Sexuální zneužívání duchovními: Proč o tom potřebujeme mluvit stále dokola?

Jaký je rozsah tohoto problému, který se nás všech dotýká? Většina zná studii Johna Jaye, která odhaluje, že okolo 4 procent katolických kněží měla věrohodná nebo podložená obvinění z pohlavního zneužívání nezletilých dětí v trvání pěti padesáti let (John Jay, College of Criminal Justice, 2004, 2011). Ale toto tak často citované „nízké“ procento pohlavního zneužívání duchovními exponenciálně naroste, pokud vezmeme do úvahy následující kontext:

1. Badatel Paul Sullins (2019) uvádí, že zneužívání duchovními ve Spojených státech je v poslední době na vzestupu po dramatickém poklesu po Chartě Katolické biskupské konference Spojených států amerických. „Pohlavní zneužívání dětí duchovními kleslo na historické minimum po roce 2002, ale od té doby znepokojivě roste, i když zatím zůstává pod svým vrcholem v 80. letech.“
2. Pachatelé z řad kněží se dále dopouštějí i pohlavního zneužívání dospělých a zranitelných dospělých, jak mužů, tak žen, včetně důvěřivých farníků a seminaristů (např. Cavadini, 2019, Sexual Harassment and Catholic Seminary Culture: The First Sociological Survey of Seminarians /Sexuální obtěžování a kultura katolického semináře: První sociologický průzkum seminaristů/).
3. Také řeholnice a další církevní představitelé znásilňují děti a zranitelné dospělé svěřené jim do péče.
4. Pohlavní zneužívání bylo v církvi odhaleno v mnoha katolických církevních společenstvích po celém světě.
5. Rodinní příslušníci, přátelé a společenství jsou takovými příběhy pohlavního zneužívání nebo nevhodného chování ze strany církevních představených hluboce zraňováni a svědčí o nepolevující bolesti a škodách, kterými trpí jejich milovaní. Tento lavinový efekt se šíří daleko a narušuje důvěru mnoha generací.

Mějme nadto na paměti zásadní věc, totiž že mnoho sexuálního pochybného jednání kněží je utajováno. Lze se důvodně domnívat, že většina obětí sexuálního násilí to nikdy neřekne, ať už civilním nebo církevním úřadům. Proto se nikdy v žádných počtech neobjeví. Kromě toho výzkumy ukazují, že sexuální delikventi o počtech obětí, kterým ublížili, lžou a udávají jich až pětkrát méně, než jaká je skutečnost (Hindman & Peters, 2001). Notredamský průzkum seminaristů zjistil, že zhruba polovina těch, kdo zažili nějakou formu nechtěného sexuálního chování od spoluseminaristů, to nikdy nikomu neřekla (Cavadini, 2019). Tedy jak oběti, tak pachatelé pohlavního zneužívání / nevhodného chování bývají nahlašováni nedostatečně.

Život obětí je poznamenaný dlouhodobými následky, které bývají před většinou katolického společenství skryty. Mnoho obětí hledá pomoc v psychofarmakách, aby se vyrovnaly s bolestí, nedokážou navázat a udržovat partnerské vztahy, experimentují se sebepoškozováním nebo uvažují o sebevraždě či ji přímo spáchají. Domníváme se, že musí pokračovat dialog s pohledem neochvějně a trvale upřeným na tento dalekosáhlý problém a na jeho skutečné řešení. Proto nabízíme následující vhledy z pohledu tří katolických psychoterapeutek. Za prvé, nastíníme osobní obrany a obtíže, které vyvstávají při konfrontaci s pohlavním zneužíváním kněžími. Za druhé, budeme hovořit o patologických rysech kněží, kteří pohlavně zneužívají děti nebo se dopouštějí pohlavního zneužívání dospělých a zranitelných dospělých. Za třetí, přiblížíme nepříjemnou pravdu o vážném traumatizujícím zneužívání, o běžných nedorozuměních, která souvisejí s chováním přeživších a o potřebě být vyslechnut a znovu si vybudovat pocit bezpečí. Nakonec si představíme restorativní spravedlnost týkající se obětí, jejich rodin i církve jako celku.

Překážky mluvení o pohlavním zneužívání kněžími

„Zavírání očí a vyhýbání se skandálu vyústilo v ten největší skandál v dějinách moderní církve.“ Sestra Kennyová (Betrayal: Abuse in the Catholic Church in Nova Scotia /Zrada: Zneužívání v katolické církvi Nového Skotska - Kanady/, 2010).

Kdo může zvládnout unést celou tu šíři šoku, že „Božím mužům“ procházelo zneužívání tisíců dětí, dospívajících, dospělých i zranitelných dospělých? Přesto se společně musíme zabývat katolickými duchovními, kteří obtěžují, znásilňují, mají poměr s muži i ženami, a to často až poté, co se jemně vetřou do jejich přízně a získají si důvěru.

Pokud chceme široce mluvit o pohlavním zneužívání kněžími, objeví se spousta překážek, protože je obtížné už jen se tomuto tématu vystavit. Obecně platí, že je přirozené, pokud jsou hrůzy pohlavního zneužívání prostě příliš bolestné na to, aby se s nimi člověk vypořádal. Zároveň se také může vyskytnout celá řada osobních motivů, proč se těmto příběhům zneužívání vyhnout. Kromě nedostatku ctností lásky a odvahy, podobné motivy vyhnout se tomuto tématu mohou být do značné míry nevědomé nebo aspoň mimo vědomou oblast. Proto je zapotřebí určité pokory a schopnosti sebereflexe, aby se tyto skryté emoce mohly vyjevit na světle. O jaké tendence se může jednat, které brání naší schopnosti otevřeně se vyrovnat se zneužíváním duchovními?

Kognitivní disonance

„Kognitivní disonancí“ nazývají společenskovědní badatelé automatickou tendenci člověka přizpůsobovat své přesvědčení /čemu věří/, aby odpovídalo jeho hodnotovému systému, a to dokonce i na úkor rozumu. Proto se odvracíme od zpráv o pohlavním zneužívání kněžími nebo zlehčujeme jeho závažnost a dopad na naše společenství, protože kognitivní disonance některým nedovoluje milovat církev a zároveň si přiznat její selhání.

Mylná loajalita k duchovním

Duchovní jsou často připodobňovaní k rodině – bratrům a otcům. Jejich řadami má jaksi přirozeně proudit láska a loajalita. Právě tento smysl pro loajalitu a snaha kněze ochraňovat může některé oslepit před prováděním vážně míněných vyšetřování nebo před postihováním násilníků. Může jim být kajících kněží, obviněných ze zneužívání, líto. „Odpuštěním“ a chybně použitým rozhřešením mohou dát zpovědníci problémovým kněžím „propustku“, přičemž doufají v jejich opravdovou proměnu.

Citová zranitelnost

Kněží mohou mít dojem, že jsou zprávami o zneužívání, na které nemají žádný vliv, nepřiměřeně pronásledovaní. Někteří lidé nejsou schopni se vyrovnat s pocity zloby, bezmoci nebo nedostatečnosti při seznamování s takovými zprávami. Kněží mohou chtít utéct od příběhů svých zneužívajících spolubratrů kvůli své vlastní nevyřešené vině a studu za minulé nebo současné sexuální přestupky. Nejsou schopní čelit navenek něčemu, co souvisí příliš s jejich vlastní nevyřčenou emocionální bolestí. Vzhledem k tomu, že přibližně každý šestý muž byl v dětství pohlavně zneužitý, někteří kněží mohou být sami v této oblasti natolik zranění, že nejsou schopni se účelně vypořádat s obviněními z pohlavního zneužívání ve svém středu.

Idealizace kněžství

Další zásadní překážkou při setkání se špatným chováním kněží bývá hluboce zakořeněná potřeba ideální autority. Všichni tuto potřebu zkraje máme. Začíná to s rodiči, pak se přesouvá na učitele, trenéry, vládní představitele atd. A nakonec tato vnitřní touha a potřeba pevně spočine na ramenou církevních představitelů. Svěcení proměňuje kněze na ontologické rovině, což nám zkomplikuje myšlení a může nás to zaslepit před jejich křehkou lidskostí a zvláště před jejich skrytou, temnou stránkou.

Klerikalismus

Zatímco idealizace se týká naivity laiků směrem ke kněžím, klerikalismus se týká duchovních, jejich sebehodnocení. Převážně jde o nevědomost, možná i slabost, o představu, že mají určitá privilegia (kromě svého skutečného církevního úřadu), která laici nemají. Klerikalismus je iluzí nárokování si a vede ke zneužívání moci, stejně jako k obraně kněží, kteří jsou zákonnými úřady prohlášeni za pachatele sexuálních trestných činů. Br. Thomas Doyle, horlivý obhájce jednotlivců zneužívaných kněžími, velmi k této debatě napomohl (2006). Uvedl, že „neustálá posedlost hierarchie obranou svého obrazu, postavení a moci na úkor obětí měla zcela opačný účinek a ve skutečnosti vyvolala nabourání respektu a důvěry“ (2019).

Patologie kněze – násilníka

„Nikdo nesmí člověka používat jako nástroje pro dosažení cíle, žádná lidská bytost, dokonce ani Bůh Stvořitel.“ (Sv. Jan Pavel II., 1960, s. 27)

Jako psychoterapeutky se domníváme, že je nezbytné této patologii porozumět. Může být skutečně matoucí, že zjevně dobří, upřímní a svatí kněží mohou pohlavně zneužívat zranitelné osoby, svěřené jim do péče. Tito násilníci mohou mít bystré filozofické myšlení, předvádět znalost Písma, modlit se v jazycích, projevovat úžasné pastorační schopnosti či dokonce vykazovat hrdinskou dobročinnost. Přesto mohou sériově obtěžovat děti. Jak mohou být vnitřně natolik morálně nemocní, když dávají najevo tolik dobra? Když se ptali jednoho kardinála na obvinění ze sexuálního chování kněze jeho diecéze, odpověděl: „Hovoříme o dobrém člověku.“ Jde o dilema: Může být osoba dobrou i zlou zároveň?

Právě ona zvrácená tendence ke zneužívání definuje vztahování se člověka ke zlému. Sv. Jan Pavel II. hovořil o vývoji sexuality, který shrnul v díle „Teologie těla“. Obratně naznačil, že opakem lásky není lhostejnost nebo nenávist, ale zneužívání /používání, využívání/ (Wojtyla, 1960).

Ne všichni kněží, kteří zneužívají děti, či kteří se dopouštějí pochybného chování s dospělými, jsou stejní. Dr. Thomas Plante nás varuje, abychom se neuzavírali do senzačních, ošuntělých stereotypů o sexuálních násilnících z řad kněží (2015). Správně upozorňuje na to, že by to nikomu neprospělo, a připomíná nám jejich lidskost. Navíc ne všichni duchovní, kteří jsou přistižení při sexuálních nepřístojnostech nebo zneužívání, jsou prosti výčitek nebo schopnosti se napravit. Je však důležité si bez nadsázky uvědomit, že mnoho násilníků z řad kněží vykazuje určitý rámec chování, který lze zařadit do kategorie narcistických poruch osobnosti (nebo má k němu alespoň silné tendence), a že právě oni způsobují ty největší škody. Obecně platí, že lidé, kteří pohlavně zneužívají nezletilé nebo se dopouštějí sexuálně nevhodného chování s dospělými, mívají tři základní rysy, které se od sebe mohou lišit pouze stupněm: vykořisťování, nedostatek empatie a nárokování si. Jedná se o znaky patologického narcismu.

Kněží, kteří se dopouštějí pohlavního zneužívání, bývají často společensky přátelští, ale vychytralí. Jedinci s narcistickou poruchou osobnosti mohou být přesvědčiví, okouzlující a dokonalí. Někteří dokonce mohou vypadat upřímně lítostivě, když jsou dopadení, a přitom naprosto nemají svědomí. Často narušují mezilidské hranice a jsou zaměřeni na to vše ovládat.

Kromě toho mají zneužívající kněží tendenci vykazovat až patologické úrovně nárokování si, takže pak se pachatel cítí být ospravedlněný i při vykořisťování, zraňování a nemá lítost. Jeden pedofilní kněz se lehkovážně brání: „Byla to hra. Nikdy jsem nepoužil sílu. Silně jsem vnímal, že se nebránil.“ A další se snažil obhajovat své činy s pětiletou dívenkou: „Flirtovala se mnou.“ Mezi zneužívajícími kněžími je obvyklé, že si říkají, že pouze „pomáhají, vychovávají“ své oběti, nebo dokonce že zneužívání jim bylo božsky vnuknuté (např. katolická řeholnice, mající sex s mladou dívkou, jí tvrdí, že se jedná o projev „Boží lásky“). Tímto obranným mechanismem se oddělí od špatností ve svých činech. Někteří zneužívající duchovní mohou zakoušet pohlavní vzrušení z působení psychologické a fyzické bolesti. Jedna studie prokázala, že mezi mnoha osobními charakteristikami právě sadismus odlišoval zneužívající kněze od jiných členů kléru (Amrom, Calkins & Fargo, 2017). Extrémní úroveň narcismu pak naznačuje, že je daná osoba neléčitelná. Jejich osobnostní vývoj byl ukončen a my se musíme vzdát svých „charitativních“ představ, že budou vyléčení, bez ohledu na Boží zásah.

Poznali jsme z výzkumu traumatu stejně jako od obětí a jejich rodin, že tendence ke zneužívání a související pocit nárokování si se projevuje v „mocenském rozdílu“ a v procesu „groomingu“ /připravování, pečování za pochybným účelem, pozn. překl./.

Mocenský rozdíl

Mezi duchovními a jejich oběťmi existuje významný mocenský rozdíl, kterého narcističtí pachatelé snadno využívají. Kněz zastupuje Boha a lidé věří tomu, co dělá a říká, více než komukoli jinému. Děti jsou zvláště zranitelné vůči zneužívajícímu knězi, protože se jim říká, že má obrovskou moc a autoritu, což v nich vyvolává uctivou bázeň. Děti velmi často zřetelně vidí, jakou nábožnou úctu mají ke kněžím jejich rodiče. Ještě další významnou úlohu hrají samotné tituly, jimiž se oslovují kněží a řeholní osoby: otec, bratr, sestra, matka. Taková oslovení posilují moc těchto vztahů, protože vyjadřují rodinnou lásku a péči. Proto také zneužívání duchovními vede k většímu rozvratu kognitivních, emocionálních i vztahových funkcí. V případě nevhodného chování kněze k dospělým je jejich moc silnou přítěží kněžím, jejichž povinností je uvědomovat si svoji moc a nezneužít farníkovy úcty, idealizace / přenosu nebo jeho respektu. Tento mocenský rozdíl připravuje půdu pro další krok ve zneužívání – grooming.

Grooming

V kontextu sexuálního chybného jednání je grooming definovaný jako spřátelení se nebo vytvoření emocionálního pouta s konkrétní obětí a někdy i s celou rodinou s cílem snížit zábrany jednotlivce kvůli dosažení pohlavního zneužití a oslabení schopnosti se mu ubránit. Grooming zcela jistě předchází samotnému pohlavnímu zneužití. Například může predátor zaměřit na určité dítě ve třídě zvláštní zájem, zahrnovat ho dárky nebo výlety, věnovat mu objetí a náklonnost nebo mu přidělovat speciální úkoly, čímž dochází k nabourávání norem a ochranných hranic. Grooming je zničující, protože zneužívá přirozené snahy dítěte tíhnout k dobré, pečující, milující a bezpečné osobě. Grooming vede dítě nebo mladého dospělého k přimknutí se k někomu, koho obvykle respektují, obdivují a komu důvěřují. Zneužívající pak využije této vazby a zákeřně překročí hranice zneužití, čímž druhého použije pro sobecké uspokojení.

Grooming je zvláště zničující tím, že oběti zanechá zmatené a rozzlobené kvůli jejich přirozené touze po tom být milován a kvůli přirozené odpovědi těla na pohlavní stimulaci. Navíc určitá doba, po kterou trval grooming v rámci „milujícího“ vztahu, často zanechá oběti s nechutným, neotřesitelným pocitem spoluviny na zneužívání.

Největší zrada: Dlouhodobé následky traumatu pohlavního zneužití

Jsme přesvědčeni, že většina duchovních ve skutečnosti nechápe závažnost a délku trvání škod z pohlavního zneužívání kněžími. Nezávislé šetření zkoumající pohlavní zneužívání mezi lety 1945 až 2010 v katolické církvi v Nizozemí, v zemi s nejvyšší koncentrací pohlavního zneužívání kněžími na světě, ukazuje, že více než polovina biskupů o zneužívajících kněžích věděla po desetiletí (Collins, 2018). V únoru 2019 nizozemský kardinál Eijk na otázku, proč si církevní představitelé nepřiznali svůj rekord v počtu zneužívání duchovními, odpověděl takto: „Církevní představitelé ani ostatní lidé ve společnosti si nebyli vědomi negativních dopadů pohlavního zneužívání nezletilých“ (CBS News, 2019).

Proč by měli církevní představitelé znát psychologickou i duchovní újmu způsobenou zneužíváním? Neměli by přenechat tento druh znalostí „pastorační“ nebo zdravotní péči či profesionálním terapeutům? Ne: Porozumění zničujícím následkům tohoto typu zneužívání by lépe vybavilo církevní představitele, aby věděli, jak naslouchat, milovat, chránit a předcházet dalšímu ubližování dětem. Omluva má mnohem větší smysl, pokud vychází ze skutečného pochopení.

Pro ty, koho pohlavně zneužívají muži a ženy církve, se toho tolik poničí; dokonce jim bývá v některých případech vzat i Bůh sám. Bez pochopení a soucítění od duchovních zůstane církev pro mnohé nebezpečným místem. Pokud duchovní neprokáží aspoň nějakou hloubku povědomí o tom, co obětem zbyde, mohou vypadat mimo a bezohlední. Mohou nabízet jen nějakou litanii hříchů, fráze a nevidomě prosit, aby se oběti vrátily do církve a nechaly se uzdravit. Přirovnejme to k argumentu hnutí pro-life pro grafické vyjádření potratu. Br. Frank Pavonne řekl, že lidé nebudou proti potratům bojovat, dokud je neuvidí. Hluboké rány a vykolejené životy obětí zneužívání kněžími se musí dostat z abstrakce do skutečnosti.

Co víme

Proces uzdravování bývá pro zneužité kněžími obvykle velmi dlouhou, nepřímočarou a nepříjemnou zkušeností. Těžké trauma pohlavního zneužití vede k posttraumatické stresové poruše (PTSD). PTSD je souborem symptomů, které se objevují po děsivém, zdrcujícím psychologickém šoku. Mezi tyto příznaky mohou patřit flashbacky, poruchy spánku, noční můry, intenzivní vyhýbání se a intenzivní úzkost, kterou vyvolává připomínka události. Trauma pohlavního zneužití může také vést k závažným symptomům, jako jsou narušené sebepojetí, emoční neovladatelnost nebo přervání osobních vztahů. Zneuctění pohlavním zneužitím zanechává oběti s nepřekonatelnými pocity zmatku, bezmoci, hanby, viny, vzteku a hrůzy. Existuje bezpočet studií o pohlavním zneužívání kněžími, které tuto smutnou skutečnost dokládají (např. Easton a další, 2019. „Nikdy nepoznám osobu, kterou jsem se mohl stát“: Vnímané změny v sebeidentitě dospělých přeživších pohlavní zneužívání páchané duchovními).

Klinické zkušenosti nám ukazují, že nesmírné poškození osoby zneužité knězem nelze přecenit. Oběti pohlavního zneužití uvádějí, že se cítí jako „poškozené zboží“ a že „už nikdy nebudou stejné“. Jedna z obětí zneužitých knězem řekla: „Všechno dobré ze mě vzali a hodili do mixéru. Jak máš teď žít?“ Jedná se o intenzivní utrpení. S hlubokou bolestí často přichází deprese, sebenenávist, sebepoškozování, hanba, sebevraždy a neschopnost zažívat intimitu nebo dávat a přijímat lásku. Dokonce byl některým obětem odňatý i sám Bůh, protože už navždy si Ho budou spojovat s agresorem.

Nepochopení okolo traumatu pohlavního zneužití

Z pohledu „laika“ může být chování pohlavně zneužité osoby nesrozumitelné. Někteří se diví, proč se oběti prostě nezvedly a neodešly. Obecně se lidé diví, proč to vypadalo tak, jako by oběti se zneužíváním souhlasily. Proč o tom někomu neřekly? A proč se některé stávají oběťmi sexuálního násilí opakovaně? Tato neznalost pak může vést k obviňování obětí.

K otevřeným výhrůžkám ze strany pachatele, pokud by o tom někomu řekly, se ještě připojuje odpověď autonomního nervového systému na takový druh vztahového traumatu. Nervový systém je vybavený primitivním, automatickým (a nekontrolovatelným) souborem záchranných mechanismů tváří v tvář ohrožujícímu traumatu: boj, útěk nebo zmrazení. Protože docházelo k pomalému připravování obětí do pečujícího či dokonce „láskyplného“ vztahu, nejsou na „boj“ ani na „útěk“ připravené. Zamrznou. Toto zamrznutí může vypadat jako spolupráce. Samy oběti jsou v šoku a bolestivě si uvědomují vinu za to, že zamrzly. Oběti traumatu navíc budou mít ještě snahu se vlichotit nebo instinktivně „vyhovět“ přáním pachatele, aby si zachovaly život (tzv. stockholmský syndrom). Některé během zneužívání oddělí své vědomí – proces známý jako disociace, další automatický mechanismus pro přežití. Loajalita ke zneuživateli je další matoucí dynamikou, která tíží některé přeživší zneužívání (zvláště pokud předcházel příjemný proces groomingu). To vše může vést k neschopnosti ze zneužívajícího vztahu se vymanit. Vážné trauma navíc vede k tragickému vzorci opakování původního zneužití.

Dalším aspektem přeživších zneužívání duchovními, které nemusí být mnohými správně pochopeno, je často jejich extrémní vyhýbání se všemu, co se zneužíváním souvisí. Často se stává, že oběti už nechtějí mít nikdy nic společného s Bohem, kněžími, církevními budovami, katolickou hudbou, kadidlem apod. Toto zdánlivě „iracionální“ chování může přetrvávat ještě desítky let po zneužívání. Extrémní vyhýbání se všemu, co souvisí s traumatem, bývá klíčovým rysem PTSD. Jedná se o další automatickou strategii pro přežití. Přesvědčení, že oběti by měly odpustit a „jít dál“ není jen naivní, ale může být i velmi destruktivní, pokud bývá vztahováno na oběti.

Bezpečí a naslouchání

Vzhledem k opakující se a neodpáratelné přirozenosti PTSD odpovědi církve jako odklonění, zlehčování, politikaření, to vše křičí jedno neveselé poselství: že církev není bezpečná. Každý terapeut obeznámený s traumatem (a snad i kněží) ví, že znovunastolení pocitu bezpečí v něčí mysli i těle je pro uzdravení nepostradatelné. Obnovení bezpečí uvnitř církve a jejích vztahů je také nepostradatelné pro uzdravení Těla Kristova. Dokud představitelé církve důkladně neprokáží, že chápou tuto základní nutnost a že mají větší péči o utrpení obětí než o svoji image, budou vypadat při snaze o ochranu církve nešikovně.

Nemyslíme si, že by kněží mohli úplně přenechat službu naslouchání a duchovního milosrdenství místním charitám nebo psychoterapeutům. Je to podobné jako v dysfunkční rodině. Nestačí, že sestra vyslechne Tvoji bolest související se zneužívajícím tátou. Aby se rodina mohla skutečně uzdravit, musí být hlava rodiny, která má moc, zodpovědnou a sloužit potřebám rodiny.

Zatímco někteří kněží jsou výjimečně empatičtí k obětem zneužívání duchovenstvem, příliš mnoho příběhů obětí hovoří o velkém zranění reakcemi, které zlehčují nebo dokonce obviňují. Šlo by o obyčejný skutek laskavosti, kdyby se ti, kdo mají v péči zneužívající kněze a starají se o oběti, zeptali přeživších: „Co by vám přineslo pokoj? Jak by podle vás měla vypadat spravedlnost?“ Ne že by to nutně zavazovalo církevní představitele všechna tato přání naplnit, ale aspoň se zeptat a věnovat čas naslouchání velmi přispívá k uzdravování. Máme za to, že pokud se budou oběti zneužívání kněžími cítit skutečně vyslechnuté, viděné a citlivě církví přijaté, bude méně pravděpodobné, že by jednaly proti hierarchii z pozice bolesti a hněvu.

Restorativní spravedlnost: Existuje lepší způsob

Mnoho přeživších pohlavní zneužívání se cítí, jako by už nikdy neměli najít mír, dokud nenastane spravedlnost. Všichni víme, že morální ctnost spravedlnosti znamená odevzdávání Bohu a bližnímu to, co si spravedlivě zasluhují. Na co mají „spravedlivý nárok“ oběti pohlavního zneužívání kněžími? Jak jim můžeme vrátit to, co jim bylo odňato, škodou způsobenou v myslích, tělech a duších? Stačí, když zaplatíme za jejich terapii? Zmírní velkorysé finanční vyrovnání jejich bolest?

Myslíme si, že „restorativní spravedlnost“ lépe vystihuje komplexnost potřeby v reakci na hloubku destrukce pohlavního zneužívání / pochybení církevních představitelů. Restorativní spravedlnost uznává, že jako společenství věřících jsme všichni propojeni a že „osud všech závisí na chování každého“. Všichni trpíme, když kněz někoho zneužívá – ztrácíme důvěru ve své kněze a církev; trpíme, když trpí oběti – celé rodiny a společenství procházejí traumatem, když je jeden jejich člen zneužívaný. Církevní přestavitelé mají složitý úkol pochopit, že jejich reakce a činnost / nečinnost jdou až za původní události, pomalu se dostávají na povrch a mohou poškodit strukturu katolického společenství a vést k následnému „kolektivnímu traumatu“ nebo ke „kolektivnímu uzdravování“. Pokud se k tomu církev postaví otevřeně, pomůže to lépe se zotavit ze spoluúčasti na zneužívání, ke kterému dochází zejména idealizací a mlčením. Pouze poctivý skupinový proces mezi kněžími a laiky k dosažení porozumění a dohody může přinést lék proti recidivě a obnovit bezpečnost.

Navrhujeme, aby všichni seminaristé včetně pastorů procházeli výcvikem na téma problematiky pohlavního zneužívání v církvi, dynamiky pohlavního zneužívání, rozdělení moci a přenosu ve vztazích mezi kněžími a farníky a dlouhodobých následků traumatu pohlavního zneužívání. Přenos známe z každodenního života, kdy může člověk uchopit pocity týkající se důležité osoby ve své minulosti (např. rodičů) a nevědomky je přesměrovat nebo přenést na jinou osobu, v tomto případě na kněze. Někdy je takový přenos nevhodný a je třeba, aby byl jak rozpoznán, tak zpracován tak, aby nevedl k narušení hranic. Cílem začlenění těchto školení do seminární výchovy by bylo poskytnout informace, které by posloužily jako další odrazující prostředek a také by umožnily kněžím, aby mohli při řešení možných nahlášení pohlavního zneužívání mezi sebou užívat společný jazyk, zvláště co se týče dlouhodobých zničujících účinků traumatu. Seznámit se s touto minulostí by byl nejrozumější způsob, jak se poučit z jejích chyb.

Abychom napomohli upřímnému skupinovému procesu, navrhujeme setkávání v městské hale, zhlédnutí dokumentů (např. Nova Scotia Church Abuse Scandal, the Fifth Estate, 2010) a vystoupení / rozhovor kněze s podpůrnými skupinami pro oběti (např. SNAP, Spirit Fire). Kněží by ale měli být varováni, že se může objevit jakýsi druh institucionální nemoci, pokud by se ze setkávání s knězem v městském sále stala událost public relations, kde by byly předem dané diskuzní příspěvky k navracení idealizace kněží, neopouštění církve, hledání obětních beránků a odhlížení od devastace a bolesti, způsobených pohlavním zneužíváním kněžími. Příliš rychlé zaměření se na související otázky (např. homosexualitu, míru zneužívání v jiných náboženských skupinách / organizacích, sexuální revoluce, Satan apod.), přestože mohou být naprosto pravdivé, je obvykle zakoušeno jako naprosté selhání lásky a pochopení k těm, kdo byli zraněni kněžími – přeživší a jejich rodiny. Riziko dalších škod, institucionální nemoci a jeho zopakování je vysoké, pokud dojde na těchto shromážděních k dalšímu projevu nedostatku empatie. Existuje hierarchie potřeb, kterou je třeba mít na paměti. Nejprve se člověk potřebuje cítit bezpečně, až potom přicházejí na řadu další potřeby růstu a naplnění.

Uznáváme, že zpráva o McCarrickovi napoprvé odráží dobrou míru transparentnosti s ohledem na chyby učiněné v církvi, které umožňovaly dlouhotrvající nekontrolovatelé zneužívání, a McCarrickův postup na postech církevní hierarchie. Doufáme, že to předznamenává nový vývoj uvnitř církve. Biskup Barron ve svém hlubokém Dopise trpící církvi (2019) horlivě prosil, aby lidé v reakci na toto „mistrovské dílo zla“, pohlavní zneužívání kněžími, neopouštěli církev a zapojili se do snah o obnovu a zlepšení. Připojujeme se k této směrnici a zasazujeme se, aby byla obnovena bezpečnost a důvěra mezi laiky a kněžími. Pokud můžeme pravdivě čelit své zničující minulosti i současným neúspěchům, truchlit nad nimi a znovu vyzývat k lásce a bezpečí, lidé mohou začít vidět, že mají v katolické církvi domov. Tímto odpovídáme na Boží spravedlivý nárok. Skutečná obnova spočívá zde a ne ve sjednávání finančního vyrovnání v rámci dohod o mlčenlivosti. Ježíši, Tobě důvěřuji.

Literatura

Amrom, A, Calkins, C. & Fargo, J. (2017). Between the pew and the pulpit: Can personality measures help identify sexually abusive clergy? Sexual Abuse: A Journal of Research and Treatment, 31(6), 287-303.

Bishop Robert Barron (2019). Letter to a Suffering Church. A Bishop speaks on the sexual abuse crisis. Word on Fire Catholic Ministries: Parkridge, IL.

Cavadini, J. C. , et. al., (2019). Sexual Harassment and Catholic Seminary Culture: The First Sociological Survey of Seminarians. University of Notre Dame, McGrath Institute for Church Life.

CBS News, (2019, February 21). Catholic bishops in the Netherlands covered up church sex abuse for decades, reports say. [Video]. YouTube. https://youtu.be/fwzW5KYFj88

Collins, C. (2018). Over half of Dutch bishops shielded priest abusers. The Crux.

https://cruxnow.com/.../over-half-of-dutch-bishops.../

Doyle, T. P. (2006). Clericalism: Enabler of Clergy Sexual Abuse. Pastoral Psychology, 54, 189-213.

Doyle, T. P. (2019, October 7). The Phenomenon of Systemic Sexual Violation by Catholic Clerics and Religious: The Reality of a Church Transformed. Talk talk presented at Gonzaga University, Spokane, WA. (Viz odkaz na originální straně zdroje.)

---

Zdroj: https://www.hprweb.com/.../clergy-sex-abuse-why-do-we.../...