Autorka se zúčastnila našeho podzimního semináře na ETF UK. Děkujeme za sdílení vlastního příběhu!
Trigger warning – v článku je popisováno sexuální zneužití. Pokud byste se během čtení necítili dobře, je lepší nepokračovat a postarat se o sebe. Více info v tomto článku.
Díky za možnost navštívit (on-line) vámi pořádaný seminář na ETF UK, který mě ohromil otevřeností hostí.
Zřejmě díky těmto autentickým výpovědím se mi vrátily vzpomínky, až jsem se sama sobě divila, kde se to ve mně vzalo, co vše na povrch vyplavalo.
Je mi přes padesát let a z pohledu druhých zpravidla působím jako sebevědomý člověk. Přesto si nemyslím, že v jisté oblasti, zejména v oblasti vtahů a intimity s muži, by tomu tak opravdu bylo.
Můj příběh:
Už jako pubertální děvče jsem se ráda výstředněji oblékala, žádná šedá myška jsem tedy nebyla, ráda se dodnes oblékám, baví mě kompozice, je to hra a tvorba, součást mojí filozofie a životního stylu.
Na semináři jsem se dozvěděla, že panují jisté předsudky kolem žen, které se rádi zdobí a na sebe oblékáním upozorňují. Možná proto mi moje máma vždy říkala: „Proč nejsi normální? Proč se neoblékáš jako ostatní? Provokuješ.“ Možná provokuji, ale co mám dělat, když mě to baví a zkrátka jsem taková…
Vyčnívat v době totality byl problém, hned jste byla podezřelá - ale proč to vůbec vyprávím: asi proto, že chci vyvrátit mýtus či předsudek, že dívky a ženy co se rády oblékají, vědomě či nevědomě mají zákonitě v sobě chtíč a chtějí provokovat a lákat muže. Což za sebe musím vyvrátit, já to nedělala kvůli klukům, naopak spíš kvůli holkám a ne ze sexuálních důvodů.
Dcera je to samé, nejde jen tak v něčem ven, je to pro ni tak důležité, že by radši nikam nešla... no puberta. :)
Když se něco ošklivého ženě přihodí, jistá část lidí řekne řekne: „Vždyť si za to může sama, nemá provokovat, má být normální.“ Což by řekla moje máma i paní učitelka, táta by mě jistě seřezal a ještě více ponížil. Tím pádem jsem nikomu z dospělých svou zkušenost nesvěřila a byla jsem se svým tajemstvím a pocitem viny sama.
Naprosto vylučuji variantu, že mou zálibou bylo cílené koketování s muži. V mém případě je oblékání zcela umělecký a výtvarný počin, konceptuální umění, navíc praktikuji udržitelnou módu. A než se do ledasčeho navléknu, předchází tomu zpravidla příběh, tvorba, seberealizuji se.
Vrátím se zpátky do dětství asi do doby šesté třídy. Bydlela jsem tehdy ve vojenském činžovním domě na malém městě. Dětství jsme trávili mezi domy a kasárnami u nedalekého lesa.
Rádius pohybu pro volnou hru jsme měli veliký, ještě nejezdilo tolik aut, rodiče se o děti tolik nebáli. Být venku pro mne být bylo všechno, svoboda, dobrodružství a s tím spojené i jisté riziko.
Moji rodiče nijak nekontrolovali, kde jsme se pohybovali, pouze bylo důležité dodržet domluvený čas, kdy se vrátím.
Fungovalo to tak, že když měl někdo čas, šel ven, sedl si na kovou konstrukci klepače koberců, čekal, až se někdo další vynoří z domu a přidá se. Kamarády jsme si zde moc nevybírali, alespoň si na to nepamatuji, kdo přišel, s tím jsme něco podnikli, bylo jedno jestli přišel kluk nebo holka.
Jednou takhle sedím, bylo mi asi 12 nebo 13 let, a přijdou dva kluci, byli o rok starší, jeden byl z našeho baráku, s tím jsem trávila čas častěji, a druhý byl z vedlejšího domu, toho jsem znala jen ze školy.
Kluci mi nabídli, že bychom se mohli jít podívat společně na cvičák, což bylo místo asi 1 km vzdálené od domu a nacházelo se u kasáren u lesa. Neviděla jsem důvod nejít, jelikož na cvičáku byly podzemní bunkry, které mě bavilo prozkoumávat a prolézat a sama bych se tam nevypravila.
Po cestě jsme si přátelsky povídali, chvíli jsme prolézali bunkry. V jednom z těch bunkrů mě najednou kluci povalili a vysvlékli mi kabát, který mi dali na hlavu. Jeden si mi sedl na hlavu a ten druhý mi svlékl kalhoty. Špinavými prsty mě znásilnili.
Nejhorší na tom samotném aktu v tu chvíli bylo, že jsem myslela, že umřu udušením. Byl to vyloženě boj o holý život. Chvíli jsem křičela, kopala, až jsem nakonec odpadla přidušená.
Kluci utekli a nechali mě tam bez jakékoliv pomoci ležet, asi jsem na chvíli omdlela, štěstí bylo, že byla zima (bylo to v listopadu), která mne probrala. Zalapala jsem po dechu a nějak se došourala domů.
Otřesný zážitek, který jsem na čas vytěsnila. Vybavují se mi však tehdejší pocity. Byla jsem otřesná, zmatená, nechápala jsem proč a postupně jsem se sama sebe štítila. Přišly pocity viny, vůbec jsem nevěděla, co s tím mám dělat a co budu dělat dál. Přišla jsem domů, měla jsem pocit, že je to na mě všude vidět, zalezla jsem rychle do koupelny a drhla ve vaně tu špínu ponížení, div jsem si nesedřela kůži.
Ani nevím za jak dlouho jsem se z toho hnusu vymanila. Ti lumpové chodili do stejné školy, bohužel jsem je musela potkávat. Chtěla jsem co nejdříve ze školy vypadnout, vyjít z osmé třídy, motivovalo mě to, abych se učila a měla dobré známky, což bylo snad jediné plus této hrozné zkušenosti.
Nikomu jsem to neřekla, ani kámoškám.
Následující týden byli ve škole policisté a vyšetřovali všechny děti z našeho okolí. Ptali se mě, zda znám jednoho z těch kluků. Děsně jsem se bála, že to všechno o mě ví a že mě zavřou do pasťáku. Samozřejmě jsem lhala, že ho znám jen od vidění ze školy. A pak jsem se zase bála, že jsem lhala. Nakonec jsem se dozvěděla, že toho kluka odvezli, ale bylo to prý kvůli krádežím v autech. Potom jsem ho už v životě neviděla, do školy se nevrátil.
Druhého kluka, který mi seděl na hlavě, jsem bohužel potkávala často. Snila jsem, že mu jednou dám facku před všemi. Nedokázala jsem to ani v dospělosti. Když jsme se potkali (již s rodinami), stále ve mně zůstávala myšlenka na pomstu.
Myslela jsem si, že tato historka a další dvě zkušenosti, které následovaly v 15 a 18 letech, mě neovlivnily, teď však vím, že ano. Zejména mi to poškodilo sebevědomí, vyhodnotila jsem vše jako své selhání a naivitu. Tehdy se mi změnil pohled na svět, přišla jsem o iluze, že svět je spravedlivý a dobrý, i to že romantická láska je jen pohádka a že muži nejsou princové, ale predátoři. To zřejmě z části zformovalo i moji osobnost do obranářky a bojovnice.
Přesto, že jsem měla kolem sebe spoustu fajn sebevědomých kluků, vždy jsem couvla. Vypadalo to, jako když si s nimi zahrávám. Zdravý jedinec raději z namlouvání vycouval a nazval mě nafrněnou, ovšem já je jen z opatrnosti testovala. Bála jsem se intimity a děsně jsem se před nimi styděla.
Ve dvaceti letech jsem si vzala kluka, byl trpělivý a vytrvalý, nenaléhal, čekal, i když jsem dělala vše pro to, aby utekl. Neutekl, to u mě zvítězilo, asi bych se jinak nevdala, zůstala bych sama, dělala kariéru a byl by ze mě ženský buldozer. V té době bylo pro mě nejdůležitější, že je hodný a laskavý a já mám věci pod kontrolou, ačkoli rozhodnutí vdát se nebylo tehdy zralým činem, ale spíše únikem.
Říkávali mi, že nejsme v rovném vztahu, nežili jsme jednoduchý život, na čas jsme se i odloučili, abychom dozráli. Přes všechny těžkosti a úskalí jsme spolu dodnes, jeho upřímná láska, oboustranná práce na sobě, psychoterapie a moje víra v Boha, v kterého jsem v největší krizi uvěřila, mě postupem času snad trochu zjemnily. Máme dvě děti a jedno vnouče a až teď, skoro před důchodem, mohu říci, že spolu prožíváme spokojený láskyplný čas a baví nás spolu být.
Autorka si přeje zůstat anonymní. Vážíme si důvěry, se kterou nám byl svěřen tento příběh.
Můžeme zveřejnit i vaše svědectví - napiste@nekdotiuveri.cz
