Jsi používaná. Opět. Dřív Tě kněz používal ke svému sexuálnímu vyžití. Později představitelé diecéze – k uklízení na svém dvorečku. Teď Tě hierarchie používá, aby ubránila svoji tonoucí loď. Používání bolí vždycky stejně.
Ahoj Toško!
Píšu Ti, protože vidím, že to potřebuješ. Omlouvám se, že jsem Ti změnila jméno, ale vím, že ještě nejsi připravená vystoupit ze stínu. „Toška“ je hezké. Vyjadřuje odvahu a nepoddajnost. Jednou jsi mi řekla, že se Ti líbí.
Vidím, že ta bouře, která se rozpoutala v poslední době, je další věc, ve které se rádo mluví o Vás (o Tobě a dalších lidech zneužitých duchovními), ale úplně bez Vás. Vím, že nikdo ze zodpovědných za církev se na Tebe neobrátil, zprostředkovaně ani přímo, ani s jedinou větou. Všichni asi byli zaneprázdněni psaním prohlášení o svatosti Jana Pavla II. a o útocích na jeho dědictví. Když je to tak, píšu Ti já čili píšu sama sobě.
Vidím, že o samotě pláčeš. Nedivím se. Spolu s Tebou jsem čekala na jakékoli slovo útěchy ze strany církve po pondělní reportáži (v polské televizi) minulý týden /původní text byl publikován 14.3.2023/. Vždyť to je Tvůj další konec světa. Je přece zřejmé, že hierarchové, kteří tvrdí, že nejdůležitější jsou zneužití, mají začít rozhovorem s Tebou. Není přece těžké Tě najít – diecézní biskup má Tvoje telefonní číslo. Dalas mu ho, když ses pokoušela hovořit o kanonickém procesu.
Vidím, že pláčeš o samotě, protože Tvoje naděje na společenství se zase srazila s krutou realitou. Nemluví s Tebou. Nejvíc mluví o útoku na svatost papeže. Píšou o tom, že prameny uvedené redaktorem Gutowským jsou stranické, ahistorické. Vyčítají hlasům objevujícím se ve filmu jen zdánlivou starostlivost o pravdu a dobro.
Vidím Tě. Vím, co si myslíš. Vždyť v tom filmu se objevují mezi jinými i hlasy zneužitých. Takových jako jsi Ty. Stranickost, ahistoričnost, zdánlivost starosti o pravdu a dobro?! Opravdu takto o Vás církev uvažuje?
Ale to by se shodovalo s Tvojí zkušeností… Možná právě proto narážíš na takové obtíže v kanonickém procesu? Možná proto jsi mi nejednou říkala, že cítíš, že Tě berou jako odpadky, jako předmět bez hodnoty, jako vřed, který všem překáží?
Vidím Tě. Vidím Tvůj byt. Říkáš mi, že přece hierarchové na oběti pamatují. Že chválí církev za způsoby reakcí vypracované díky svatému papežovi. Ale když to říkáš, proč se celá třeseš?
Vidím ten vztek, který Tě drásá. Jsi používaná. Opět. Dřív tě kněz používal ke svému sexuálnímu vyžití. Později představitelé diecéze – k uklízení na svém dvorečku. Teď Tě hierarchie používá, aby ubránila svoji tonoucí loď.
Používání bolí vždycky stejně.
Vidím Tě, vidím, že nejsi braná jako podmět, že jsi jenom dobrý argument. Slyším, jak říkáš, že všechno to kecání o vznešeném církevním systému reakcí je na hovno.
Nikdo nikdy nemluvil s Tebou ani s Tvými zneužitými známými o tom, jak podle Vás funguje systém církevní spravedlnosti. Někdo ho smluvil nad Vašimi hlavami. Bylo rozhodnuto, že je dobrý a je možné se jím chlubit. Jste pouze argument. Nikdo se Vás na názor neptá.
Vidím Tě. Vidím, že nechceš nic napadat… ale tolik potřebuješ pravdu a bezpečí. Chceš se ptát, protože musíš mít jistotu, že se můžeš v církvi cítit bezpečně. Chceš řvát, protože když Tvoje společenství zavírá archiv, jsi vyděšená, že mají co skrývat. Chceš tlouct pěstmi do země, protože by ses tolik chtěla dovědět nejhorší pravdu hned, místo den po dni lepit po kouskách otvírající se rány…
Vím, že potřebuješ bezpečné společenství. Takové, které po výbuchu další aféry bude okamžitě reagovat a zeptá se Tě, jak se cítíš. Takové, které Tě provede strašnou pravdou, anebo Tě vezme za ruku a ukáže Ti, že se nemáš čeho bát; že příšera, kterou Tě straší, neexistuje. Ale jak máš vědět, že ta příšera neexistuje, když nemáš možnost to uvidět?
Je mi těžko, že pláčeš sama. Chci Tě ujistit, že pro mě ani Tvůj hlas ani hlas kohokoli zneužitého není útokem na dědictví Jana Pavla II. a svatost církve. Tak jako Ty – a tak jako sám papež, iniciátor velkého zpytování svědomí církve, – věřím, že právě pravda společenství zachraňuje. Že pravda zachraňuje a očišťuje, ale odhalená pravda, protože teprve s takovou je možné si nějak poradit.
Vidím Tě. Vidím, že chceš za svou církev přijmout odpovědnost. Přestože se už poněkolikáté opakuje, že máš dojem, že jsi jen problém… Ale nemáš jiný domov.
Jsem Toška. Prosím, přežij to. Tak jako jsi přežila všechny ostatní konce světa.
Zdroj: https://wiez.pl/2023/03/14/o-nas-znowu-bez-nas-list-skrzywdzonej-do-samej-siebie
