jsem si na něj vzpomněla. Možná proto, že kresba byla dost podobná tomu, co se mi stalo. Někdo se zapomněl zeptat, jestli může „inside“. A tak jsem postupně, když jsme jeli okolo těch plakátů, začala zavírat oči. Nebo aspoň koukat jinam (ale kam? plakáty byly na obou stranách). Čím víc jsem se snažila na to nemyslet, tím víc jsem to měla v hlavě. A do toho běžný provoz: „Mami, nemám omluvenku. Mami, nemám pravítko. Mami, kdy budu mít narozeniny? Co bude k večeři?“ Odpovídat na deset milionů otázek s traumatem v hlavě nechcete, věřte mi.
Tak jsem se jednou nadechla a vytočila číslo do obchodu, který prodává merch se stejným motivem. Tušila jsem, že budou vědět, kdo za plakáty stojí. Vlastně nevím proč, asi jsem chtěla udělat něco, abych si nepřipadala tak bezmocná. Pán, který to na druhé straně vzal, byl nejdřív trochu překvapený. Ale pak pochopil, o čem mluvím. Z jejich strany to byl jenom vtip, snaha upozornit na vážnou situaci, zaujmout a rozvířit debatu. A prostě jim nedošlo, že na někoho tyhle plakáty můžou působit tak jako na mě. Dostalo se mi vrchovaté porce podpory a pochopení. Večer mi ještě přišla zpráva, že výlep konzultoval s někým dalším, mrzí ho to, ale teď s tím nejde dobře nic dělat. A víte co? Nevadilo mi to. Zjistila jsem, že mi stačí být „jenom“ slyšená a pochopená.
Od té doby se blbé pocity z cesty tramvají ztratily. Stačilo se postavit za sebe a mluvit o tom, co se mi děje. A to vlastně vůbec není málo.
Chtěla jsem pak ještě zjistit, jak ten člověk, s kterým jsem mluvila, vypadá. A možná si dokázat, že se nebojím s ním mluvit. Šla jsem si do jejich obchodu koupit triko. A protože paní u pokladny náhodou zrovna něco potřebovala, zavolala přes celý obchod jméno pána, s kterým jsem mluvila. Vůbec nevypadal hrůzostrašně. Nepoznal mě a neukousnul mi hlavu.
Mám ráda dobré konce. Když vylepovali Please, stay inside, nedošlo jim, co to může někomu připomenout. Jo, bylo to pro mě těžké, ale nakonec je to jeden z příběhů, které mi pomáhají se uzdravit. Zkusila jsem postavit se za sebe a dobře to dopadlo. Svět není plný lidí, co chtějí ostatním ublížit – a i někdo, kdo něco nedomyslí, se nakonec může stát tím, kdo pomůže ostatním. Mám radost.
